„No jasně! Abys ses z toho nepodělal! Růžičky pro Růžičku, co?“ ušklíbla se Hanka zle a natáhla se do trávy.
„Co blbneš, Hano? Už ti zase hrabe?“ ozvala se vedle dřepící Lenka a začala se zvedat.
„No jo, co se škádlívá, rádo se mívá,“ smířlivě se zasmál Honza. „Hani, tak proboha zase nejanči a vstaň. Vždyť je to tady vážně pěkný...!“
Bylo to pěkný! Nabílená, z jedné strany planými růžemi obrostlá kaplička, s opravenou střechou z červených tašek. Umělými kytkami nazdobená soška líbezně se tvářící Panenky Marie. Za kaplí se až k lesíku na obzoru táhl lán ještě zeleného obilí. Celý okraj pole byl, jak babiččin starý šátek, lemovaný křiklavě červenými vlčími máky a něžnou modří chrp. Rozkvetlá alej mohutných lip burácela bzukotem hmyzího orchestru. Mezi opojně vonícími stromy se klikatila silnička, po které sem dorazili, aby si odpočinuli a nasvačili. Už pěkných pár let tahle ve čtyřech společně vyráželi na kolech. Ve zdejším kraji měli zmapované snad všechny silnice, cesty, pěšiny i kořeny prorostlé stezky. A taky všechny hospůdky. Každý výlet býval fajn. Do doby, kdy si Hanka usmyslela, že ji Pavel podvádí s Růženou. Mladičkou kolegyní , která nedávno nastoupila do stejné firmy.
„Hano, tak už proboha nezdržuj! Vždyť si jen uděláme na památku společnou fotku!“
Vjel do ní čert. „Trhněte si. Jste normální šašci. Kašlu na vás!“ zaječela a vyskočila, jako by jí bodl sršeň. Popadla kolo opřené o strom, naskočila a prudce sešlápla pedály. „Lenka s Honzou jsou zrádci... Moc by mě zajímalo, co by dělala na mým místě, kdyby jí něco takovýho Honza prováděl,“ přemílala si zuřivě v hlavě. Zabočila na svažující se polní cestu. „Nemám chuť se s nima bavit. Zkrátím si to, a počkám na ně až v hospodě...“
Dřív než svou úvahu dokončila, vynořil se před ní ohromný rigol vymletý nedávným deštěm. Nestačila zareagovat. Kolo nadskočilo, a jak instinktivně strhla řídítka, nečekaně změnilo směr a odstředivá síla ji prudce vymrštila do vzduchu. Tu ránu, když dopadla hlavou na balvan, skoro necítila...
Seděla u silnice na mezi a pozorně se prohlížela. Nikde nic, ani škrábanec. „Teda! Já měla kliku... Zahleděla se směrem k místu nehody. „Proboha! To ne! Já srazila nějakou bábu!“ Opatrně se znovu zadívala směrem, kde leželo její pochroumané kolo. O kus dál, nepřirozeně zkroucená, s hlavou na kameni, spočívala bezvládná ženská postava. I na tu vzdálenost zahlédla, jak jí světlé vlasy zbarvuje krev. „Kde se tam vzala? Vůbec jsem si jí nevšimla! No to je průšvih! Musím zavolat... ! Mobil ...?! Kde jen ... ? Propána, zůstal u tý kapličky.“ Sice se maličko podivila, jak rychle byla u nich zpátky, ale protože právě nasedali a hlasitě se o ní bavili, neřešila to. Stejně měla plnou hlavu nehody, kterou zavinila.
„Pavle!“ zakřičela. „Máš můj mobil? Musím volat záchranku. Srazila jsem nějakou ženskou. Nehejbe se!“
Tvářil se, že ji vůbec nevnímá. Mluvil na kamaráda. „Honzo, prosím tě, co mám dělat? Ať se snažím jak chci, nevěří mi. Neříkám, že se mi ta holka nelíbí. Má v sobě něco... No, vždyť víš. Ale je tu věkovej rozdíl. Je stará jak moje dcera, a já si nehodlám komplikovat život kvůli nějaký nevyzrálý puberťačce. Jenže z Hany se stal, od tý chvíle, kdy k nám Růža nastoupila, naprostej magor. Nic si nenechá vysvětlit.“
„Ber to tak. To jsou prostě ženský. Nikdy nevíš, co jim přelítne přes nos. Však ono ji to přejde, uvidíš... Jo, a říkáš, že ta holka je moc pěkná?“ ztišil hlas Honza, když se už pevně usadili v sedlech.
„Kluci, počkejte na mě,“ zahulákala Lenka. A už se taky rozjížděla.
„Co blbnete? Říkám, že se nehýbe! To mě tu jen tak necháte? Aspoň mi dej ten mobil!!!“ vřeštěla, ale oni už zmizeli za první zatáčkou. „Hajzlové!“ zaječela ještě tím směrem. „Jestli kvůli vám umře, a mě zavřou...!“ Popošla ke kapličce a opřela se o zeď. Vlastně, chtěla se opřít. Najednou stála na druhé straně. Nechápavě si prohlížela znovu svoje ruce. Nohy. Pak se nanovo vydala směrem ke zdi. Prošla jí lehounce, jako by to byla jen hra světla a stínu. „Co to má znamenat?“
Silnicí s houkáním prosvištěla sanita. „Tak oni tu paní našli a přece jen zavolali,“ přerušila tok svých užaslých úvah. A aniž by si znovu uvědomila jak, stála vedle skupinky příšerně bledých vylekaných lidí. Dva záchranáři se právě zvedali od ležící postavy. „Tady už se nedá nic dělat. Naložit ji nemůžeme, ale za chvilku tady bude koroner, a taky pohřebák. Už jsme volali. Je mi to moc líto.“ otočil se jeden soucitně na ty tři. Lenka. Honza. A Pavel. „Vy jste její manžel? Upřímnou soustrast. Ale aspoň se netrápila. Bylo to rychlý. Nepotřebujete něco? Ne? Zvládnete to? Počkáte tu? My musíme k dalšímu případu,“ oznámil druhý.
Pavel se zvolna sesouval k zemi. Honza ho zachytil. Lenka ho z druhé strany podepřela a objala.
„Pavle, vzpamatuj se. To přece nejsem já. Tohle je nějaká jiná...“ Na zemi uviděla svůj obličej. Rozcuchané vlasy slepené černající krví, ohromnou podlitinu hyzdící její tak pěkné vysoké čelo, nevidoucí oči upřené do prázdna, pootevřená ústa se zaschlým krvavým pramínkem v koutku. Zbytky rozmatlané rtěnky. „Proboha!!! To jsem fakticky já? Vypadám hrozně. A to jsem si ráno dávala na sobě tak záležet. ..“ Chtěla se zlomyslně uchechtnout, když jí jako blesk projelo poznání: „Já jsem mrtvá!!!!“ Zadívala se s lítostí na tělo, které jí už nepatřilo. Podívala se na Pavla. Obličej měl zkrabatělý bolestí. Vzlykal. Zvedla ruku, aby ho pohladila, utěšila. Hned ji ale nechala klesnout. „Vždyť to stejně nemá cenu. Necítíš mě. Nevidíš. Nevíš o mně. Jen mi to všechno promiň. Jestli teda můžeš,“ pronesla nahlas. Už si začínala zvykat, že je pro ostatní neviditelná. Naposledy hlasitě oslovila Pavla. „Promineš mi to? Jo? Byla jsem blbá.“
Nečekala na pohřební vůz. Nečekala na nic. Neměla už na co čekat. Ćas a prostor pro ni přestaly existovat. Připadala si ztracená. Zoufalá. Bezmocná a bezradná. Kam má jít? Co má dělat? Všechno ji děsilo. Je mrtvá! Zároveň ale žije. Co se to s ní děje?“ Znovu stála před kapličkou. Zahřmělo a z potemnělé oblohy sjel blesk. Keř šípkových růží se rozzářil. Všechno kolem se projasnilo. Nikdy v žádné nadpřirozené síly nevěřila. „Jsou to jen pohádky,“ smávala se své tchyni, která občas v neděli zavítala do kostela. „Nebe? Peklo? Pche! Člověk umře, a konečná! Velké nic. „Takže to jsem teď jako v nebi? Kde jsou ale ti andělíčci? Svatí? Zlaté brány? Nebo co tam vlastně je?“
Jediné, co vnímala bylo to úžasné, neoslňující, ale vše ozařující a vším prostupující světlo. Cítila, jak ji ta záře nekonečně přesahuje, ale zároveň ji, nepatrnou, nechápající a zmatenou, bez výhrad přijímá. To světlo... Bylo tak živoucí. „Kdo jsi?“ oslovila s dosud nepoznanou pokorou šípkový keř. „Jsi snad ten ... ten Bůh? Tak přece existuješ..!“ Zahrnula ho starostmi, které ji tížily. „Prosím, co se teď stane s Pavlem? Vezme si tu cou... jééé, ne, promiň...“ hrozně se lekla. „Vezme si Růženu? To ale přece nemůže! Nebo ano? Přece se k nám ale nějaká taková nemůže jen tak nastěhovat. Do hotového. Na ten barák jsme tolik dřeli oba. Máme hypotéku A co Mirka, dcera? Jde na vysokou. Zvládne to bez mámy? Co já? Co bude se mnou? Vůbec ničemu nerozumím. Bože, tak moc tě prosím...!!“
Připadalo jí, že svými úpěnlivými otázkami světlo rozesmála. Nebyl to ale výsměch. Bylo to čiré veselí plné láskyplného porozumění. „Nic z toho už není tvá věc. Jsou to jen břemena, která musíš odložit. Čas, který ti byl na život s nimi vyměřen, vypršel. Musíš vše opustit a vydat se na další cestu. Poznala jsi, že smrtí život nekončí. Tělo je prach, ale duše je nezničitelná. V neustálém koloběhu se mění, poznává, učí se a vyvíjí. Má na to celou věčnost. Jsou mnohé jiné dimenze, o kterých zatím nemáš tušení... Ptáš se, kdo jsem? Jsem cesta, pravda a život. Začátek i konec. Jsem, který jsem!“
Neslyšela nic, žádná slova. Jen to prostě věděla.
„Jsi připravena jít?“
Cítila hroznou bázeň, ale zároveň ji blízkost světla naplňovala nezměrnou láskou a povznášejícím klidem. Celý její dosavadní život od ní pomalu odplouval, třeba si z něj byla schopna vybavit i ty nejmenší detaily. Necítila však už žádnou lítost. Věděla, že jí bude ještě dána šance pokažené napravit, i když netušila jak.
„Ano, jsem. Ale kam...?“ pokusila se ještě o jednu otázku.
„Neptej se už! Jenom mne následuj!“
Keř pohasl. Kaplička a celé okolí se oblékly do bezměsíčné noci.
Na druhém konci města se na porodním sále rozvřískal nový človíček.
Seděla u silnice na mezi a pozorně se prohlížela. Nikde nic, ani škrábanec. „Teda! Já měla kliku... Zahleděla se směrem k místu nehody. „Proboha! To ne! Já srazila nějakou bábu!“ Opatrně se znovu zadívala směrem, kde leželo její pochroumané kolo. O kus dál, nepřirozeně zkroucená, s hlavou na kameni, spočívala bezvládná ženská postava. I na tu vzdálenost zahlédla, jak jí světlé vlasy zbarvuje krev. „Kde se tam vzala? Vůbec jsem si jí nevšimla! No to je průšvih! Musím zavolat... ! Mobil ...?! Kde jen ... ? Propána, zůstal u tý kapličky.“ Sice se maličko podivila, jak rychle byla u nich zpátky, ale protože právě nasedali a hlasitě se o ní bavili, neřešila to. Stejně měla plnou hlavu nehody, kterou zavinila.
„Pavle!“ zakřičela. „Máš můj mobil? Musím volat záchranku. Srazila jsem nějakou ženskou. Nehejbe se!“
Tvářil se, že ji vůbec nevnímá. Mluvil na kamaráda. „Honzo, prosím tě, co mám dělat? Ať se snažím jak chci, nevěří mi. Neříkám, že se mi ta holka nelíbí. Má v sobě něco... No, vždyť víš. Ale je tu věkovej rozdíl. Je stará jak moje dcera, a já si nehodlám komplikovat život kvůli nějaký nevyzrálý puberťačce. Jenže z Hany se stal, od tý chvíle, kdy k nám Růža nastoupila, naprostej magor. Nic si nenechá vysvětlit.“
„Ber to tak. To jsou prostě ženský. Nikdy nevíš, co jim přelítne přes nos. Však ono ji to přejde, uvidíš... Jo, a říkáš, že ta holka je moc pěkná?“ ztišil hlas Honza, když se už pevně usadili v sedlech.
„Kluci, počkejte na mě,“ zahulákala Lenka. A už se taky rozjížděla.
„Co blbnete? Říkám, že se nehýbe! To mě tu jen tak necháte? Aspoň mi dej ten mobil!!!“ vřeštěla, ale oni už zmizeli za první zatáčkou. „Hajzlové!“ zaječela ještě tím směrem. „Jestli kvůli vám umře, a mě zavřou...!“ Popošla ke kapličce a opřela se o zeď. Vlastně, chtěla se opřít. Najednou stála na druhé straně. Nechápavě si prohlížela znovu svoje ruce. Nohy. Pak se nanovo vydala směrem ke zdi. Prošla jí lehounce, jako by to byla jen hra světla a stínu. „Co to má znamenat?“
Silnicí s houkáním prosvištěla sanita. „Tak oni tu paní našli a přece jen zavolali,“ přerušila tok svých užaslých úvah. A aniž by si znovu uvědomila jak, stála vedle skupinky příšerně bledých vylekaných lidí. Dva záchranáři se právě zvedali od ležící postavy. „Tady už se nedá nic dělat. Naložit ji nemůžeme, ale za chvilku tady bude koroner, a taky pohřebák. Už jsme volali. Je mi to moc líto.“ otočil se jeden soucitně na ty tři. Lenka. Honza. A Pavel. „Vy jste její manžel? Upřímnou soustrast. Ale aspoň se netrápila. Bylo to rychlý. Nepotřebujete něco? Ne? Zvládnete to? Počkáte tu? My musíme k dalšímu případu,“ oznámil druhý.
Pavel se zvolna sesouval k zemi. Honza ho zachytil. Lenka ho z druhé strany podepřela a objala.
„Pavle, vzpamatuj se. To přece nejsem já. Tohle je nějaká jiná...“ Na zemi uviděla svůj obličej. Rozcuchané vlasy slepené černající krví, ohromnou podlitinu hyzdící její tak pěkné vysoké čelo, nevidoucí oči upřené do prázdna, pootevřená ústa se zaschlým krvavým pramínkem v koutku. Zbytky rozmatlané rtěnky. „Proboha!!! To jsem fakticky já? Vypadám hrozně. A to jsem si ráno dávala na sobě tak záležet. ..“ Chtěla se zlomyslně uchechtnout, když jí jako blesk projelo poznání: „Já jsem mrtvá!!!!“ Zadívala se s lítostí na tělo, které jí už nepatřilo. Podívala se na Pavla. Obličej měl zkrabatělý bolestí. Vzlykal. Zvedla ruku, aby ho pohladila, utěšila. Hned ji ale nechala klesnout. „Vždyť to stejně nemá cenu. Necítíš mě. Nevidíš. Nevíš o mně. Jen mi to všechno promiň. Jestli teda můžeš,“ pronesla nahlas. Už si začínala zvykat, že je pro ostatní neviditelná. Naposledy hlasitě oslovila Pavla. „Promineš mi to? Jo? Byla jsem blbá.“
Nečekala na pohřební vůz. Nečekala na nic. Neměla už na co čekat. Ćas a prostor pro ni přestaly existovat. Připadala si ztracená. Zoufalá. Bezmocná a bezradná. Kam má jít? Co má dělat? Všechno ji děsilo. Je mrtvá! Zároveň ale žije. Co se to s ní děje?“ Znovu stála před kapličkou. Zahřmělo a z potemnělé oblohy sjel blesk. Keř šípkových růží se rozzářil. Všechno kolem se projasnilo. Nikdy v žádné nadpřirozené síly nevěřila. „Jsou to jen pohádky,“ smávala se své tchyni, která občas v neděli zavítala do kostela. „Nebe? Peklo? Pche! Člověk umře, a konečná! Velké nic. „Takže to jsem teď jako v nebi? Kde jsou ale ti andělíčci? Svatí? Zlaté brány? Nebo co tam vlastně je?“
Jediné, co vnímala bylo to úžasné, neoslňující, ale vše ozařující a vším prostupující světlo. Cítila, jak ji ta záře nekonečně přesahuje, ale zároveň ji, nepatrnou, nechápající a zmatenou, bez výhrad přijímá. To světlo... Bylo tak živoucí. „Kdo jsi?“ oslovila s dosud nepoznanou pokorou šípkový keř. „Jsi snad ten ... ten Bůh? Tak přece existuješ..!“ Zahrnula ho starostmi, které ji tížily. „Prosím, co se teď stane s Pavlem? Vezme si tu cou... jééé, ne, promiň...“ hrozně se lekla. „Vezme si Růženu? To ale přece nemůže! Nebo ano? Přece se k nám ale nějaká taková nemůže jen tak nastěhovat. Do hotového. Na ten barák jsme tolik dřeli oba. Máme hypotéku A co Mirka, dcera? Jde na vysokou. Zvládne to bez mámy? Co já? Co bude se mnou? Vůbec ničemu nerozumím. Bože, tak moc tě prosím...!!“
Připadalo jí, že svými úpěnlivými otázkami světlo rozesmála. Nebyl to ale výsměch. Bylo to čiré veselí plné láskyplného porozumění. „Nic z toho už není tvá věc. Jsou to jen břemena, která musíš odložit. Čas, který ti byl na život s nimi vyměřen, vypršel. Musíš vše opustit a vydat se na další cestu. Poznala jsi, že smrtí život nekončí. Tělo je prach, ale duše je nezničitelná. V neustálém koloběhu se mění, poznává, učí se a vyvíjí. Má na to celou věčnost. Jsou mnohé jiné dimenze, o kterých zatím nemáš tušení... Ptáš se, kdo jsem? Jsem cesta, pravda a život. Začátek i konec. Jsem, který jsem!“
Neslyšela nic, žádná slova. Jen to prostě věděla.
„Jsi připravena jít?“
Cítila hroznou bázeň, ale zároveň ji blízkost světla naplňovala nezměrnou láskou a povznášejícím klidem. Celý její dosavadní život od ní pomalu odplouval, třeba si z něj byla schopna vybavit i ty nejmenší detaily. Necítila však už žádnou lítost. Věděla, že jí bude ještě dána šance pokažené napravit, i když netušila jak.
„Ano, jsem. Ale kam...?“ pokusila se ještě o jednu otázku.
„Neptej se už! Jenom mne následuj!“
Keř pohasl. Kaplička a celé okolí se oblékly do bezměsíčné noci.
Na druhém konci města se na porodním sále rozvřískal nový človíček.
