Pacifická hřebenovka je 4 300 kilometrů dlouhá turistická stezka na západě Spojených států. Vede od hranic Mexika, přes Kalifornii, Oregon a Washington a končí v Kanadě. Lucie na ní strávila 151 dní a mluvila o ní takovým způsobem, že jsem se do dálkových přechodů zamilovala téměř okamžitě. No a co, že sotva zvládnu dojít do školy a když vylezu trochu strmější kopec, jsem zadýchaná a vidím to na pětiminutovou pauzu? Nutně potřebuju vyzkoušet chození několik dní v kuse.
Bylo jasné, že na Pacifickou hřebenovku se (zatím) nedostanu. Nemám na ni žádnou přípravu a do Spojených států se vzhledem k tehdejší koronavirové situaci nedostal skoro nikdo. To mi ale nebránilo v tom si poslechnout snad všechny podcasty, které o tomto tématu vyšly, plus jsem viděla jeden film a přečetla dvě knihy, takže teď přesně vím, jak rozeznat druhy medvědů, jak se chovat když je potkám, že se chřestýšů bát nemusím a puma na mě s největší pravděpodobností taky nezaútočí. Že hřebenovku můžu jít s koněm, nebo že starostou kalifornského městečka Idyllwild, kterým hřebenovka prochází, je retrívr Mayor Max.
Následoval výběr toho, kam se tedy vydám. Bude to Santiago de compostela, cesta svatého Františka z Assisi, nebo Tour de Mont Blanc? Bylo mi to v podstatě jedno, chtěla jsem prostě několik dní šlapat, nosit si to nejpotřebnější na zádech a zažít pocit nevědění, kde budu ještě ten den spát, nebo co budu jíst. A pak jsem to našla! Stezka Českem vede od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu bodu České republiky a zpět. Založila jí parta kamarádů, která prošla právě Pacifickou hřebenovku a bylo jim líto, že tady u nás nic podobného není. I Stezka Českem vede po hřebenech hor a má severní a jižní trasu. Je tedy možné obkroužit naší republiku kolem dokola. Nad tím jsem ale ani nepřemýšlela, chtěla jsem šlapat jen pár dní.
Pár dalších měsíců jsem většinu své životní energie věnovala porovnávání vařičů, výběru nejvhodnějších spacáků nebo ekologických šamponů, studování zákonů, kde se u nás dá a nedá stanovat (spoiler, v České republice je zakázáno stanovat úplně kdekoli), zkoušení těch nejošklivějších trekových bot, čtení příběhů lidí, kteří Stezku prošli a sem tam se našel čas i na zpracovávání maturitních otázek.
Na začátku srpna loňského roku jsem už s přítelem seděla ve vlaku a se dvěma obřími batohy plnými nejrůznějšího trekového vybavení jsme jeli do Aše, kde jsme se rozhodli začít. Nestanovili jsme si žádný denní cíl, ani kolik dní budeme chodit. Prostě půjdeme, dokud nás to bude bavit. Bylo to dobrodružných, bolavých a krásných šest dní, přičemž tíha batohu nás trápila jen asi první dva. Celkem rychle jsme si na batohy zvykli a nakonec byla nejhorší bolest chodidel. Spali jsme na nejpodivnějších místech, od rozhledny, přes tvrdé a nepohodlné kameny v lese, až po secesní altánek s výhledem na Mariánské lázně. Stan jsme vytáhli jen jednou, když jsme měli už dost všudypřítomných komárů. Zjistili jsme, že nejděsivější věc, kterou můžete potkat, není ani tak divoké prase, jako toulavý pes, který hlasitě hájí své popelnice. Poprvé v životě jsem viděla v přírodě hranostaje, spala pod širákem, ztratila se ve vojenském prostoru a snědla jsem snad více borůvek a kompotovaných mandarinek, než co jsem snědla za celý život.
Zároveň jsme potkali spoustu známých i neznámých lidí, prali si v řece, rozmýšleli každou jednu položku, kterou jsme chtěli koupit, až do poslední minuty jsme nevěděli, kde budeme spát a jestli se nám vůbec podaří najít nějaké vhodné místo, kde bychom nikomu nevadili, často jsme uhýbali z cesty a hledali nejrůznější rozhledny, zříceniny, opuštěné hřbitovy a místa, na která bychom se pravděpodobně nikdy předtím, ani potom nepodívali.
Během těch pár dní jsem několikadennímu chození propadla úplně a když jsme dlouhým obloučkem došli ke klášteru Teplá, za sebou jsme měli něco přes stovku kilometrů a plánovali jsme, jak se dostaneme domů, bylo mi jasné, že to nebyla má poslední cesta. A třeba jednou opravdu budu chodit po hřebenech pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a místo strachu z divokých psů si budu opakovat, co dělat při střetu s medvědem.
