„Ahoj. Dobře. Potřebuješ něco? Nic nám nechybí. Zrovna se chystáme jít ven. Čau.“
„Marku, to volala máma?“
„Jak jsi to poznala?“
„Podle toho, jak jsi mluvil. Nechápu, proč s ní tak mluvíš. Podívej se, jak se stará o své budoucí vnouče. Máme od ní pro naše dítě celé vybavení, já už skoro nic nepotřebuji. Vždyť by ti takovou starostlivou matku mohl každý závidět.“
„Jen aby tě ta starostlivost neomrzela. Uvidíš, až poprvé vezme naše dítě do náručí.“
„Blbost. Proč myslíš?“
„Poslouchej, Pavlo, nerad o tom mluvím, ale teď je možná ten správný čas. Víš, měl jsem staršího bratra Ondru. Bylo mu sedm let a zjistili, že má leukémii. Tenkrát jsem jeho poslední slova nepochopil, ale pamatuji si je dodnes.“
„Co řekl?“
„Mami, miluj tátu víc než mě a Marka.“
„Divné, to nechápu.“
„Já jsem tomu porozuměl až později. Od toho dne, kdy jsme se dozvěděli o Ondrově nemoci, přestal okolní svět pro matku existovat. My s tátou jsme do jejího světa nepatřili, nepouštěla nás do něho. Bolest Ondry patřila jen jí. Náš dům se rozdělil na dva životy – jeden byl Ondrův a matčin, druhý byl můj a tátův. Otec mě bral na dlouhé procházky lesem, na raft, na volejbal, všude, kde to žilo. Doma nás čekaly jen pohaslé a unavené matčiny oči. Zdálo se, že matka chce převzít na sebe všechnu synovu bolest. Ondra by si chtěl s námi povídat, bavit se s námi jako dřív, ale matka ho nekompromisně bránila před všemožným vzrušením. Jen ona věděla, jak se starat o nemocného, Ondra patřil jen jí.
Pár měsíců po Ondrově pohřbu si matka vzpomněla, že má ještě jednoho syna, a teď jsem zase já nevěděl, kam se schovat před ´mateřskou láskou´. Během let jsem si odvykl být objektem starostlivé péče. Snažil jsem se být co nejvíce ve škole, na sportovních a jiných akcích, hlavně co nejméně doma. Otec doufal, že si matka vzpomene i na lásku k němu, ale marně. Jeho žena se úplně oddala mateřským povinnostem. I on většinou zůstával déle v práci nebo v hospodě s kamarády. Jednoho dne se táta nevrátil z práce a večer volali z nemocnice. Soustrastný hlas nám oznámil, že táta po infarktu zemřel.
Matka si toho skoro nevšimla, jako by na to dávno čekala. Po smrti otce se na mě upnula ještě více, držela se mě jako klíště. Bylo mi trapně, když na mě čekala před domem, starala se, jestli jsem dobře oblečený, jestli mi nic nechybí, jestli jsem zdravý. Kontrolovala každý můj krok a její „kam jdeš a kdy přijdeš“ jsem přímo nesnášel. Odmaturoval jsem na samé jedničky, podal si přihlášku na tři vysoké školy a na všech jsem uspěl. V Ostravě i Brně mi hned nabídli ubytování na kolejích, ale já jsem si vybral Prahu, protože byla nejdál od našeho městečka. Matka plakala a bědovala, že mě nebude vídat tak často, jak by chtěla. Každou noc do mého odjezdu jsem slyšel, jak chodí po domě a tiše vzdychá. Chtěl jsem jí říci, že chci svobodu, že chci konečně žít svůj život… Vždyť mě porodila, abych žil. Ale matce se takové věci neříkají. Po těžkých chvílích loučení jsem byl na cestě do Prahy. Domů jsem jezdil dvakrát ročně. Nemohl jsem snášet ty vyčítavé a zároveň prosebné pohledy matky. V každém pohledu bylo ´Synku, synku, proč se mi vyhýbáš, co jsem ti udělala, čím si zasloužím takové chování…´ Kéž bych to věděl, matko…“
„Marku, měl jsi vůbec matku rád?“
„Měl, a moc, toužil jsem po její lásce. Když na mě kvůli Ondrovi neměla čas, ze začátku jsem brečel a pak jsem se snažil své city skrývat. Nejhorší bylo, že se k tátovi chovala tak, jako by jen ona měla právo na lásku k dětem. Otec přestával být součástí té lásky a rodiny jako takové. Matka Ondrova slova nikdy nepochopila. Strašně jsem záviděl svému kamarádovi z ulice. Jeho rodiče se měli rádi a Péťa byl vedle nich šťastný a spokojený. Kdyby matka rozdělila svoji pozornost a lásku mezi všechny členy rodiny, bylo by všechno jinak.
Vedle šťastných rodičů rostou šťastné děti.“
