Kain chtěl něco říct, ale stvořitel ho zastavil: „Mlč a poslouchej, jaký osud jsem ti za tvůj ohavný čin určil. Teď tě uspím odešlu někam na zemi.“
„Kam?“
„To nebudu vědět ani já, takže až se probudíš, všechno ostatní bude na tobě. Budeš poznávat svět a lidi kolem sebe. Až si budeš myslet, že jsi připraven splnit úkol, který ti teď uložím, můžeš se sem vrátit.“
Bůh k němu přistoupil, natáhl ruku.
„Aby tě nenapadlo se z toho úkolu nějak vyvléct sebevraždou, nebo že se dáš zabít, dám ti na čelo znamení, které tě ochrání.“
Bůh k němu přistoupil, natáhl ruku.
„Aby tě nenapadlo se z toho úkolu nějak vyvléct sebevraždou, nebo že se dáš zabít, dám ti na čelo znamení, které tě ochrání.“
Kain ucítil teplo a mírnou bolest na čele.
„A teď tě pošlu na zem.“
Ozvala se velká rána a Kain se ocitl na okraji louky v blízkosti cesty, po které se mohl vydat nahoru nebo dolů. Rozhodl se jít zkopce.
Po pár kilometrech chůze mezi lesy a loukami narazil na vesnici asi o padesáti domech. Když klepal u třetího a nikdo mu neotvíral, uslyšel za sebou:
„Copak bys rád panáčku?“
„Hledám práci, babičko,“ odpověděl stařeně.
„Nerozumím. Mluv nahlas, jsem už trochu nahluchlá.“
„Hledám! Práci, babičko!“ zopakoval.
„Když půjdeš pár metrů za nosem, narazíš na hospodu. Tam se zeptej.“
„Děkuji, babičko,“ poděkoval Kain a vydal se směrem, který mu stařenka ukázala.
Za pět minut už se ocitl v hospodě se čtyřmi podivnými lidmi. Jeden muž seděl na židli, mezi prsty levé ruky, kterou měl přitisknutou na hrudník, měl propletený růženec a pořád si něco mumlal. Druhý se smál, tvářil se sebevědomě, že tam vůbec není. Třetí u stolu byla dvojice. Podle toho, jak se k sobe chovali, byli manželé.
„Co tu hledáš, mladej?“ oslovil ho suverén.
„Práci.“
„A co umíš?“
„Jsem zemědělec.“
„To nevím… jak se užívíš dnes. Už to tolik nefunguje.“
„Jak se jmenujete?“
„Já jsem Jirka a tohle je Ivan,“ ukázal na mumlajícího muže. „A tohle jsou manželé Stodolovi.“
„Jak se jmenuješ a co tu děláš ty? Nikdy jsem tě tu ještě neviděl,“ řekl Jirka.
„Jmenuji se Kain…“ odmlčel se a nervózně se rozhlédl po lokále. „Tam u nás jsem zabil svého bratra a náš nejvyšší mě poslal sem s tím, že mám najít tři lidi jako já,“ bezděčně si ukázal na čelo, kde měl napsáno: JSEM VRAH TOTO JE MOJE POKÁNÍ. „Mám jim popsat, co jsem udělal, vyslechnout si jejich příběh a pak si musíme dát vzájemné rozhřešení. Teprve pak se můžu se vrátit tam k nám.“
„To je kde?“ zeptal se Jirka.
Kain jen ukázal prstem nahoru. Jirkovi to stačilo, aby se už na nic neptal.
„Neznáš někoho, kdo by mi pomohl?“
Jirka se usmál: „Vykrádal jsem byty, trezory, šperky… až mě jednou zavřeli a odsoudili za dvojnásobnou vraždu. Od začátku jsem tvrdil a tvrdím pořád, že jsem to neudělal. Naopak si myslím, že v tom jel někdo od policajtů. Nechal jsem si to pro sebe, tak mě odsoudili na doživotí. Před pár lety jsem dostal prezidentskou milost.“
Pak ukázal na Ivana: „Ivan se nám trochu zbláznil, tak budu mluvit za něj,“ vysvětloval. „Experimentoval totiž s okultismem a na chvíli vstoupil ke Svědkům Jehovovým. Jeho případ moc neznám, ale řeknu ti, co vím. Ivana odsoudili na doživotí za pět vražd a ještě tři mu nedokázali. Dvě svoje oběti hodil do septiku u domu, který pomáhal stavět. Dalším nakrmil prasata, co choval na své usedlosti. Pohádka. Zajímavostí bylo, že pak jezdil v autech svých obětí. Dokonce po jedné z nich prodal nemovitost.“
„Co jsi provedl ty, Kaine?“
„Zabil jsem bratra, protože náš nejvyšší si vybral jeho obětinu místo moji. Bratr choval ovce, obětoval berana. Já jsem měl jen pšenici.“
„Takhle ti to řeknu,“ usmál se Jirka. „Za mě a Ivana to rozhřešení máš. Ale nevím, jestli ti manželé Stodolovi poví svůj příběh a dají ti rozhřešení.“
Manželé celou dobu nepromluvili. Proto se Kain otočil přímo na ně. Oni však jen zavrtěli hlavou v zamítavém gestu.
„A teď tě pošlu na zem.“
Ozvala se velká rána a Kain se ocitl na okraji louky v blízkosti cesty, po které se mohl vydat nahoru nebo dolů. Rozhodl se jít zkopce.
Po pár kilometrech chůze mezi lesy a loukami narazil na vesnici asi o padesáti domech. Když klepal u třetího a nikdo mu neotvíral, uslyšel za sebou:
„Copak bys rád panáčku?“
„Hledám práci, babičko,“ odpověděl stařeně.
„Nerozumím. Mluv nahlas, jsem už trochu nahluchlá.“
„Hledám! Práci, babičko!“ zopakoval.
„Když půjdeš pár metrů za nosem, narazíš na hospodu. Tam se zeptej.“
„Děkuji, babičko,“ poděkoval Kain a vydal se směrem, který mu stařenka ukázala.
Za pět minut už se ocitl v hospodě se čtyřmi podivnými lidmi. Jeden muž seděl na židli, mezi prsty levé ruky, kterou měl přitisknutou na hrudník, měl propletený růženec a pořád si něco mumlal. Druhý se smál, tvářil se sebevědomě, že tam vůbec není. Třetí u stolu byla dvojice. Podle toho, jak se k sobe chovali, byli manželé.
„Co tu hledáš, mladej?“ oslovil ho suverén.
„Práci.“
„A co umíš?“
„Jsem zemědělec.“
„To nevím… jak se užívíš dnes. Už to tolik nefunguje.“
„Jak se jmenujete?“
„Já jsem Jirka a tohle je Ivan,“ ukázal na mumlajícího muže. „A tohle jsou manželé Stodolovi.“
„Jak se jmenuješ a co tu děláš ty? Nikdy jsem tě tu ještě neviděl,“ řekl Jirka.
„Jmenuji se Kain…“ odmlčel se a nervózně se rozhlédl po lokále. „Tam u nás jsem zabil svého bratra a náš nejvyšší mě poslal sem s tím, že mám najít tři lidi jako já,“ bezděčně si ukázal na čelo, kde měl napsáno: JSEM VRAH TOTO JE MOJE POKÁNÍ. „Mám jim popsat, co jsem udělal, vyslechnout si jejich příběh a pak si musíme dát vzájemné rozhřešení. Teprve pak se můžu se vrátit tam k nám.“
„To je kde?“ zeptal se Jirka.
Kain jen ukázal prstem nahoru. Jirkovi to stačilo, aby se už na nic neptal.
„Neznáš někoho, kdo by mi pomohl?“
Jirka se usmál: „Vykrádal jsem byty, trezory, šperky… až mě jednou zavřeli a odsoudili za dvojnásobnou vraždu. Od začátku jsem tvrdil a tvrdím pořád, že jsem to neudělal. Naopak si myslím, že v tom jel někdo od policajtů. Nechal jsem si to pro sebe, tak mě odsoudili na doživotí. Před pár lety jsem dostal prezidentskou milost.“
Pak ukázal na Ivana: „Ivan se nám trochu zbláznil, tak budu mluvit za něj,“ vysvětloval. „Experimentoval totiž s okultismem a na chvíli vstoupil ke Svědkům Jehovovým. Jeho případ moc neznám, ale řeknu ti, co vím. Ivana odsoudili na doživotí za pět vražd a ještě tři mu nedokázali. Dvě svoje oběti hodil do septiku u domu, který pomáhal stavět. Dalším nakrmil prasata, co choval na své usedlosti. Pohádka. Zajímavostí bylo, že pak jezdil v autech svých obětí. Dokonce po jedné z nich prodal nemovitost.“
„Co jsi provedl ty, Kaine?“
„Zabil jsem bratra, protože náš nejvyšší si vybral jeho obětinu místo moji. Bratr choval ovce, obětoval berana. Já jsem měl jen pšenici.“
„Takhle ti to řeknu,“ usmál se Jirka. „Za mě a Ivana to rozhřešení máš. Ale nevím, jestli ti manželé Stodolovi poví svůj příběh a dají ti rozhřešení.“
Manželé celou dobu nepromluvili. Proto se Kain otočil přímo na ně. Oni však jen zavrtěli hlavou v zamítavém gestu.
Po několikahodinovém přemlouvání se zklamaný Kain zvedl, poděkoval a šel do nejbližšího kostela. Sedl si do zadní lavice a začal se modlit. Po chvíli se po celém kostele rozlilo oslnivé bílé světlo a zjevila se Panna Marie.
„Už máš splněný úkol?“ zeptala se.
„Jen napůl,“ přiznal se Kain.
„Pokud nemáš splněný úkol na sto procent, nemůžu tě pustit nahoru,“ řekla Marie a zmizela i se světlem.
Kain vyšel naprosto zdrcen tím, co se dozvěděl, a jestli neumřel, hledá rozhřešení dodnes.
„Už máš splněný úkol?“ zeptala se.
„Jen napůl,“ přiznal se Kain.
„Pokud nemáš splněný úkol na sto procent, nemůžu tě pustit nahoru,“ řekla Marie a zmizela i se světlem.
Kain vyšel naprosto zdrcen tím, co se dozvěděl, a jestli neumřel, hledá rozhřešení dodnes.
