Devadesátky znamenají pro každého něco jiného. Záleží totiž na tom, kolik vám v nich bylo.
Mrně netušilo nic, stejně jako chudáci důchodci, kteří museli být tenkrát doslova v Jiříkově vidění.
A pak jsme tu byli my, teenageři. Nastalo mi období, kdy se mi hlavou honilo jen jedno…
Jak je možný, že tak geniální dítě může mít tak blbý rodiče!? Tahle mýlka ovšem dopustila, že jsem si užíval devadesátky naplno!!!
Česko – Rusko 1:0
Bylo čerstvě po rozvodu s Ruskem a jeho „na věčné časy“ a do Československa vpadl kapitalismus. Na baru se po démonických „koktejlech“ jako bylo magický oko, mozeček, houba nebo beton, objevila modrá věc – Curacao, tlamolep Malibu a mýdlová voda s názvem Balantýnka.
Tou dobou jsem si měl ještě z čeho česat patku, kterou jsem mocně házel na diskotéce v mrkváčích a džísce. Připadal jsem si tenkrát jako Bůh. Nosil jsem totiž ještě koně a dokonce jsem si vyrobil vlastní roztrhaný džíny a nakreslil si na ně hrdinu jménem Rafaelo, který tenkrát děsně frčel.
Pak přišla v záři reflektoru pěst, co mě složila k zemi, k tomu pár kopanců do břicha a bylo jasný, že Bůh byl ten druhý. Ten večer jsem ovšem získal pozornost dívky, kterou jsem dobýval rok. A tak jsem byl znovu v nebi a uvědomil si, že i jako poražený se mohu stát vítězem.
Líbačka
Když nám došly baterky ve wolkamanu, přestože jsme zásadně přetáčeli jak jinak než tužkou, jsme si na intru přehrávali desky na gramci půjčeným od „vychny“ a já poprvé slyšel Šrouby do hlavy. Naučil jsem se je valit do Lenky, která nakonec podlehla a já poznal lásku jako trám. Musel jsem se ale nejdřív naučit líbat. Tohle břímě na sebe vzala spolužačka Jíťa po škole u zídky, kam jsem každý ráno chodili na cígo než zazvonilo. Říkala, že líbám skvěle, ale ať prej při tom zavírám oči, že to bude lepší, a bylo!
Ze školy do světa
Když jsem konečně vypadnul z tý, jak jinak než trapný školy, mohl jsem se věnovat tomu nejdůležitějšímu na světě, ničemu! Každý pátek a sobotu večer jsem tak musel jít pařit, i se. Nežít v tyhle dny, znamenalo jediné – mít zničený život!
V televizi se najednou po Nemocnici na kraji města objevilo asi 1000 seriálů, ale jen jeden byl 902 10. Já hledal svou Kelly a chtěl být trochu jako David, nikdy jako Brandon! A šprtku Zuckermanku jsem z celého srdce nenáviděl a fakt jsem se tenkrát Brandonovi dost divil. A taky znám to tajemství, že Otík z Vesničko má středisková a Dona, mají stejný osud, který si Pánbůh na poslední chvíli rozmyslel.
Éter, ne ether
Poprvé jsem slyšel Evropu 2 a ranní show Gondíkovců. V televizi začala nevídaná zábava Pavla Novotného a já si až zpětně uvědomuji, jak málo nám tenkrát stačilo. Kino dobýval neskutečný Terminátor 2 a mamka mi zrovna zrušila odebírání časopisu Cinema, páč to bylo moc drahý. Nad postelí mi visel plakát Mladých pušek a hlavně Vanily Ice z Popcornu, ne z popcornu.
Viděl jsem v kině samozřejmě i dokonalou klasiku se Čtvrtlibrákem, ale pro mě byl tenkrá nejvíc film Chladný jako led. Hlášku „Co děláš zítra…“ umím zahrát ještě dnes, jenom už nefunguje. To bude tou pleší a šedivím vousem asi. Asi určitě…
Snil jsem o „zálehovce“, právě ze zmíněného filmu, na kterou jsem měl až o dvacet let později. Snil jsem taky o Simoně, nejkrásnější holce ve městě, která mi životem jen prolétla. Tu druhou Simonu, z jiné galaxie, měl jen Sagič s Vaculíkem.
Harapagoni ve zbrani
V potravinách byl „vysněný“ ztužený tuk „…to je máslíčko!“, který s máslem neměl nic společnýho a nežerali ho ani mravenci. Navíc bylo všude bylo mraky jogurtů, a taky zbraní. Republika zažila morální úpadek, který dosáhl až na samotné dno Orlické přehrady.
Krále komiků vystřídali Vašek s Milošem, kteří ukázali, že s jakýmkoliv papírem lze naložit jako s tím, kterého je nám třeba alespoň jednou denně. Jejich divadelní hra nebyla vyprodaná, přesto jsme jejich představení přihlíželi dlouhé roky. Derniéru sledujeme ještě dnes…
USA, žádná pusa
Na konci devadesátek se mi splnil sen, pracovat v Planet Hollywood pro „Brůse, Sláje a Árnýho“. A jednoho krásnýho dne, jsem si jel dokonce splnit svůj sen do USA – stát se hercem a zpěvákem, slavným, samozřejmě! A světe div se, Broadway se mi podařilo dobít! Ne, to „i“ není hrubka. Nedobyl jsem prkna, co znamenají svět. Já dobil na Broadwayi jen beton! Proháněla mě po ní sbíječka, se kterou jsem sledoval slavné ze spodního patra ulice, výkopu.
Ovšem zatímco výkony některých herců a pěvců už dávno zmizeli v zapomnění, „moje dílo“ je k potěše oka vystaveno turistům ještě dnes. A vydrží tam tak dlouho, než přijde další architekt a najde lepší řešení a ve výkopu se utopí další naděje naivního blbečka, který uvěří americkému snu.
Škoda, že se mluví vždy jen o těch úspěších, ale ne o tom, jak se to někomu vyloženě nepovedlo. Ale o tom třeba až někdy jindy. Úspěch byl třeba jen to, že jsem v NYC zažil ještě dvojčata, ovšem jiná a jinak než Hugh Hefner.
Nagano, teď máme nahnáno
A jako vrchol devadesátek si pamatuju euforii zvanou „Nagáno“! Měl jsem to štěstí zažít český hokej na svém historickém vrcholu. Jeho úspěch zářil tak, že teď za sebou vláčí těžce už jen stín, který je delší a delší jako na podzim, kdy se zdroj slunce drží sotva nad obzorem, za který nám mizí už i poslední naděje.
Co závěrem si říct, a rovnou od plných plic?
Že viděl jsem koncert krále popu, zažil první opici z „hopsinky“, přežil na kole bez helmy, řídil stovkou Stovku, líbal dvě holky „najednou“, byl „králem“ diskoték, kouřil a nezemřel na rakovinu plic, zpíval s kloboukem na ulici v Miami, viděl Pobřežní hlídku, Cobru s dabingem Hejmy, německý porno na „véháesce“, uměl tancovat jako MC Hammer, geloval si vlasy, nosil dvě náušnice, vím kdo jsou to skořápkáři, Dederóni, Západní Německo, Marky, i Marky Mark, Criss Cross, Emgetonka a Basfka, discman, fax, Bravíčko i Nokia 3310.
Vím ale bohužel taky, co je to zdroj všeho zla, jako byl topný olej, Tamagoči, Čágo belo šílenci a Hrobař, plísňáče, nebo Playgirls…
Přesto, zažil jsem to nejvíc, devadesátky… Co víc si můžu přát!?
Mrně netušilo nic, stejně jako chudáci důchodci, kteří museli být tenkrát doslova v Jiříkově vidění.
A pak jsme tu byli my, teenageři. Nastalo mi období, kdy se mi hlavou honilo jen jedno…
Jak je možný, že tak geniální dítě může mít tak blbý rodiče!? Tahle mýlka ovšem dopustila, že jsem si užíval devadesátky naplno!!!
Česko – Rusko 1:0
Bylo čerstvě po rozvodu s Ruskem a jeho „na věčné časy“ a do Československa vpadl kapitalismus. Na baru se po démonických „koktejlech“ jako bylo magický oko, mozeček, houba nebo beton, objevila modrá věc – Curacao, tlamolep Malibu a mýdlová voda s názvem Balantýnka.
Tou dobou jsem si měl ještě z čeho česat patku, kterou jsem mocně házel na diskotéce v mrkváčích a džísce. Připadal jsem si tenkrát jako Bůh. Nosil jsem totiž ještě koně a dokonce jsem si vyrobil vlastní roztrhaný džíny a nakreslil si na ně hrdinu jménem Rafaelo, který tenkrát děsně frčel.
Pak přišla v záři reflektoru pěst, co mě složila k zemi, k tomu pár kopanců do břicha a bylo jasný, že Bůh byl ten druhý. Ten večer jsem ovšem získal pozornost dívky, kterou jsem dobýval rok. A tak jsem byl znovu v nebi a uvědomil si, že i jako poražený se mohu stát vítězem.
Líbačka
Když nám došly baterky ve wolkamanu, přestože jsme zásadně přetáčeli jak jinak než tužkou, jsme si na intru přehrávali desky na gramci půjčeným od „vychny“ a já poprvé slyšel Šrouby do hlavy. Naučil jsem se je valit do Lenky, která nakonec podlehla a já poznal lásku jako trám. Musel jsem se ale nejdřív naučit líbat. Tohle břímě na sebe vzala spolužačka Jíťa po škole u zídky, kam jsem každý ráno chodili na cígo než zazvonilo. Říkala, že líbám skvěle, ale ať prej při tom zavírám oči, že to bude lepší, a bylo!
Ze školy do světa
Když jsem konečně vypadnul z tý, jak jinak než trapný školy, mohl jsem se věnovat tomu nejdůležitějšímu na světě, ničemu! Každý pátek a sobotu večer jsem tak musel jít pařit, i se. Nežít v tyhle dny, znamenalo jediné – mít zničený život!
V televizi se najednou po Nemocnici na kraji města objevilo asi 1000 seriálů, ale jen jeden byl 902 10. Já hledal svou Kelly a chtěl být trochu jako David, nikdy jako Brandon! A šprtku Zuckermanku jsem z celého srdce nenáviděl a fakt jsem se tenkrát Brandonovi dost divil. A taky znám to tajemství, že Otík z Vesničko má středisková a Dona, mají stejný osud, který si Pánbůh na poslední chvíli rozmyslel.
Éter, ne ether
Poprvé jsem slyšel Evropu 2 a ranní show Gondíkovců. V televizi začala nevídaná zábava Pavla Novotného a já si až zpětně uvědomuji, jak málo nám tenkrát stačilo. Kino dobýval neskutečný Terminátor 2 a mamka mi zrovna zrušila odebírání časopisu Cinema, páč to bylo moc drahý. Nad postelí mi visel plakát Mladých pušek a hlavně Vanily Ice z Popcornu, ne z popcornu.
Viděl jsem v kině samozřejmě i dokonalou klasiku se Čtvrtlibrákem, ale pro mě byl tenkrá nejvíc film Chladný jako led. Hlášku „Co děláš zítra…“ umím zahrát ještě dnes, jenom už nefunguje. To bude tou pleší a šedivím vousem asi. Asi určitě…
Snil jsem o „zálehovce“, právě ze zmíněného filmu, na kterou jsem měl až o dvacet let později. Snil jsem taky o Simoně, nejkrásnější holce ve městě, která mi životem jen prolétla. Tu druhou Simonu, z jiné galaxie, měl jen Sagič s Vaculíkem.
Harapagoni ve zbrani
V potravinách byl „vysněný“ ztužený tuk „…to je máslíčko!“, který s máslem neměl nic společnýho a nežerali ho ani mravenci. Navíc bylo všude bylo mraky jogurtů, a taky zbraní. Republika zažila morální úpadek, který dosáhl až na samotné dno Orlické přehrady.
Krále komiků vystřídali Vašek s Milošem, kteří ukázali, že s jakýmkoliv papírem lze naložit jako s tím, kterého je nám třeba alespoň jednou denně. Jejich divadelní hra nebyla vyprodaná, přesto jsme jejich představení přihlíželi dlouhé roky. Derniéru sledujeme ještě dnes…
USA, žádná pusa
Na konci devadesátek se mi splnil sen, pracovat v Planet Hollywood pro „Brůse, Sláje a Árnýho“. A jednoho krásnýho dne, jsem si jel dokonce splnit svůj sen do USA – stát se hercem a zpěvákem, slavným, samozřejmě! A světe div se, Broadway se mi podařilo dobít! Ne, to „i“ není hrubka. Nedobyl jsem prkna, co znamenají svět. Já dobil na Broadwayi jen beton! Proháněla mě po ní sbíječka, se kterou jsem sledoval slavné ze spodního patra ulice, výkopu.
Ovšem zatímco výkony některých herců a pěvců už dávno zmizeli v zapomnění, „moje dílo“ je k potěše oka vystaveno turistům ještě dnes. A vydrží tam tak dlouho, než přijde další architekt a najde lepší řešení a ve výkopu se utopí další naděje naivního blbečka, který uvěří americkému snu.
Škoda, že se mluví vždy jen o těch úspěších, ale ne o tom, jak se to někomu vyloženě nepovedlo. Ale o tom třeba až někdy jindy. Úspěch byl třeba jen to, že jsem v NYC zažil ještě dvojčata, ovšem jiná a jinak než Hugh Hefner.
Nagano, teď máme nahnáno
A jako vrchol devadesátek si pamatuju euforii zvanou „Nagáno“! Měl jsem to štěstí zažít český hokej na svém historickém vrcholu. Jeho úspěch zářil tak, že teď za sebou vláčí těžce už jen stín, který je delší a delší jako na podzim, kdy se zdroj slunce drží sotva nad obzorem, za který nám mizí už i poslední naděje.
Co závěrem si říct, a rovnou od plných plic?
Že viděl jsem koncert krále popu, zažil první opici z „hopsinky“, přežil na kole bez helmy, řídil stovkou Stovku, líbal dvě holky „najednou“, byl „králem“ diskoték, kouřil a nezemřel na rakovinu plic, zpíval s kloboukem na ulici v Miami, viděl Pobřežní hlídku, Cobru s dabingem Hejmy, německý porno na „véháesce“, uměl tancovat jako MC Hammer, geloval si vlasy, nosil dvě náušnice, vím kdo jsou to skořápkáři, Dederóni, Západní Německo, Marky, i Marky Mark, Criss Cross, Emgetonka a Basfka, discman, fax, Bravíčko i Nokia 3310.
Vím ale bohužel taky, co je to zdroj všeho zla, jako byl topný olej, Tamagoči, Čágo belo šílenci a Hrobař, plísňáče, nebo Playgirls…
Přesto, zažil jsem to nejvíc, devadesátky… Co víc si můžu přát!?
