Linda stojí na židli, vytahuje se na špičky a opatrně šátrá v horní polici veliké skříně v matčině pracovně. Když konečně zavadí o skleněný válec zastrčený hluboko v zadním rohu, přitáhne si ho oběma rukama k sobě. Opatrně s ním sestoupí na zem a laboratorní dózu plnou čiré tekutiny pokládá obřadně na psací stůl.
Lindina spolužačka z gymnázia se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si tu věc prohlédnout zblízka.
„Teda! To je ono? … fuj, vypadá dost… divně... jak shnilá hruška, co?“ prohlásí Žaneta a nevěřícně zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.
„Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím," říká Linda a dodává: "Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá... Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Kdyby zjistila, že jsem ti to bez dovolení ukázala, tak mě zabije…“
„A proč jako? Přece jsme se v biologii učily, že se vyrábějí jen ženská embrya. Od doby, co se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a vláda zavedla Chartu dvou chromozomů X! Tak přece víš, že od tý doby už nejsou pinďouři lidstvu k ničemu. Proč by zrovna tohle mělo mít nějakou cenu?“ míní Žaneta.
„Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínáme. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak... Mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století lidských samců tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si v rodině myslíme, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,“ vysvětluje Linda.
„A jak jste k němu vůbec přišly?“
„No, nějaká ta naše prapraprabába ho prej ukradla v patologickým ústavu. Pracovala tam jako brigádnice vypomáhat, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka. Údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Schovala ho nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj v noci došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel.“
Lindina spolužačka z gymnázia se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si tu věc prohlédnout zblízka.
„Teda! To je ono? … fuj, vypadá dost… divně... jak shnilá hruška, co?“ prohlásí Žaneta a nevěřícně zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.
„Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím," říká Linda a dodává: "Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá... Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Kdyby zjistila, že jsem ti to bez dovolení ukázala, tak mě zabije…“
„A proč jako? Přece jsme se v biologii učily, že se vyrábějí jen ženská embrya. Od doby, co se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a vláda zavedla Chartu dvou chromozomů X! Tak přece víš, že od tý doby už nejsou pinďouři lidstvu k ničemu. Proč by zrovna tohle mělo mít nějakou cenu?“ míní Žaneta.
„Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínáme. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak... Mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století lidských samců tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si v rodině myslíme, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,“ vysvětluje Linda.
„A jak jste k němu vůbec přišly?“
„No, nějaká ta naše prapraprabába ho prej ukradla v patologickým ústavu. Pracovala tam jako brigádnice vypomáhat, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka. Údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Schovala ho nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj v noci došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel.“
„To by jí za to asi zavřeli, co?“
„To jo. Tenkrát za jejího mládí se to všechno dělo. Prý z učebnic anatomie, z internetu, ze všech obrazů, filmů, fotek, záznamů, odevšad je vymazali. Nástěnný malby v jeskyních a mozaiky v římských památkách vyretušovali. Všechno muselo pryč. Speciální pátrací skupina vyšetřovala deset let, než se oficiálně vyhlásilo, že už nikde na světě žádnej nenajdeš. Akorát teda u nás doma jo,“ směje se Linda nahlas.
„Prostě máte poslední exemplář. Úplně jedinej… unikát. To je boží,“ zasní se Žaneta. „A ví se, komu patřil? Co to bylo… zač?“
„No... Jen že byl od dárce, co si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, viď?“
„No... Jen že byl od dárce, co si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, viď?“
Zatímco dívky pokračují v rozhovoru, do pracovny se nepozorovaně vplíží kočka Róza a usadí se pod psacím stolem. Chvíli na to se Linda podívá na nástěnné hodiny a s hrůzou si uvědomí, že máma přijde každou chvíli domů. A tak vyleze ve zmatku se vzácným pokladem na žili a snaží se ho zastrčit zpět do skříně. Při tom však zavrávorá a dóza jí vyklouzne z rukou. Sklo se roztříští o podlahu a preparát po dopadu z výšky malinko poodskočí. V kočce se probudí lovecký instinkt.
Róza se vymrští, chňapne po kořisti a už s ní pádí přes chodbu a pak kočičími dvířky ven do rozlehlé zahrady, kde už jen těžko uslyší zoufalý dvouhlasný křik: „Rózo, néééééé!!!“
Po prvotním návalu euforie si kočka uvědomí, že úlovek lépe vypadá, než voní nebo chutná, a tak ho zenachá pod hustým keřem v nejzarostlejším cípu zahrady nedaleko mraveniště.
Brzy je přítomnost pinďourů ve sluneční soustavě definitivně a jednou pro vždy završena.
Původní text:
Linda stojí na židli, vytahuje se na špičky a opatrně šátrá v horní polici veliké skříně v matčině pracovně. Když konečně zavadí o skleněný válec zastrčený hluboko v zadním rohu, přitáhne si ho oběma rukama k sobě a opatrně s ním sestoupí ze židle na zem. Laboratorní dózu plnou čiré tekutiny pokládá obřadně na psací stůl.
Lindina spolužačka z gymnázia, Žaneta, se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si věc prohlédnout zblízka.
“Teda! To je ono? … fuj, vypadá dost … divně, ne?” prohlásí a nevěřícně při tom zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.
“Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím. Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá, vypadá to jak shnilá hruška …. Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Ta kdyby zjistila, že jsem se vsadily a že jsem ti ho bez dovolení ukázala, tak mě zabije …”
“A proč jako? Přece jsme se učily, že od doby, co se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a zavedla se Charta 2X na výrobu ženských embryí, tak od tý doby už nám nebyli k ničemu. Proč by to mělo mít nějakou cenu?” diví se Žaneta.
“Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínají. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak …. mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století jich tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si myslí, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,” vysvětluje Linda.
“A jak jste k němu vůbec přišly?”
“No nějaká ta naše prapraprabába ho prej na hulváta ukradla během brigády v patologickým ústavu, nebo kde. Byla tam vypomáhat, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka, údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Byla docela vostrá, vykašlala na všechny příkazy a nařízení a někde si ho tam schovala nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel, to by jí za to asi zavřeli. No a díky ní ho máme. To tenkrát za její doby se to všechno dělo - z učebnic anatomie, z internetu, ze všech obrazů, filmů, fotek, záznamů, odevšad je vymazali, nástěnný malby v jeskyních a mozaiky v římských památkách vyretušovali. A na sochy vyrobily nesnímatelný nástavce. Pořádaly se obrovský festivaly upalování náhrad a napodobenin, dokonce se musely zlikvidovat i nemocniční bažanty, když už potom nebyly potřeba. Všechno muselo pryč. Byla prý nějaká celosvětová výzkumná skupina, která zkoumala, jestli nějakej přece jen někde skrytě nezbyl. Trvalo to 7 let, než se oficiálně vyhlásilo, že už nikde na světě žádnej nenajdeš. Akorát teda u nás doma jo,” směje se Linda nahlas.
“Prostě máte poslední exemplář. Úplně jedinej … unikát ... až ho zdědíš, můžeš ho třeba vydražit za nějaký archeokryptoměny a budeš potom v hrozným balíku …,” zasní se Žaneta. “A ví se, komu patřil? Co to bylo … zač?”
“No, ani ne, jen že byl od dárce, co si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, vid´?”
Zatímco dívky pokračují v rozhovoru, do pracovny se nepozorovaně vplížila kočka Róza. V klidu se usadila pod psacím stolem a vyčkává, jakou další zábavu dnešek přinese.
Nečeká dlouho. Linda se právě podívala na nástěnné hodiny a uvědomila si, že zbývá sotva 10 minut, než matka přijde domů.
Pokus o zahlazení stop po tajném průzkumu a návrat vzácného pokladu zpátky do skříně skončil tragicky. Linda vylezla na židli, nemotorně při tom zavrávorala a dóza jí vyklouzla z rukou. Ozvalo se ostré zařinčení, když se sklo roztříštilo o tvrdou podlahu. Preparát po dopadu z výšky malinko poodskočil a v kočce tím probudil lovecký instinkt. Róza se prudce vymrštila, chňapla po kořisti podobně, jako by to byl pták, které venku s oblibou proháněla. Vyběhla z pokoje na chodbu, do předsíně a odtamtud kočičími dvířky ven do rozlehlé zahrady, kde už jen těžko mohla zaslechnout zoufalý dvojhlasný výkřik: “Rózo, néééééé … !!!”
Po prvotním návalu euforie si kočka uvědomila, že úlovek lépe vypadá, než voní, nebo chutná, ale už se jí nechtělo vracet se s ním zpátky do domu, a tak si s ním vlezla do nejtemnějšího místa pod nejhustší keř v nejzarostlejším cípu zahrady a spokojeně tam usnula. Bylo pozdě. Přítomnost pinďourů ve sluneční soustavě byla definitivně a jednou pro vždy ukončena.
Původní text:
Linda stojí na židli, vytahuje se na špičky a opatrně šátrá v horní polici veliké skříně v matčině pracovně. Když konečně zavadí o skleněný válec zastrčený hluboko v zadním rohu, přitáhne si ho oběma rukama k sobě a opatrně s ním sestoupí ze židle na zem. Laboratorní dózu plnou čiré tekutiny pokládá obřadně na psací stůl.
Lindina spolužačka z gymnázia, Žaneta, se nadšeně zvedne z křesla u okna a jde si věc prohlédnout zblízka.
“Teda! To je ono? … fuj, vypadá dost … divně, ne?” prohlásí a nevěřícně při tom zírá na podivný útvar levitující v roztoku formaldehydu.
“Je to prej to nejvíc nejvzácnější, co jednou zdědím. Já teda nevím, k čemu by mi tahle hnusně scvrklá věc mohla bejt dobrá, vypadá to jak shnilá hruška …. Ale máma pořád opakuje, že to má nevyčíslitelnou hodnotu. Ta kdyby zjistila, že jsem se vsadily a že jsem ti ho bez dovolení ukázala, tak mě zabije …”
“A proč jako? Přece jsme se učily, že od doby, co se naplnily spermabanky na 100 milionů let dopředu a zavedla se Charta 2X na výrobu ženských embryí, tak od tý doby už nám nebyli k ničemu. Proč by to mělo mít nějakou cenu?” diví se Žaneta.
“Hele, já fakt netuším, ale prostě v naší rodině se k němu nějak všechny upínají. Pořád se o něm vyprávěj různý historky a tak …. mně třeba máma vykládala, že po tý ohromný válce v 21. století jich tak prudce ubylo, že to už pak šlo strašně rychle, zbavit se všech do jednoho, když se na tom OSN dohodla. A tak si myslí, že tenhle kousek je vzácnej a že jednou bude něco znamenat, nebo že díky němu zbohatneme. Ale zatím se žádná v rodině neodvážila s ním nějak naložit,” vysvětluje Linda.
“A jak jste k němu vůbec přišly?”
“No nějaká ta naše prapraprabába ho prej na hulváta ukradla během brigády v patologickým ústavu, nebo kde. Byla tam vypomáhat, když se všechny tyhle preparáty likvidovaly. Byla to asi hrozná úchylačka, údajně si snad uměla vyvolat nějaký příjemný pocity při představě, že by byl živej a ona se ho dotkla. Tak si prostě řekla, že by ho chtěla mít pro radost. Byla docela vostrá, vykašlala na všechny příkazy a nařízení a někde si ho tam schovala nejdřív do skříňky s hasicím přístrojem a pak si pro něj došla a odnesla ho domů v batohu. Měla štěstí, že neměl inventární číslo a nikdo na to nepřišel, to by jí za to asi zavřeli. No a díky ní ho máme. To tenkrát za její doby se to všechno dělo - z učebnic anatomie, z internetu, ze všech obrazů, filmů, fotek, záznamů, odevšad je vymazali, nástěnný malby v jeskyních a mozaiky v římských památkách vyretušovali. A na sochy vyrobily nesnímatelný nástavce. Pořádaly se obrovský festivaly upalování náhrad a napodobenin, dokonce se musely zlikvidovat i nemocniční bažanty, když už potom nebyly potřeba. Všechno muselo pryč. Byla prý nějaká celosvětová výzkumná skupina, která zkoumala, jestli nějakej přece jen někde skrytě nezbyl. Trvalo to 7 let, než se oficiálně vyhlásilo, že už nikde na světě žádnej nenajdeš. Akorát teda u nás doma jo,” směje se Linda nahlas.
“Prostě máte poslední exemplář. Úplně jedinej … unikát ... až ho zdědíš, můžeš ho třeba vydražit za nějaký archeokryptoměny a budeš potom v hrozným balíku …,” zasní se Žaneta. “A ví se, komu patřil? Co to bylo … zač?”
“No, ani ne, jen že byl od dárce, co si přál, aby mu ho těsně po smrti ufikli a uchovali jako studijní materiál. Šílenost, vid´?”
Zatímco dívky pokračují v rozhovoru, do pracovny se nepozorovaně vplížila kočka Róza. V klidu se usadila pod psacím stolem a vyčkává, jakou další zábavu dnešek přinese.
Nečeká dlouho. Linda se právě podívala na nástěnné hodiny a uvědomila si, že zbývá sotva 10 minut, než matka přijde domů.
Pokus o zahlazení stop po tajném průzkumu a návrat vzácného pokladu zpátky do skříně skončil tragicky. Linda vylezla na židli, nemotorně při tom zavrávorala a dóza jí vyklouzla z rukou. Ozvalo se ostré zařinčení, když se sklo roztříštilo o tvrdou podlahu. Preparát po dopadu z výšky malinko poodskočil a v kočce tím probudil lovecký instinkt. Róza se prudce vymrštila, chňapla po kořisti podobně, jako by to byl pták, které venku s oblibou proháněla. Vyběhla z pokoje na chodbu, do předsíně a odtamtud kočičími dvířky ven do rozlehlé zahrady, kde už jen těžko mohla zaslechnout zoufalý dvojhlasný výkřik: “Rózo, néééééé … !!!”
Po prvotním návalu euforie si kočka uvědomila, že úlovek lépe vypadá, než voní, nebo chutná, ale už se jí nechtělo vracet se s ním zpátky do domu, a tak si s ním vlezla do nejtemnějšího místa pod nejhustší keř v nejzarostlejším cípu zahrady a spokojeně tam usnula. Bylo pozdě. Přítomnost pinďourů ve sluneční soustavě byla definitivně a jednou pro vždy ukončena.
