Ale abych nepředbíhal. První modrý lidi jsem na vlastní oči viděl, když mi bylo tak třináct, čtrnáct. Všichni jsme se k nim seběhli a okukovali je. Některý si na ně i sahali, jako jestli nejsou jen nabarvený. Nebyli. Přijeli s náklaďákem a rozdávali nám spousty dobrých věcí. Oblečení, hračky, nářadí, baterky, a taky jídlo. Spousty toho bylo. Konzervy. Mouka. Sušenky. Čokoláda. Sušený mlíko pro děti.
A pak se objevovali i čím dál častěji.
Vyhloubili tu studnu, takže už ženský nemusely chodit pro vodu tak daleko. Do naší vesnice zavedli elektriku. Taky internet. Do tý doby jsme neměli tušení, že něco takovýho existuje, a najednou skoro všichni měli mobily. Tenrktát jsem si začal myslet, jak ta země, kde žijou ti modrásci, musí být úžasná. Takovejch úžasnejch věcí, co tam maj. A musí jich mít plno, když je dávají i nám, Když pak táta přivezl z města televizi, koukali jsme jako očarovaný.
„Tak přesně v takovým baráku budu taky jednou bydlet,“ ukazoval jsem mladším sourozencům velikánský bílý dům na útesech nad mořem. S velkou zahradou, bazénem a taky krásnýma modrýma ženskýma, který se v něm cachtaly v plavkách. Pak jsem se vždy otočil k Maye. To byla tenkrát moje holka.
„Zlato, ty tam budeš bydlet se mnou. Jenom ty, to je jasný. Protože jsi moje, a protože jsi ze všech nejkrásnější.“
Ona se jen šťastně usmívala. Vůbec jsem nepochyboval, že by to mohlo být jinak.
Maya! Ach Maya. Zdá se mi teď, že uplynula celá věčnost, kdy jsem s ní byl. Úplně jasně si vybavuju, jak k nám poprvé ti modrasové přijeli. Naše holky si mezi sebou špitaly a chichotaly, a prej jestli ho maj ti cizí chlapy taky modrýho, a jestli by to bylo s nima jiný, než s náma.
Nejvíc se smála Maya. Naštvalo mě to, a tak jsem ji zatáhl do chatrče, zatlačil k hromadě suchého listí a přitom jí vyhrnoval sukni. Pištěla, vřískala, kroutila se jako had. Když už ale ležela na tý zemi, a já na ni zatlačil svým kyjem, změkla jako máslo a sama roztáhla nohy. Když bylo po všem, samým blahem vrněla jako kočka.
„Tak co, kdo je lepší? Modrásci nebo já?“ škádlil jsem ji, a ona se tak sladce lísala.
Maya!! Stýskalo se mi po ní víc a víc. Čím hlouběji jsem se propadal do bahna svýho zoufalství ze ztráty iluzí, tím víc jsem ji měl před očima. Pak se to stalo. Ta holka v tom parku mi Mayu něčím připomněla. Byla sice modrá, ale jinak ty pohyby, držení těla... Doběhl jsem jí, chytl jí za ruku a chtěl jí říct, že jsem ten nejlepší chlap na celým světě a že se mi žádnej modras nevyrovná. Ona ale začala hrozně ječet a zdrhat.
„No přece ty. Ty jsi stejně nejlepší. Na tebe nikdo nemá!“ Maya. Ta vzpomínka bolí čím dál víc.
Žádnou opravdovou bídu jsem jako kluk nezažil. Táta měl práci ve městě, peníze posílal poštou. U naší chatrče jsme měli zahrádku, políčko, kozy, slepice. Doma jsme sice přibývali, ale pořád bylo co jíst. Jenže pak tátovi nějakej výbuch urval kus ruky a vrátil se domů napořád. Už to byl jinej člověk. Pořád jen seděl před chalupou, kouřil, lil do sebe pivo a čuměl do prázdna. Na mámu toho bylo moc. Já a ještě další moji mladší bráchové jsme museli z domu. Uměl jsem číst, psát , počítat, okopat pole, obstarat kozy . Najít si práci neměl podle mýho bejt žádnej problém. Jenže byl. Chodit dál do školy se nám nechtělo, navíc na to by stejně naši neměli prachy. Protloukali jsme se, jak to šlo. Práce byly jen příležitostné, občas jsme i kradli.
Zlom nastal, když jsme se od starších kluků dozvěděl, jak se dostat do země modrasů. Pořád jsem si blbec myslel, že tam jsou všichni hrozně bohatí, že nás mají rádi a že nám ze svýho bohatství budou pořád dávat podíl. Jeden z našinců nás poučoval, že je to navíc jejich povinnost, protože nás dřív vykořisťovali. A aby to bylo spravedlivý, teď nám to musí vrátit. Byl jsem si jistej, že přišel pravý čas, aby se mi můj sen splnil. Budu mít dům, auto, budu mít víc peněz víc, než kdy vydělal můj táta. A potom k sobě vezmu Mayu. A taky mámu se všema dětma.
Dostal jsem se mezi modré! Bylo to dramatický,modří některé z nás museli tahat z moře, když se ten děravej člun začal potápět, ale dokázali jsme to. Nemohl jsem zpočátku uvěřit svému štěstí. Teď určitě dostaneme všechny ty báječný věci. Přeci na ně máme taky právo! Mají jich plno. Dávali nám je dřív. Dají nám je i teď. Prostě tak to je spravedlivý, ne?
Jenže všechno bylo jinak. Sen se rozplynul jako mlha nad horama. Ano, někteří modří, byli na nás, docela milí. Jenže nikdo nedostal žádnej dům, žádný auto. Naštosovali nás do takovejch hal a baráčků. Kolem byly dráty. A pořád od nás chtěli něco vědět. Dávali nám sice jídlo, a taky nějaký peníze... ale to přece nebylo to, co jsem si představoval! Co jsem chtěl. Proč jsou najednou tak lakomí? Nespravedliví? Copak taky nejsme lidi, jako oni? A třeba mi nevěříte, ale chyběla mi i ta naše chalupa. Bylo tam těsno, ale veselo. Byla tam láska. A bezpečí. To, co jsem zažíval, jsem dosud nikdy nepoznal. Žádné soukromí. U nás bylo teplo, tady mi byla pořád zima.
Žádnou opravdovou bídu jsem jako kluk nezažil. Táta měl práci ve městě, peníze posílal poštou. U naší chatrče jsme měli zahrádku, políčko, kozy, slepice. Doma jsme sice přibývali, ale pořád bylo co jíst. Jenže pak tátovi nějakej výbuch urval kus ruky a vrátil se domů napořád. Už to byl jinej člověk. Pořád jen seděl před chalupou, kouřil, lil do sebe pivo a čuměl do prázdna. Na mámu toho bylo moc. Já a ještě další moji mladší bráchové jsme museli z domu. Uměl jsem číst, psát , počítat, okopat pole, obstarat kozy . Najít si práci neměl podle mýho bejt žádnej problém. Jenže byl. Chodit dál do školy se nám nechtělo, navíc na to by stejně naši neměli prachy. Protloukali jsme se, jak to šlo. Práce byly jen příležitostné, občas jsme i kradli.
Zlom nastal, když jsme se od starších kluků dozvěděl, jak se dostat do země modrasů. Pořád jsem si blbec myslel, že tam jsou všichni hrozně bohatí, že nás mají rádi a že nám ze svýho bohatství budou pořád dávat podíl. Jeden z našinců nás poučoval, že je to navíc jejich povinnost, protože nás dřív vykořisťovali. A aby to bylo spravedlivý, teď nám to musí vrátit. Byl jsem si jistej, že přišel pravý čas, aby se mi můj sen splnil. Budu mít dům, auto, budu mít víc peněz víc, než kdy vydělal můj táta. A potom k sobě vezmu Mayu. A taky mámu se všema dětma.
Dostal jsem se mezi modré! Bylo to dramatický,modří některé z nás museli tahat z moře, když se ten děravej člun začal potápět, ale dokázali jsme to. Nemohl jsem zpočátku uvěřit svému štěstí. Teď určitě dostaneme všechny ty báječný věci. Přeci na ně máme taky právo! Mají jich plno. Dávali nám je dřív. Dají nám je i teď. Prostě tak to je spravedlivý, ne?
Jenže všechno bylo jinak. Sen se rozplynul jako mlha nad horama. Ano, někteří modří, byli na nás, docela milí. Jenže nikdo nedostal žádnej dům, žádný auto. Naštosovali nás do takovejch hal a baráčků. Kolem byly dráty. A pořád od nás chtěli něco vědět. Dávali nám sice jídlo, a taky nějaký peníze... ale to přece nebylo to, co jsem si představoval! Co jsem chtěl. Proč jsou najednou tak lakomí? Nespravedliví? Copak taky nejsme lidi, jako oni? A třeba mi nevěříte, ale chyběla mi i ta naše chalupa. Bylo tam těsno, ale veselo. Byla tam láska. A bezpečí. To, co jsem zažíval, jsem dosud nikdy nepoznal. Žádné soukromí. U nás bylo teplo, tady mi byla pořád zima.
A byli tam s náma na kupě i fakt i dost divný lidi.
Oranžoví, ale taky zelený a jiný.
Každej odjinud. Okrádali se, podváděli, rvali se spolu. Snad prvně jsem se tady opravdu začal bát o život. Od vlastních. To jsem si ještě chvilku myslel, že až budu mezi modrejma, tak to bude lepší. Ale i to byl můj velikej omyl. Když jsem se dostal do města , cejtil jsem, že kdyby ti madrasové mohli, tak se na mě vrhnou taky. Někteří se sice snažili tvářit mile, ale většinou je zrazovaly jejich oči. Čišelo z nich pohrdání, a taky chlad. Jo! Ty jejich pohledy byly stejně studený, jako ten jejich sníh. Kdyý na něj koukáte, zdá se bejt krásnej, čistej, jiskřivej, ale když se ho dotkneš, tak tě zmrazí. Proč? Co jsem jim tak hroznýho proved? Nic!!! Jen jsem chtěl tady žít s mít taky to, co oni, co mi dávali dřív, a co mi podle mého taky tak trochu patřilo.
Už jsem ničemu nerozuměl. Vůbec ničemu.
Jsem sám!. Jsem ztracenej v moři lidí. Bráchové se kamsi vypařili. Někdo mi o dvou z nich řek, že se ji m povedlo proklouznot někam za oceán. Už se mi dlouho neozvali. Ten nejmladší z nás byl prohlášenej za nezletilýho, a je v nějakém domově. Nevím. Volal mi, že prý to tam je dost blbý a že chce co nejdřív zdrhnout. bTo máma mi volala často. Jak se máme, jakou máme práci, jaký je ten dům, kde teď bydlíme, a kdy začneme posílat peníze. Lhal jsem jí, lhal. Bylo mi to líto, ale pravdu jsem jí říct nechtěl. Nemohl!
Jsem sám!. Jsem ztracenej v moři lidí. Bráchové se kamsi vypařili. Někdo mi o dvou z nich řek, že se ji m povedlo proklouznot někam za oceán. Už se mi dlouho neozvali. Ten nejmladší z nás byl prohlášenej za nezletilýho, a je v nějakém domově. Nevím. Volal mi, že prý to tam je dost blbý a že chce co nejdřív zdrhnout. bTo máma mi volala často. Jak se máme, jakou máme práci, jaký je ten dům, kde teď bydlíme, a kdy začneme posílat peníze. Lhal jsem jí, lhal. Bylo mi to líto, ale pravdu jsem jí říct nechtěl. Nemohl!
Maya!! Stýskalo se mi po ní víc a víc. Čím hlouběji jsem se propadal do bahna svýho zoufalství ze ztráty iluzí, tím víc jsem ji měl před očima. Pak se to stalo. Ta holka v tom parku mi Mayu něčím připomněla. Byla sice modrá, ale jinak ty pohyby, držení těla... Doběhl jsem jí, chytl jí za ruku a chtěl jí říct, že jsem ten nejlepší chlap na celým světě a že se mi žádnej modras nevyrovná. Ona ale začala hrozně ječet a zdrhat.
Tohle ale Maya dělala taky. Ženský prostě dělávaj takový fóry. Musel jsem jí dokázat, že nekecám, že jsem fakt dobrej. Povalil jsem ji na zem, vyhrnul sukni a nalehnul na ni. Maya pak vždycky zkrotla a byla jak beránek. Jenže tahle ne. Ječela ještě víc, kopala, mlátila sebou... a než jsem ji mohl uklidnit, vrhli se na mne dva chlapi, co odněkud přiběhli z toho parku. Strhli mne z ní, jeden mi zkroutil ruku, a bolestivě do mě kopal.
Druhej zavolal policii.
Řekli mi, že byla nezletilá. A že jsem zločinec. Byl už tady tlumočníkt, a taky advokát. Odsouděj mě a zavřou. Potom asi vyhostěj. Co to vlastně je? To jako, že se budu muset vrátit domů?
Stýskalo se mi po naší vesnici to jo. Ale po tý, kde jsem žil jako malej.
Řekli mi, že byla nezletilá. A že jsem zločinec. Byl už tady tlumočníkt, a taky advokát. Odsouděj mě a zavřou. Potom asi vyhostěj. Co to vlastně je? To jako, že se budu muset vrátit domů?
Stýskalo se mi po naší vesnici to jo. Ale po tý, kde jsem žil jako malej.
Bylo nás sice plno, ale bylo tam hezky, bylo tam plno legrace. Pomáhali jsme mámě na poli, já se staral o kozy a mladší sourozence. A večer jsme pod hvězdama koukali, jak dospěláci tancujou a bavěj se. Pak se objevili ti modrasové, a ukázali nám, jak se žije jinde. A mně se najednou ten náš svět, ta naše vesnice, zdála chudá. Ubohá. Nezajímavá. Bezútěšná.
A já se už do týhle vesnice vrátit nechci. Ale nechci žít ani tady!
Tak co teda vlastně? Už jsem to pověděl na začátku. Když se dnes na sebe dívám, nesnáším tu svou oranžovou barvu. Nenávidím ji. Ale abych pravdu řek, odporná mi připadá i ta modrá. Možná je ještě hnusnější.
Tak co teda vlastně? Už jsem to pověděl na začátku. Když se dnes na sebe dívám, nesnáším tu svou oranžovou barvu. Nenávidím ji. Ale abych pravdu řek, odporná mi připadá i ta modrá. Možná je ještě hnusnější.
Chtěl bych zmizet někam daleko od tohohle zasranýho světa. Ale... nemám kam...
