Ségře zřejmě hráblo. Týden před maturitou, kluk se s ní rozešel. Přichází máma a s údivem kouká na dveře pokoje, ze kterého se ozývá: „Mamy s ditmi do zalu očikuvaňa.“
„Půl roku fránina, rok angličtiny, ale co je tohle za hatmatilku?!" propukáme ve smích.
Ségra rozrazí dveře: „Koukáte na zprávy?“
Matka povzdechne, že by nám neměl kdo navařit a uklidit.
Následuje ještě věta, kterou milujeme: „Nejsem vaše služka!“
Mizím za ségrou. Na posteli leží ukrajinsko-český slovník. Ségra je borka!
Po hodině už stojíme v hale bohumínského nádraží. Já, ségra, vojáci, policajti, hasiči a pracovníci Červeného kříže. V ruce držíme letáčky s větami v ukrajinštině. Úkol zní jasně: odchytit uprchlíky, vzít jim kufry a odvézt je do teplé haly nádraží. Jsem trochu nervózní, žmoulám v ruce papírek a opakuji si dokola fráze. Už brzy začne naše mise. V jednu hodinu už stojíme v podchodu a vyčkáváme, až nám je vojáci z peronu začnou posílat dolů.
Najednou se hala začíná hemžit uprchlíky a sestra jim vybíhá vstříc. „Praha, Brno, Varšava?“ Lidé ověnčení zavazadly a s dětmi v náručí přikyvují. Ač je cítit únava, poměrně rychle se přesouvají do haly. Vracíme se opakovaně do podchodu a bereme se sestrou další a další zavazadla. Vidím stařenku o holi, kufřík pouští z ruky, sotva popadá dech. Z boku ji podpírá žena s dítětem, zabaleným v dece. Ségra natahuje paže pro toho drobečka. Naštěstí jsme v hale.
Odkládáme bundy a začínám se rozhlížet.
Mizím za ségrou. Na posteli leží ukrajinsko-český slovník. Ségra je borka!
Po hodině už stojíme v hale bohumínského nádraží. Já, ségra, vojáci, policajti, hasiči a pracovníci Červeného kříže. V ruce držíme letáčky s větami v ukrajinštině. Úkol zní jasně: odchytit uprchlíky, vzít jim kufry a odvézt je do teplé haly nádraží. Jsem trochu nervózní, žmoulám v ruce papírek a opakuji si dokola fráze. Už brzy začne naše mise. V jednu hodinu už stojíme v podchodu a vyčkáváme, až nám je vojáci z peronu začnou posílat dolů.
Najednou se hala začíná hemžit uprchlíky a sestra jim vybíhá vstříc. „Praha, Brno, Varšava?“ Lidé ověnčení zavazadly a s dětmi v náručí přikyvují. Ač je cítit únava, poměrně rychle se přesouvají do haly. Vracíme se opakovaně do podchodu a bereme se sestrou další a další zavazadla. Vidím stařenku o holi, kufřík pouští z ruky, sotva popadá dech. Z boku ji podpírá žena s dítětem, zabaleným v dece. Ségra natahuje paže pro toho drobečka. Naštěstí jsme v hale.
Odkládáme bundy a začínám se rozhlížet.
„Do you speak English?“
Nikdo mi však nerozumí. Opráším ruštinu, ale kdepak, domlouváme se rukama, nohama. Kluci ukazují mobily, hledám, kde by si je nabili.
Děti usínají na lavicích vedle svých matek. Obcházíme je se slovy: „Tea, coffee?“
Nádražím prochází muž a míří k policistovi.
Nádražím prochází muž a míří k policistovi.
„Do you speak English?“
Vrtí hlavou, zdravotníci také. Rozbíhám se k němu: „I can speak English, but little.“
Něco snad vypotím. Po chvíli se dozvídám, že přijíždí ze Slovinska. Ukazuje průkaz novináře se slovy: „I am journalist!“ Přece jen opráším ájinu.
Zjišťuji, zda může fotit. Může, a tak se odebíráme na průzkum do čekárny.
V rohu místnosti sedí žena ve věku asi třiceti let. Kouká do mobilu a po tvářích se jí koulejí slzy.
V rohu místnosti sedí žena ve věku asi třiceti let. Kouká do mobilu a po tvářích se jí koulejí slzy.
Ségra se pokouší navázat hovor s bábinkou, která těká očima po čekárně. „Kuda vy jidete?"
Stařenka křičí: „Olenko!“
Stařenka křičí: „Olenko!“
Přibíhá mladá žena, zřejmě její vnučka, na rukou drží plačící miminko. Dvouměsíční Vesna, jak se později dozvídáme, se hlásí o jídlo.
Moje „sestra v akci“ běží k baru a už drží v ruce krabici sušeného mléka pro kojence. Jako by tu byla doma.
Běží ke mně klučina s autem v ruce a celý září.
Běží ke mně klučina s autem v ruce a celý září.
„Maja mašína?“
„Tvaja."
Halou zní dětský pláč.
Halou zní dětský pláč.
Nosím malým hračky, přesnídávky a sladkosti.
Ženy hledají v regálech kosmetiku. Jedna vytahuje z kabelky kuličku nivey. Kroutím hlavou, že už není.
Hala na chvíli usíná. Sotva se však děti uklidní přichází voják s cedulí Praha.
Matky budí své děti a ségra je opět na roztrhání.
Probíráme společně jednoho chlapce. Žena mlčky klučinu šimrá malíčky po lících. Nereaguje. Hladí ho po čele.
Oblékáme ho a obouváme mu boty. Ač stojí na nohou, stále spí. Podpíráme ho každá za jednu paži a uklidňujeme jeho mámu.
Na zádech mám batoh, v ruce brašnu a sotva se vleču. Na peroně se ptám, jak se jmenuje ten náš spící princ. Teprve vidím naslouchátko v uchu.
„Já Jana, a ty?“ Odezírám z úst. „Ja Saša a tut Nazar,“ pokyne žena rukou na své dítě. Nemůže mluvit, je hluchoněmé.
Vlak přijíždí, začíná zmatek. Saša a Nazar se bojí, že nebude dost místa. Hladím tu mámu po ruce. „Bude mistse!“
Vlak přijíždí, začíná zmatek. Saša a Nazar se bojí, že nebude dost místa. Hladím tu mámu po ruce. „Bude mistse!“
Hledí na mě jako na obrázek. Metr od nás přebírá ségra z rukou vojáka malého kojence. Klopí zrak do zavinovačky. Lesknou se jí oči.
Je minus deset stupňů, tři hodiny ráno.
Všichni odjeli, kam měli namířeno. Po úklidu čekárny na nás doléhají emoce. Budou v pořádku? Setkají se se svými muži? Kdy dorazí do cíle?
Vracíme se domů a brzy unavené uléháme. Sestra tuší, čím asi procházím; obejme mě a za chvilku usíná. Já spát nemůžu, protože sestra ze spaní křičí: „Kuda jidete?“
Všichni odjeli, kam měli namířeno. Po úklidu čekárny na nás doléhají emoce. Budou v pořádku? Setkají se se svými muži? Kdy dorazí do cíle?
Vracíme se domů a brzy unavené uléháme. Sestra tuší, čím asi procházím; obejme mě a za chvilku usíná. Já spát nemůžu, protože sestra ze spaní křičí: „Kuda jidete?“
