Byl to fakt blbej nápad jet s ním sem. Zamilovat se do trempa v patnácti je možná romantický…Ale v padesáti už spaní v divočině fakt nezvládám. „Krrrrr….krůůů“…Ty podivný zvuky tentokrát vydává můj prázdnej žaludek.
Večer tremp připravil guláš. Věděla jsem, že si ho nedám hned jak vytáh ten odpornej začouzenej kotlík. Smradlavej, nevymytej. Zamaštěnej vod nějakejch podivnejch zelenejch zbytků. Doufám,že od hrachovky. Fuj!!! Tak nehygienický. Převalím se na druhej bok, trochu dál od toho pitomýho kamene, co mě tlačí do zad a nosem se přitisknu k plachtě stanu. Páchne zatuchlinou.
Žaludek pořád kručí. Mám hlad. Děsnej. No třeba ten guláš nebude tak hroznej…Se docela dlouho vařil, takže vlastně všechny ty hnusný bacily by měly bejt uplně zabitý ne. Potichu se soukám ze spacáku. Snažím se nahmatat zip stanu. Lezu ven a rychle se postavím, abych rukama nešmátrala po tý špinavý a podivně zavlhlý hlíně.
Zhluboka se nadechnu. Vzduch voní jehličím a ještě něčím. Že by gulášem. Zapomněla jsem ve stanu baterku a tak se snažím v tý černý tmě rozeznat obrys kotlíku. Opatrně na něj sahnu. Je lepkavej a kupodivu ještě teplej. Nahmátnu naběračku a lovím tu hustou buřtgulášovou hmotu. Guláš mi stejká po bradě a já hltavě srkám. Cítím takový křupavý kousíčky, který mě trochu šimraj na jazyku. Asi tam dal škvarky nebo co. Hmmm, není to vůbec špatný.
S plným žaludkem konečně usínám.
Brzy ráno mě vzbudí paprsky slunce. Ve stanu je nedýchatelno. On ještě pochrupuje. Vylezu ven a protáhnu se. Včerejší stíny už jsou fuč a les mě vesele vítá křikem ptáků. Rozhlýdnu se a na zemi objevím ten včereší kotlíkovej guláš.
Plave v něm plno mrtvejch brouků. Křupavejch brouků s chlupatejma šimravejma nožičkama.
