 |
| Ilustrace: Barbora Nováková |
„Chcete mně říct, že do našeho hrobového místa už další urnu nemůžu vložit?“
„Můžete - ale před tím musíte některou z uren, která je tam teď uložená, přemístit jinam,“ trpělivě vysvětluje pan Kropáček, stojící za přepážkou.
„A můžete mně laskavě říct, kam? Sám jste mně říkal, že v urnovém háji už žádná nová místa nejsou. Víme dobře, že rada města o rozšíření našeho hřbitova bude teprve jednat, a že to bude trvat věčnost, víme taky. Než něco rozhodnou, budeme pod drnem všichni, sakra,“ rozčiluje se Prokop. Jeho úvaha je zajímavá, vezmeme-li v potaz fakt, že míst pod drnem, jak už bylo řečeno, je citelný nedostatek. Alespoň tedy na našem hřbitově.
„Co takhle rozptylová loučka, co? Vyberte někoho, koho rozptýlíte, a místo na urnu budete mít hned.“
„Ne, ne. Z naší rodiny se nikdo rozptylovat nebude, stačí, že během života byl dost rozptýlený otec. A máti ta mu zdárně sekundovala. Jen ať jsou teď pěkně pospolu, když jim to dřív moc nevycházelo.“
„Koho vlastně chcete uložit, pane?“
„Ženu. Moji manželku, víte? Umřela před měsícem. Mám ji tady v té urně,“ Prokop vyndal z objemné tašky tmavošedou dózu se stříbrně vyvedenými ornamenty, „a rád bych, aby byla famílie pohromadě.“
„Já vám, pane, rozumím. Ale možnosti jsou omezené. Nové hroby už zřizovat nesmíme. Můžeme použít jen staré, zaniklé, které už nemá nikdo v nájmu, nikdo se o ně nestará a prostě konat tak, jak to řeší Zákon o pohřebnictví. A jak víte, zákon je zákon a s tím do křížku raději nevstupovat. Takže rozptylovat nechcete?“
„Ne, nechci.“
„Poslyšte, pane Cicvárku, Prokop, že? Můžu vám říkat, Prokope? Tak poslyšte, Prokope, jedna možnost by tu byla, ale to je na dýl a na někam jinam. Mohl byste přijít dneska večer ke mně domů?“
„Mohl. Ale kam? Já nevím, kde bydlíte. Snad ne tady na hřbitově?“
„Úplně přímo ne, ale vlastně hned vedle. Víte, která je Hřbitovní?“
„Jo, podél západní zdi hřbitova, vedlejší do téčka tady k hlavní štrase.“
„Přesně. V půlce ulice je zeď přerušena kaplí. Teda bývalou kaplí. Já ji před časem koupil a zrenovoval na byt. Mám to do práce kousíček. Bydlím sám. V sedm?“
„Dobře, přijdu v sedm,“ Prokop se odporoučel a vzápětí se vrátil, neboť na podlaze kanceláře zapomněl tašku i s manželkou.
„Kde jste nechal ženu?“ zeptal se místo pozdravu pan Kropáček poté, co přišel otevřít na čas přesnému Prokopovi.
„Dobrý večer. Zůstala doma. Nemusí být u všeho, zvláště když se bude jednat o ní. Tedy doufám, že proto jsem tady.“
„Jasně. Pojďte dál,“ vyzval Prokopa pan Kropáček a pokynul mu paží naznačující směr, kudy se má vydat. Gesto bylo zbytečné, vchod ode dveří dále do bytu, byl pouze jeden. Prokop vešel do obývací místnosti. Místo obývací stěny, kterou tak nějak ze zvyku automaticky očekával, jej přivítal oltář. V místech, kde původně bylo pár lavic pro účastníky mší, trůnila rozložitá, na pohled pohodlná, pohovka a mohutná kožená křesla. Na stole, který byl něčím mezi konferenčním, pracovním a jídelním zároveň, stála otevřená láhev červeného vína a dvě již nalité sklenice.
Pan domácí pozvedl jednu z nich, a s tajemným úsměvem se podíval do Prokopových očí.
„Na knihovnu,“ řekl a cinkl o návštěvníkův pohár.
„Na knihovnu? Proč na knihovnu? Nerozumím,“ tázavě pozvedl obočí Prokop.
„Hned porozumíte, Prokope,“ řekl pan Kropáček, „tak šup tam s tím,“ a nato do sebe zvrátil na jeden hlt celý obsah svého poháru. Prokop jej váhavě následoval. Sklenice odložili. Pořád stáli. Prokop očekával, že bude vybídnut k usazení a docela jej zajímalo, jak se asi velebí v takovém mohutném, na pohled velmi pohodlném křesle, ovšem nedočkal se.
„Tak půjdeme,“ ozval se pan Kropáček a vybídl návštěvníka, aby jej následoval. Zašel za oltář a zmizel Prokopovi z dohledu. Prokop zůstal nevěřícně stát. „Kam mě to proboha chce zatáhnout?“ pomyslel si.
„No tak na co čekáte?! Pojďte!“ Ozýval se hlas, už jakoby z dálky, nebo přesněji z hloubky. Prokop tedy hlas následoval. Hned za oltářem, naprosto nečekaně jej uvítal široký vchod a schody kamsi dolů. Schodiště se stáčelo, a když je opustil, uvědomil si, že musí nutně být v nižším patře kaple, asi v kryptě, a to přímo pod místností, ve které ještě před chvílí pili, mimochodem docela dobré víno. Prokop se rozhlédl. Klenutý strop jej nepřekvapil, zato stěny ano. Byly totiž odshora až k podlaze plné regálů takřka zaplněných knihami. Hned na první pohled bylo zřejmé, že knihy nejsou jen tak ledajaké knihy. Každý svazek měl hřbet patrně z kvalitní kůže. Teprve omakem pochopil, že se nejedná o kůži, ale jde o umělecky vyvedený tepaný plech, asi mosazný. I texty na hřbetech některých knih byly tepané a litery poté do zlata či stříbra vybarvené.
„To je, to je…“ těžce ze sebe soukal Prokop.
„Knihovna,“ odpověděl hostitel.
„Krásná, ale taková divná.“
„A co myslíte, že je na ní divného?“
„Tak kovová vazba asi není zrovna běžná, že?“
„Však tohle taky není žádná běžná sbírka knih!“
„Můžu?“ zeptal se Prokop a chystal se jednu z nich z regálu vzít.
„Proto jsme tu. Opatrně!“ odpověděl pan Kropáček.
Prokop namátkou hrábl do regálu ve výšce svých očí a vzápětí jej překvapila váha. Čekal, že kniha bude s ohledem na kovovou vazbu těžká, ale nebyla. Byla dokonce lehčí, než běžná pětiset stránková bichle, které se svými rozměry docela podobala. Opatrně si knihu položil na předloktí a otevřel ji. Jméno autora, ostatně stejně jako na hřbetě knihy, se skvělo i na druhé stránce. „Ale co je to za titul?“ obrátil další dvě stránky. Zdálo se mu, že stránky obsahují životopis autora. „Ano, teď je to jasné. Tady je jméno, datum narození, tady kdy skonal. Tady něco o rodině a …“
„To jsou životopisy?“
„I tak by se to dalo říct. Ale hlavně, listujte dál, no…“
Kniha měla asi dvacet stránek a ty končily pevnou deskou, jako_by kniha měla ještě jednu vazbu uvnitř. Při bližším ohledání Prokop zjistil, že se jedná o schránku. A vtom mu to došlo.
„Je uvnitř to, co si myslím?
„Nevím, co si myslíte, že tam je, ale jestli myslíte, že kniha je vlastně stylizovaná urna, pak ano, myslíte dobře. Neposadíme se?“ Pan domácí ukázal na pohovku ne nepodobnou té o patro výše a sám se uvelebil do křesla.
„To máte… to je rodina?“ vyhrkl Prokop.
„Nejen. Ale ano, z naší, tedy z mé rodiny, tu jsou všichni. Bohužel už všichni.“
„Vy nemáte manželku, děti?“
„Ne.“
„A není to, promiňte, že se ptám, není to morbidní, bydlet v takovém zvláštním kolumbáriu?“
„Ani ne. Kdo je nejlepší přítel člověka, mimo psa?“
„Kniha?“
„Samozřejmě, že kniha! Spousta lidí žije zdánlivě osaměle, jen se svými knihami. Podle nálady se jednou k té, jindy k oné vrátí. Někdy čtou už poněkolikáté knihu celou, jindy se vracejí jen k určitým kapitolám. Já to mám stejně.“
„Dobře. A kdo jsou ti ostatní, mimo vaši rodinu?“
„Výborná společnost, můžu vám, Prokope říct, že skvělá. Já bych si do knihovny jen tak někoho nedal.“
A jak jste k nim přišel? Cožpak lze snadno získat urny s ostatky?“
„Rozhodně je nekradu, jestli narážíte na tohle. Ale víte, kolik uren zůstává po pohřbu nevyzvednuto? Pche… lidi nemají peníze, ale navíc nemají ani zájem. Morálka jim nic neříká. Rozumíte, když může matka odložit novorozeně do baby boxu, a to nemluvím o těch horších případech, pak uznáte, že nějaká starost o dědečka, který už je pro ně bez užitku, prostě není. Možná doma zapálí po kremaci svíčku a tím to hasne. No a my po nějaké době jsme nuceni s těmi ostatky něco udělat, že. Teprve potom si vybírám. A to byste mrkal, jaké figury někdy zůstanou bez zájmu pozůstalého příbuzenstva. Pak já seženu informace a stvořím knihu. Některé mají pár stránek, ale mám i životopisy, no hotové romány. Navíc ta badatelská práce mě docela baví. Jak vidíte, spoustě knih ještě chybí obsah. Ještě je zde práce na roky. Ale už jsem pozbyl sil. Ono možná nevypadám na ty roky, ale víte kolik mně už je?“
„Nevím. Šedesát?“
„Dvaaosmdesát! Na správě hřbitova dělám už jen jako výpomoc a už toho nechám. Chybí dědic, pokračovatel. Neměl byste zájem, Prokope?“
„To nemůžu říct tak hned z fleku. To musím promyslet, uvidíme,“ řekl dost neurčitě Prokop a zvedl se k odchodu.
Doma každý den seděl a pozoroval urnu se svou ženou.
„Tak, co, Blážo, mám to vzít, ten knihovnický kšeft? Ty bys chtěla být v knize? Chtěla, jo? Hmm… tak já za tím Kropáčkem zajdu,“ rozhodl se Prokop.
Následující pondělí vzal urnu se svou Blážou a odešel do kanceláře hřbitovní správy.
„Dobrý den,“ pozdravil nějakou paní, kterou tam prve neviděl. „Prosím vás, kde bych našel pana Kropáčka?“
„Myslíte pana Františka Kropáčka?“
„Já nevím, jestli Františka, ale jmenuje se Kropáček a dělá tady občas. Takový elegán starší a vypadá mladší… minulý týden jsem s ním mluvil.“
„To těžko, pane. Pan Kropáček tady dělával, to jo, ale už ne. Nemůže, víte, pan Kropáček před rokem umřel.“
„Aha,“ bylo jediné, na co se Prokop zmohl a s omluvou z kanceláře vycouval. Zamířil do Hřbitovní. Nejprve zvonil, potom klepal a nakonec zkusil vzít za kliku. Bylo otevřeno. Váhavě vešel. Nic nenasvědčovalo tomu, že tam někdo je. Prokop zamířil za oltář a po schodech dolů. Očekával, že v knihovně pana Kropáčka najde. Překvapily jej dvě věci. Především, že se nebojí a že ani v kryptě, vlastně knihovně, nikdo není.
Opatrně postavil urnu na stůl a rozhlédl se. Řady knih byly srovnané v regálech, jako když střelí. Jen jedna byla lehce vysunutá. Přišel blíž a podíval se na hřbet. František Kropáček. Knihu vzal do dlaní a otevřel. Otevřel i samotnou schránku, ale ta byla prázdná. Zato z několika popsaných stránek vypadl list. Urnoknihu vrátil na místo, sedl a začetl se.
Předpokládám, že ten, kdo právě čte tento list, je pan Prokop Cicvárek.
Prokope, svou urnouknihu jsem, jak jste pochopil, nachystal, ale sám ležím v jiné, nevzhledné urně v depozitu hřbitovní správy. Neměl mě kdo vyzvednout. V šuplíku stolu jsou nějaké doklady, na základě kterých vám mou urnu určitě vydají. Přesypte mě potom. Děkuji.
Jo, a je tam též jméno a adresa právníka, u kterého jsou doklady o vlastnictví téhle zrušené kaple. Je tam klauzule, že rok po mé smrti se nesmí s mým majetkem jakkoli manipulovat. Poté připadne tomu, kdo přinese tahle lejstra. Stihl jsem to tak-tak, tedy doufám. Snad se zařídíte podle svého nejlepšího uvážení.
Já už k vám nemohu, záhrobní řád mi umožnil jen dvě návštěvy vašeho světa.
Ještě jednou díky a Na shledanou!
František Kropáček – knihovník
