Ve chvíli, kdy vrchní kuchař Mart ponořil naši budoucí večeři do vodní lázně ve společném koupelnovém umyvadle a přiklopil ji flekatým hotelovým ručníkem, jsem se nedokázala ubránit krátké reflexi našeho pomaturitního výletu.
Začalo to všechno tak přirozeně. Účastníci tohohle postgraduálního rauše byli celkem tři: já, Saša a Mart, jehož absence svalů z něj sice činila mizerného bodyguarda, ale zato ideální oběť při úprku před nebezpečím. Samotná tahle sestava by mě za normálních okolností asi nenechala úplně klidnou, ale úspěšné zakončení povinného vzdělávání či jakékoliv podobně důležité životní mety z člověka pud sebezáchovy na určitý čas řádně vymýtí. V den odletu jsem nepomyslela ani na Sašin strach z létání, ani na žádnou další neodvratnou kolizi způsobenou některým z našich společných kompromisů ohledně programu, jídla, ubytování, spánku,…
Plán byl jasný – pár dní strávených objevováním krás a tajů Říma (já), zbytek týdne opalování někde v resortu na pobřeží (Saša), a to vše co nejlevněji (Mart), perfektní kompromis.
Letenky i obě ubytování byly zařízené více než měsíc dopředu – v Římě jsme přes internet ukořistili levné bydlení kousek od nádraží Termini u jednoho mladého učitele dějin umění, u moře jsme se rozhodli řádně vyknedlit na pláži v malém městečku Santa Marinella, kde se příhodně vyskytl celkem slušně vyhlížející a přiměřeně levný hotýlek, navíc se soukromou pláží. Sen!
„Škrrrrrrrrkřřřřř“ Z tranzu mě večer po příletu do Říma vytrhl až popelářský vůz, který ve tři hodiny ráno s péčí a citlivostí kombajnu vysypával sklo v naší na pár dní domovské čtvrti. Seděli jsme na balkónu našeho římského bytu, hráli prší a každý si v hlavě srovnával to svoje. Byla jsem popelářům částečně vděčná, neboť přehlušili po pár uplynulých hodinách již docela monotónní hádku v protějším bytě příležitostně prokládanou zvuky perfektně mířených pohlavků. Ale k věci.
Přílet jsme si každý užil po svém – někdo jako vyděšená oběť letecké dopravy (Saša), někdo coby antistresový míček („au“).
Když jsem se po více než hodinovém toulání se nočním Římem dobrali až k domu našeho hostitele, to vše naštěstí bez jediného použít naší nouzové pánské cestovní oběti, pocítili jsme zaslouženou vlnu úlevy.
„Attilio?“ voláme přes plot na paní na dvorku jméno našeho skorovrstevníka z AirBnB.
„Á, Attilio, sí!“ stará paní bez otálení cupitá dovnitř a o chvíli později se vrací s naším hostitelem v závěsu. Attilio nás přívítal se správnou italskou vřelostí a lámanou angličtinou, kterou podporoval asi stoletým slovníkem v podpaždí. A nesuďme.
Co už, že nevypadá jako na fotce. Co už, že jeho bujná tmavá kštice a čelist, kterou by se dalo krájet carpaccio, už za ty dekády od pořízení profilového snímku dávno vzaly za své. Co už, že nás vítá s pupíkem, který vykukuje zpod původně jednobarevného, dnes však skvrnami posetého dvoudílného červeného pyžama s dírou v šortkách. Že bydlí se svou sestřenkou v bytě, jehož výzdoba jako by vypadla ze soukromé sbírky vášnivého sběratele hororových 3D obrazů z papírmašé? A že má kuchyň plnou neumytého nádobí, ve kterém po uvaření vody plují na hladině mastná očička? No jo, život je život a když přijde na kompromisy, nikdo z nich nikdy nemá takovou radost jako ten, kdo se jich neúčastní.
Ubytovali jsme se v těsnější ale zato evidentně nejčistší místnosti v celém bytě – v pokoji sestřenice, pro kterou byla situace asi podobný šok jako pro nás, když nás během jednoho z následujících dnů ve svém pokoji náhodou objevila.
Attiliova schopnost komunikace se zřejmě nevymezovala jen do kyberprostoru. Ve chvilce klidu jsme si všichni vybalili – já a Saša oblečení a kartáčky, M. dvacet balíků 2 instantních nudlových polévek, „kus za 15 korun!“ – a vyndali z kufrů šest českých vzorků piva jako zamýšlený obligátní dar pro našeho chlebodárce, který nás z kuchyně volal k neplánované večeři. Plzeňský prazdroj se hodí ke všemu, i k mašličkám s tuňákem. Co se k téhle kombinaci příliš nehodí, je vegetarián-abstinent, ještě s žaludkem na vodě po svém prvním a na nějakou dobu i posledním letu – Sašina evakuace od stolu do našeho pokoje byla okamžitá.
Náš případný zachránce, pokud dojde nejhorší a sehraje roli nějaká ta otrava jídlem, se tím sám nominoval. Zbytek naší české delegace však odvážně vytrval i na krátké povídání po jídle a omluvil se od stolu až ve chvíli, kdy se v rukou Attilia objevila na dřeň zmrzlá lahev vína, kterou se jal třást ve stylu mírně nepříčetného pravěkého šamana a volal, že „si dáme ledové víno, až to trochu povolí!“.
Tohle ledové víno bylo asi opravdu menší zbraní hromadného ničení, neboť od té doby až do chvíle našeho odjezdu o celé tři dny později jsme našeho hostitele nikdo ani koutkem oka nespatřil opustit svůj pokoj. Nevadilo nám to, zbytek pobytu probíhal přiměřeně klidně.
V den našeho odjezdu z Říma vystřelila Attiliova ruka ze dveří ložnice, převzala si klíče, zamávala a opět zaplula do temnoty. Hotel u moře byl krásný, čistý, s výhledem na vodu a… Napařené umyvadlové nudle jemně zakřupaly. I zpětně si až moc silně uvědomuji absurditu situace, kdy někdo záměrně doveze do země těstovin dvacet briket sušeného polotovaru, ale v tu chvíli šla absurdita stranou, aby uvolnila prostor vděku za teplé večerní jídlo při studené přímořské noci v hotelu, který na svých stránkách až příliš nadcenil slovo „zrekonstruovaný“ a který je kilometry od nejbližšího otevřeného obchodu či restaurace.
Kuchyňka byla jen ta hotelová a jediný kus nádobí v celé budově byla stará skleněná váza v lobby, která nejspíš příležitostně funguje jako popelník. Třikrát hurá kompromisům! Zkušenosti člověka zocelují a intenzivní zážitky, ty dobré, ty špatné, dávají životu to správné koření. V některých případech má ono koření občas tak trochu umělou pachuť vysušené zeleniny a glutamanu, ale co už. To je život.
