 |
| Hana Tučková |
/smutné, du forma/
„Nenávidím tě, odcházím!“ křičíš. Co to povídáš, jak se to tváříš? Vždyť ještě před nedávnem jsi mi vyznávala lásku, tvé oči se na mě usmívaly, tvůj pohled hladil. Jako by to bylo včera. Ano, občas ses zlobila. Nikdy jsi mi ale neřekla, že jsi tak nespokojená. Cožpak je možné, abys bydlela jinde? Že mě nechceš nikdy potkat, nikdy vidět, i když budeš žít jen o pár kilometrů dál? Nechápu tvou nenávist, nerozumím tomu, proč ses tak změnila.
„Nenávidím tě, odcházím!“ křičíš. Co to povídáš, jak se to tváříš? Vždyť ještě před nedávnem jsi mi vyznávala lásku, tvé oči se na mě usmívaly, tvůj pohled hladil. Jako by to bylo včera. Ano, občas ses zlobila. Nikdy jsi mi ale neřekla, že jsi tak nespokojená. Cožpak je možné, abys bydlela jinde? Že mě nechceš nikdy potkat, nikdy vidět, i když budeš žít jen o pár kilometrů dál? Nechápu tvou nenávist, nerozumím tomu, proč ses tak změnila.
Sudička
/veselé/
Nad kočárkem s naším prvorozeným se sklání teta. „Jeje jeje, ten je ale lostomilej. Chudáček, celej tatínek!“ A tento dar od sudičky mu zůstal celé dětství. Dokonce v první třídě ho přivítala paní učitelka slovy: „Á, Pepíček, tak ty jsi ten ‚chudáček celej tatínek‘? Tatínka neznám, ale kamarádím s babičkou.“
Nad kočárkem s naším prvorozeným se sklání teta. „Jeje jeje, ten je ale lostomilej. Chudáček, celej tatínek!“ A tento dar od sudičky mu zůstal celé dětství. Dokonce v první třídě ho přivítala paní učitelka slovy: „Á, Pepíček, tak ty jsi ten ‚chudáček celej tatínek‘? Tatínka neznám, ale kamarádím s babičkou.“
/veselé/
„Je šikovná, jen moc nepovídá, rozumí, ale věty netvoří,“ svěřuje se maminka na lékařské prohlídce své holčičky ve dvou letech. „To dohoní,“ uklidňuje ji pediatr. „Ve všem odpovídá normě. Dnes musíme očkovat, víte to?“ Andulka, z domova připravená na „včeličku“, nastaví ramínko. Během výkonu neuroní slzu, ale pak promluví: „Au, he pedele!“
„Ale ty ses nám rozpovídala, holčičko,“ ocenil lékař a otočil se ke zrudlé mamince. „Jak výstižné, jednoduché a větné,“ řekl uznale. „Líp bych to neřek‘.“
Červenka
„Je šikovná, jen moc nepovídá, rozumí, ale věty netvoří,“ svěřuje se maminka na lékařské prohlídce své holčičky ve dvou letech. „To dohoní,“ uklidňuje ji pediatr. „Ve všem odpovídá normě. Dnes musíme očkovat, víte to?“ Andulka, z domova připravená na „včeličku“, nastaví ramínko. Během výkonu neuroní slzu, ale pak promluví: „Au, he pedele!“
„Ale ty ses nám rozpovídala, holčičko,“ ocenil lékař a otočil se ke zrudlé mamince. „Jak výstižné, jednoduché a větné,“ řekl uznale. „Líp bych to neřek‘.“
Červenka
/veselé a dojemné/
Ozvala se rána. Vybíháme na verandu. Zase narazil nějaký pták do skla. Pod oknem na lavici leží bezvládné tělíčko. Za zády mi stojí děti. „Babičko, on umřel?“ Beru ho do ruky, pořád jen nehybně leží. Až za okamžik zpozoruji drobný pohyb očí pod víčky. Ptáček zvedá hlavu a ukazuje krásně červený krček. I děti si červenku opatrně pokládají na dlaně a ustaraně ji povzbuzují: „Vstávej, bolelo to moc?“ Ptáček se ještě několik minut rozhlíží, pak mávne křídly a frnk…
Ozvala se rána. Vybíháme na verandu. Zase narazil nějaký pták do skla. Pod oknem na lavici leží bezvládné tělíčko. Za zády mi stojí děti. „Babičko, on umřel?“ Beru ho do ruky, pořád jen nehybně leží. Až za okamžik zpozoruji drobný pohyb očí pod víčky. Ptáček zvedá hlavu a ukazuje krásně červený krček. I děti si červenku opatrně pokládají na dlaně a ustaraně ji povzbuzují: „Vstávej, bolelo to moc?“ Ptáček se ještě několik minut rozhlíží, pak mávne křídly a frnk…
