„Vy si nedáte skleničku, Ester?“ naklonil se k jedné z žen muž s hustým černým obočím.
„Vás neodmítnu, Alexandře,“ odvětila a vedle ruky jí hned zacinkala sklenička s kostkami ledu a hořkou tekutinou.
Šéf se na ně zamračil: „Opatrně s tím pitím, budeme probírat důležité věci.“
Hned jak to dořekl, do místnosti vstoupil poslíček, před kterým se na ošoupaném vozíku natřásal mohutný balík. Vyklopil ho na zem a zmizel.
„Tak se na to podíváme,“ vydechl šéf a opatrně rozřízl víko krabice.
Choulili se tam Micka a Haryk. Pochroumaní a vyhladovělí po dlouhé cestě se vykulili ven. Ztuhlými končetinami jim konečně začala pulzovat krev. Očima těkali po místnosti. Lidé za stolem si je slizce prohlíželi od hlavy až k patě. Jejich lejzrovým očím by neunikla jediná nedokonalost.
Ester, posilněná alkoholem, ukázala na Micku: „Koukejte, má jednu nohu kratší než druhou!“ Kolegy to rozesmálo.
„Pusťte se do toho, Alexandře,“ pobídl ho šéf.
„Cílem operace Mazlíček je zjistit, jak dokážeme přeučit dospělé jedince. Obecně se ví, že když chceme pracovat se zvířetem, musíme ho začít cvičit co nejdříve, jinak nás nikdy nebude pořádně poslouchat. Jak tedy dosáhnout toho, aby dospělí plnili bez námitek naše příkazy? Dle studie, kterou pro nás udělal támhle Robert,“ pokynul na pána v purpurovém obleku, „v jedinci nejprve musíme vyvolat strach,“ vysvětloval a přesunul se k Micce s Harykem.
„Sedni,“ zavelel a natáhl před ně ruku s pamlskem. Oba poslechli.
„Musíme ho do akce taky nějak motivovat,“ pokračoval a nechal mazlíčky pamlsky sníst.
Sedni, lehni, ke mně, válej sudy… Haryk plnil všechny povely, radostně se těšil na pánovu odměnu. S Mickou už to tak snadné nebylo.
Mračila se. V hlavě jako by jí šrotovala ozubená kolečka. Nemohla se rozpomenout. Měla pocit, že jí někdo vzal kus mozku nebo ho vypnul. Kdo jsou ti lidé? Proč sem přijela v kartonové krabici spoře oděná jen do spodního prádla? Jak se doopravdy jmenuje? Proč Haryk bez rozmyslu plní všechny rozkazy? A kam až to může dojít?
V tu chvíli jí do tváře přiletěla rána. „Prober se!“ zakřičela na ni Ester.
„Dost! Pro dnešek, myslím, stačilo,“ zasáhl Alexandr.
Haryka i Micku odvedli do stísněné místnosti. Nebylo v ní nic než vlněný koberec na zemi. Šokovaná Micka tázavě zvedla obočí a pohled upřela na Haryka. Ten si ale mlčky sedl do rohu a hlavu schoval mezi kolena.
Mohly uběhnout hodiny, než jim přinesli první jídlo. Dva tácy označené jmenovkami se na ně usmívaly ode dveří. Ten Harykův překypoval vybranými lahůdkami, zatímco Micka dostala pochybnou bílou hmotu. První šlichtu z mnoha dalších.
Den za dnem Haryk bez námitek plnil rozkazy pánů. Se skloněnou hlavou přežíval v rohu pokojíku. Dobré jídlo dostával za odměnu. Mluvit snad už zapomněl. Skelné oči upínal na stěny ozdobené jen škrábanci Micčiných nehtů. Ta měla tváře propadlé hladem a oční důlky hlubší než trhliny v bolavém srdci, ale vzpomněla si. Vzpomněla si, že je víc než jen pokusný mazlíček šesti pokřivených elitářů. Vyvolávalo to v ní zvířecí touhu divoké kočky osvobodit se.
Vzbouřenecky vzdorovala nátlaku mužů a Ester, jejichž příkazy začaly přesahovat rámec morálních zásad.
„Nemusíš to dělat,“ naléhala na Haryka, „někdy to musí skončit. Když uvidí, že se nenecháš, přestanou. Tu studii prostě ukončí.“
Harykův hluboký hlas nečekaně rozbil pomyslné sklo mezi nimi: „Přestanou, až začneš dělat to, co chtějí. Už jsme mohli být dávno pryč.“
Micka vykulila oči: „Radši se nechám zabít, než aby se ze mě stala chodící schránka bez života jako z tebe.“
Studie jednou opravdu skončila. Z Haryka bylo tělo bez duše, z Micky duše bez těla.
„Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně.“ Arnošt Lustig (21. prosince 1926-26. února 2011 Praha)
