Byly to dveře, nebo to byl ještě sen?
„Ne, to se mi určitě ještě zdálo. Musel to být sen. Je neděle, takže to jen tak lehce nevzdám a ještě si pospím. Stejně, kdyby se něco dělo, tak by to určitě Jasmínu vzbudilo… Hm, tak ještě chvilku, aspoň hodinku…“ a Kateřina se přitulila ke své manželce.
Včera se slavilo výročí a bylo to náročné, takže to dnes chtělo dospat tu jenom jednu skleničku, do které se nakonec vešly dvě láhve vína.
„Hele, necítíš něco?“ zeptala se Jasmína, které se právě proměnila noc v ráno.
„Jo, cítím, že to chtělo včera vypít jenom jednu láhev.“
„To nemyslím… Něco tu smrdí, necítíš to?“
„Cítím, že bych potřebovala ještě spát, nech mě…“
„Do pytle, tady něco…“ Jasmína vstala a šla se podívat dolu do obýváku v jejich novém loftu. Cítila totiž „Kouř, cítím kouř! Káťo vstávej, tady se něco pálí…“
„Cooo!?“
„Jo, něco se tu pálí… Sakra, tys nechala…“
„Co se děje?“
„Nechalas zapnutou troubu…“
„No jasně, vždyť jsem tam nechala táhnout přes noc to maso k obědu…“
„Tak maso je na uhel… Dalas to na moc! Říkala jsem ti, že tu troubu musíme nejdřív pořádně vyzkoušet, než v ní něco necháš dělat přes noc… Málem jsme vyhořely.“
„Nojo, já vím, tak promiň.“
„Dobrý no, ale na oběd budeme muset nejspíš k našim.“
„Zase?! Ne, zvu tě! Uděláme si výlet, jo!? Máme výročí a já nechci zase poslouchat, jak jsem neschopná, jak se o tebe nedokážu postarat a poslední co chci slyšet, že neumím udělat ani pitomý maso, který se jenom osolí a pokmínuje.“
„Hele, tys něco dělala v komůrce?“
„Jak dělala, co dělala? O čem to zase mluvíš? Posloucháš mě vůbec? To je přesně ono, co jsem myslela tou komunikací, která nám mizí ze vztahu. Já to takhle prostě nechci. Ty mi vůbec…“
„No, jsou tu otevřený…“ dveře do tajné komory byly skutečně jinak, než večer. Věděla se železnou jistotou, že je před spaním zamykala. Mají tam přece celou svojí sbírku pohlaví, kterou si pořizovaly po celé roky. Investovaly do ní celé jmění. Jejich láska a spokojenost stojí právě na tom, že mají všechno, co potřebují. Jen díky velké zásobě pohlavních údů nemusí hledat nic mimo hranice svého manželství. I když se jim v posledních letech do manželství vkrádá neporozumění. Ale právě tahle komůrka a její velké tajemství dokázala nedostatky vztahu řešit nejlépe.
Když se chtějí oddávat rozkoši, nasadí si na své bezpohlavní orgány vagínu nebo penis a jde se na to. Pohlavní orgány si kupují vždy v páru. Jedině tak mají absolutní jistotu, že do sebe budou dokonale zapadat. Ze svých bohatých zkušeností totiž ví, že brčko je stejně zbytečné, jako mastodont nakukující do klíčové dírky.
„Kačko, někdo…“
„Co se stalo?“ seběhla Kateřina po schodech dolů.
„Někdo nás… Někdo nás…“
„Opakuješ se. Co se stalo!?“
„… vykradl“ dokončila zoufale Jasmína svou větu…
„Né, to není možný, ukaž!“ a rozrazila pootevřené dveře do komory. Obě tu čekal pohled vhánějící slzy do očí. Stěny, které byly ještě večer plné lasturek, mušliček, pindíků, proutků a klád, byly najednou prázdné jako regály na mouku těsně před zdražováním.
„Pryč, všechno je pryč!“ dodala ke svému zděšení Kateřina.
„Né, kundičky moje, kde jste!?“ křičela zoufale Jasmína. Potom se podívala nahoru na stěnu, kde se ještě včera tyčil skvost jejich sbírky. Dnes po něm zůstal už jenom nápis na zdi „Marie Terezie“.
„Tak, a jsme v řiti…“ posteskla si žalostně Jasmína a padla Kateřině do náručí. Nejhorší bylo, že si na Marii Terezii vzaly společně úvěr. Tenhle klenot jejich sbírky je stál jako nová kuchyň s koupelnou dohromady.
„Sakra, zrovna na naše výročí. Jako by někdo věděl, čím nás může ranit.“
„Každý pár je tak silný, jak silný je jeho nejslabší argument v hádce…“
„Fajn, úplně si nejsem jistá, jestli víš, že nás někdo právě okradl. Jsme švorc. A to nemluvím o tom, že se nemáme jediný nástroj na usmíření.“
„To není pravda. Máme ještě jedna druhou. A neboj, zase našetříme a bude líp. Je to jen zkouška našeho vztahu.“
„To je jak z nějaký přiblblý růžový knihovny.“
„Nebuď…“
„Budu. Jsem nasraná, a chci svoje emoce dát ven! Někdo nás sprostě okradl a sebral nám celé naše jmění. Tak mi teď neříkej, že se mám u toho usmívat a být plná nadšení, že máme před sebou příležitost, jak otestovat naše společné pouto.“
„Já ti rozumím, ale je to právě tak, jak říkáš.“
„Ne, je to peklo, co nám někdo nadělil na výročí a já cítím, jak mě to spaluje. Někomu bych klidně rozbila hubu, jen vědět komu. Ale já ti přísahám, že toho bastarda najdu, k tomu mi dopomáhej bůh!“
„To si nejsem jistá, jestli je to ten správný průvodce po stopách zločinu.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Bůh není zrovna Sherlock Holmes.“
„Jak to můžeš říct!? To je skoro rouhání. Bůh ví všechno. Vzpomeň si na pořekadlo, že boží mlýny melou pomalu…“
„Ale jistě… Já vím… Dobře, tak snad bude po tvém a budeme mít štěstí.“
„My? Snad policie, ne?“
O tom, kdo je mohl vykrást, neměly ani jedna nejmenší tušení. Proto ani nedokázaly dát nějaké vodítko policii, kterým by ji přivedly na stopu pachatele.
„Takže nemáte nejmenšího tušení, kdo Vám to mohl ukrást?“ zeptal se kapitán Láska, který dorazil na místo činu.
„Vůbec…“ řekly obě svorně.
„Nějaké výhružky po telefonu, nebo nějaké divné smsky, maily, nebo zvonění na domovní zvonek následovaný tichem? Nic takového?“
„Ne…“ řekla odevzdaně Jasmína…
„Nevím, nějaké nevyřízené účty z mládí? Třeba i ze školních let, ze střední, z vysoké školy?“
„Ani jedna jsme nebyly nikdy komplikované, viď, Jasmíno?“
„No, já ne, ale ty trochu jo… Vzpomeň si, jak jsi byl, promiň, byla, na výšce promiskuitní.“
„Jo, to jsem sice byla, ale nikdy jsem nikomu neublížila.“
„A co ten Kamil? Říkalas přece, že ses s nim vyspala a že ho měl malýho, a tys mu tenkrát řekla, že ho v sobě necítíš…“
„No a?“
„Tak to ho mohlo samozřejmě navždycky ranit. Jeho mužský ego.“
„Jo, ale já se mu nijak nesmála…“
„To jste ani nemusela. Jde o to, jakou emoci jste v něm tenkrát vyvolala a především zanechala,“ snažil se vnést do rozhovoru kapitán Láska trochu jasno.
„Přesně tak… Co ti na to řekl, když jsi mu to tenkrát vpálila!?“
„Že si jednou našetří na pořádný péro a že mě s nim roztrhá…“
„Tak vidíš… To může být stopa, ne, pane kapitáne?“
„Mohla by být… Jak je to dlouho?“
„Nevím, to je pravěk…“
„Nemyslete si, raněné ego nezapomíná,“ dodal přesvědčivě.
„Přesně tak…“
„Byla to cenná sbírka?“
„Jo, měly jsme tam asi třicet párů pohlaví.“
„To je dnes celkem normální. I já mám s manželem asi dvacet pohlavních párů. Spíš, jestli jste tam měly něco opravdu cenného. Nějaký výstavní kousek.“
„Marie Terezie!“ vyhrkla Jasmína.
„To je co? O ničem takovém jsem ještě nikdy neslyšel…“
„Byl to koňský penis. Byl minulý týden na STK, zrovna dostal homologaci. Měl nalítáno sotva 5 hodin. Byla to v podstatě funglovka.“
„Půjčily jsme si na něj u banky,“ dodává sklesle Kateřina.
„Šmarjá, a to se něco takovýho do někoho vejde?“
„Do mě…“ špitla Kateřina.
„Mám velkou vagínu… A koupili jsme k tomu ještě právě hloubkový nástavec Macocha“, zamrmlala Kateřina ještě víc nesměle…
„Aha… A Macochu vám taky ukradli?“
„Ne, tu mám zrovna v sobě, chystala jsem se právě tady s manželkou na první noc s Marií Terezií. A tu Macochu to chce nosit pár dní dopředu kvůli elasticitě vagíny.“
„Chápu…“
„Tak, a teď máme po ptákách,“ povzdychly si manželky svorně.
„Dobře, všechno mám zanesené v análech, takže když se něco změní, dám vám oběma okamžitě vědět. A nebojte se nic, však mi pachatele dopadneme. Všechny údy a vagíny mají své výrobní číslo. Za tohle někomu hrozí tak pět až sedm let odnětí pohlaví,“ uzavřel kapitán Láska svůj poznámkový notýsek.
Stalo se tak v časech, kdy se údy kradly stejně jako v devadesátkách autorádia. Proto se začalo mluvit o novele zákona, že každá vagína bude mít v sobě čtečku čárových kódů, a jakmile se do ní dostane nějaký kradený penis, okamžitě se odešlou data na policii. Sex ale musí proběhnout v dosahu Wi-Fi, nebo alespoň na 5G síti.
Sex se dostal na vrchol v časech, kdy si každý mohl svobodně vybírat své pohlaví podle vlastního pocitu nebo potřeby. Na svatbách už se dávno nevěnovala Míšeň nebo křišťál. Šlo zásadně o dárky do ložnice. Všichni se předháněli v darech nejen ve velikostí, ale i v cestovními mini-pakety třeba od Luis Viton, který měl vždy cit pro tu nejkvalitnější kůži.
Kateřina s Jasmínou po návratu z policie usedly doma k internetu a začaly si objednávat prozatímní manželské sady. Nechtěly jít cestou „loukostu“, tak si vybraly zlatý střed – combo Pinďuška od Prestige.
„Promiň za ten dnešek,“ začala se omlouvat Kateřina svému manželce.
„Je mi to opravdu líto… Neměla jsem tolik řádit. Ale mně je to vážně líto, že jsme přišli o všechno.“
„O všechno jistě ne. Když si člověk myslí, že přišel o všechno, přichází na řadu bůh, aby nám ukázal, kde všude můžeme ještě ztratit.“
„To jako vážně!?“
„Věř mi… Já vím, že jsem přišly o balík peněz, ale nikdy nevíš. Peníze ze světa nikdy nemizí. Pokud tedy zrovna nejsi Pablo Escobar a nezakopáváš na místa, kde už se nikdy nenajdou. Peníze se ale obecně prostě jen přesouvají. Tak si teď holt někdo užívá s Marií Terezií. Stejně, nemá k ní Macochu, takže je mu k ničemu. A nám se zase začne dařit, neboj se nic. Třeba to všechno dobře dopadne a ty o tomhle napíšeš román, který se bude skvěle prodávat, a my si tak budeme moci koupit zpátky celou svojí sbírku a třeba ještě něco navíc.“
„Snad máš pravdu, ale já ti přísahám, že jestli se mi ten zloděj dostane pod ruce, tak ho snad…“
„Uklidni se. A věř, že Vesmír, nebo bůh, nebo jen náhoda tě přivedou na stopu…“
„Ale to měla nebo má řešit policie.“
„Však ano, ale na stopu je můžeš dovést ty. Zkus zavzpomínat, jestli jsi ve svém životě neranila něčí city? Není opravdu nikdo, kdo roky čekal, až se budeš mít dobře a pak se přišel pomstít?“
„Ty myslíš, že to mohl být ten Kamil?“
„Já nevím, to musíš vědět ty, ale teď už se netrap a pojď spát. Chceš taky na spaní udělat čaj? Meduňkový…“
„Nevím, třeba… Promiň, děkuju, dám si ho ráda. Ach jo, já jen, že zítra jedu na náš třídní sraz. Chtěla jsem si vzít Marii Terezii s sebou.“
„Vím, že ses těšila. Ale stejně, tos’ jí chtěla nosit na zádech v pouzdře na klarinet?“
„No, spíš na fagot… Ne, normálně v kalhotách. Vždyť se zase nosí mrkváče, nikdo by si toho nevšiml.“
„Tak proč sis chtěla brát Marii s sebou?“
„Protože jsem chtěla na ostatní zapůsobit, jakože se mám dobře. Jen tak, nenápadně. Stačilo by, kdyby se mi sem tam občas u barovky objevil obrys, chápeš?“
„Seš cvok…“
„Tak snad přijde do zítra aspoň ta základní sestava.“
„To si nemyslím…“
„Sakra, měly jsme koupit cokoli aspoň v Tescu.“
„Tak pojedeš s Macochou, no…“
„A k čemu mi to bude?“
„Nevím, třeba přijdou na přetřes nějaký hry z vejšky, nikdy nevíš…“
Objednaná combo Pinďuška samozřejmě nedorazila, tak se Kateřina musela na druhý den vypravit na sraz jako žena, navíc s Macochou, přestože tak dlouho plánovala předvádět se jako muž s nohavicí plnou Marie Terezie.
Účast na srazu byla obrovská. Chyběla jen Maruška a Vilma, jinak dorazili všichni, i kluci. Ale těch beztak nikdy ve třídě moc nebylo. Přesto se o ně tenkrát žádná mela nestrhla, protože prostě nebylo z čeho vybírat. A jestli to platilo tenkrát, tak teď to dvojnásob. Místo břicha pupek a místo vlasů koleno s leskem kabrioletu, kde se při cestě na bar zmateně míhal jeden až dva vlasy.
Jen Kamil, se kterým se tenkrát Kateřina vyspala, patřil mezi ty, kteří se bohatě udržovali. Ale ani tak, nic kloudnýho se z něj nestalo, co tak holky říkaly.
„Ahoj, Kačko, jak se máš?“ promluvil někdo zezadu.
„Kamile! Jé, tak ty jsi přijel!“
„Jojo. Tak je to dlouho co jsem se se všema viděl naposled, takže jsem si říkal, že vyrazím a podívám se, jak se všechny máte.“
„Myslíš, jak vypadáme…“
„Ne, nebo vlastně jo. Ale zrovna ty vypadáš skvěle!“
„No, jsi hodnej. Přibývající věk se nikdy nezdrží... Vrásky už nespočítám a šedivý vlasy si už ani nestačím trhat.“
„Žádný nevidím…“
„Barvím si je… Ale ty vypadáš výborně!“
„Tak, snažím se… Dělám kondičního trenéra, takže musím vypadat.“
„Aha, a čí kondici udržuješ?“
„To je různý, mám celkem rozmanitou klientelu. Teď tam mám zrovna nějakýho pohlavára, ale i nějakou misku.“
„Na ořechy?“
„Ne, misku jako z tý soutěže krásy.“
„Já to pochopila, to byl jen trapný pokus o humor. Promiň…“
„A jak se máš ty?“
„Včera nás s manželkou vykradly. Tak nic moc,“ vypadlo zdánlivě bezmyšlenkovitě z Kateřiny. Chtěla vidět Kamilovu reakci. Co kdyby to byl opravdu on?
„Ups, to mě mrzí. Co vám vzali?“
„Takovou uměleckou sbírku, ale to je jedno… Je to pryč.“
„Tak snad je dopadnou.“
„Nazdar partičko!“ vnutila se do konverzace Šimina. Byla to Kamilova první kluk. Kamil měl na vejšce totiž jen vagínu. Byla levnější než penis.
„Ach, ta chudá studentská léta. Šimina uviděla Kamila a asi jí to nedalo a chtěla si zavzpomínat. To se dá pochopit. Tenhle sraz beztak není o ničem jiným než o vzpomínání, jaký to tenkrát bylo, co se změnilo, jak na nás začala působit gravitace a tak…“ honilo se hlavou Kateřině, ale nahlas řekla jen blahosklonně: „Nechám vás o samotě,“ usmála se a šla se dělat vzácnou na barovou židli opodál.
O pár drinků později si Kateřina všimla, že po ní Kamil hází očkem. Nic nápadného, ale když už se střetli pohledem, neucukl. Dala mu skoro lascivně najevo, že se jí líbí. To bude tím Mojitem. Možná už zapomněl na to, jak ho tenkrát ponížila.
„A třeba to tak vůbec ani nebral!“ honilo se jí hlavou pro změnu a s dalším Mojitem jí přišlo na mysl už jen jediné, svést ho. Jedině tak se Kamil může odhalit. Jistě by si nenechal ujít příležitost se na srazu pořádně vytasit.
Spustila tedy plán svádění, což v reálu znamenalo, že se ke Kamilovi otočila zády, aby hrdě předstírala svůj nezájem. To jediné totiž funguje, ať už jste si tam dolu dali pro dnešní večer cokoliv.
Začala si tak povídat s párem, který byl na druhé straně její barové stoličky. Šlo o úplně tupé duo, co vždycky sedávalo vepředu. Vlastně ani nevěděla, jak Simona se Šárkou vypadají v obličeji. Jejich intelektuální hovor o tom, které dítě je chytřejší, hezčí, co dělají jejich manželé a jaká je jejich tchýně, byl na míle vzdálený tomu, o čem by si chtěla povídat ona. A tak jen mlčela a takticky vyčkávala, až se Kamil unaví z přítomnosti své první lásky, bude jí syt jako po maminčino nedělní svíčkové a „připlazí se“.
Čekala ovšem neskutečně dlouho, takže se od Šárky a Simony musela ještě dozvědět kam jedou letos na dovolenou a jaký největší penis si domu pořídily právě ony. Ale přesto, nakonec se stalo přesně tak, jak předvídala...
„Pojď rychle ven…“ zašeptal jí Kamil naléhavě do ucha.
„Proč, co se děje?“ sehrála Kateřina nezúčastněně svou roli v sebou předepsané divadelní scénce.
„Musíme zmizet, než se vrátí ze záchodu…“
„Kam? Proč? Kdo až se vrátí?“ hrála dál jako z partesu.
„Šimina… Dělej, pojď!“ A drapl ji za ruku skoro násilně. Vyšli ven z restaurace a v tom se Kateřina zeptala: „Co blbneš, kam chceš jít!?“
„Kamkoliv, jenom co nejdál od ní. Už mi z ní hučelo v hlavě…“
„To se nedivím, ona byla vždycky…“
„Blbá…“
„Myslela jsem spíš závistivá, a zlá. Ale blbá byla vlastně taky.“
„Závistivá byla jen vůči tobě. Žárlila, na tebe…“
„Na mě!? Proč? Vždyť já tě přeci nechtěla! Promiň…“
„No, vyplakal jsem se jí tenkrát na ramínko po tom našem… Chtěla se mnou pak ještě chodit, ale já chtěl tebe.“
„Aha…“
„To je fuk. Nechceš jít ke mně na pokoj?“
„Nechci, jsem vdaná, takže se to nehodí…“ a Kateřina začala hrát v hlavě své vlastní vadí nevadí, ze kterého nakonec vyšlo, nevadí, logicky. Jak jinak by zjistila, jestli je Kamil tím, koho hledá. Byla by to sice velká náhoda, protože zloděj mohl být kdokoliv, ale někdy do našeho života vplují příběhy, o kterých rádi říkáme „To nevymyslíš!“, tak třeba by to mohl být jeden z nich.
„Tak dobře, ale jenom na chvilku. Ale budeme si jenom povídat! Jasný?“
Je zajímavé, jak lidé hrají tyhle naivní hry i v pozdějším věku. Věty stále znamenají něco jiného než v nich použitá slova a přesto se hra nikomu nikdy neomrzí.
Kamil s Kateřinou vyjeli výtahem do třetího patra a přiblížili se ke Kamilovu pokoji. Kateřinin krok byl doprovázen nejistotou, protože na pozadí všeho byla manželka Jasmína, kterou by určitě ani nenapadlo, že by jí Kateřina na srazu mohla být nevěrná.
„Dáš si víno?“
„Ale jenom trochu. Za chvilku půjdu spát…“
Rafička změřila chvilku na rovnou hodinku a na Kateřinu padla únava jako těžká deka, co ji složila hlavu rovnou do Kamilova klína.
„Sakra, promiň!“
„Ne, to je v pohodě…“ a vzal její unavenou tvář do svých dlaní. Pomalu se ji začal dotýkat a než byste řekli „Já nemůžu, jsem vdaná!“ byla nahá… Kamil ji položil na druhou, zatím nerozestlanou polovinu hotelové postele a chystal se plynule navázat tam, kde skončili před dávnými lety, fiaskem.
„Za co jsi dneska? Kluk, nebo holka!?“ zeptala se raději.
„Za chlapa, neboj… A dokonce jsem si od té doby našetřil na pořádný nářadí. Doufám, že si pamatuješ, že jsem ti slíbil, že tě s ním jednou…“
„Roztrháš. Já vím, promiň, byla jsem tenkrát krutá.“
„Teď uvidíš, jak ti to nandám!“
„Dobře…“ a otevřela se Kamilovo druhému pokusu. Doufaje, že právě tohle všechno byla předzvěst naplněného snažení o dopadení zloděje.
„To snad ne!“
„Co se děje!?“
„No, máš to nějak…“
„Promiň, vzala jsem si na víkend Macochu. Tam se ztratí všechno…“
„To snad není možný!“ řekl Kamil opravdu rozezleně a Kateřinu rovnou vyhodil z postele a pak i z pokoje!
„Ještě nikdo mě neponížil dvakrát!“
„Kamile, promiň!“ volala Kateřina už přes zavřené dveře… Svěsila svou opilou hlavu a doprovodila ji pevně usazenou na vrávorajícím těle až na svůj pokoj o patro níž, kde padla únavou rovnou do postele.
Teprve když usínala, jí přišlo na mysl, že vlastně Kamil nemohl být tím, kdo jí a její manželku okradl o Marii Terezii. Jistě by neváhal a demonstroval by své nově nabyté mužství právě na tomhle srazu.
Kateřina upadla do hlubokého spánku a začala si lehce pochrupovat. Najednou ale cizí ruka zajela lehce pod deku a následně pod noční košilku. Necítila nic, na to byl její spánek opravdu příliš hluboký. Košilka byla najednou vyhrnutá až po prsa, zatímco peřina už se válela po zemi.
Cizí ruce ji pomalu roztáhly nohy a začaly si připravovat cestu na průnik. Kateřina se najednou nepravidelně nadechla, ale neprobudila se. Ve chvíli, kdy byla opět v limbu, do ni náhle prudce pronikl. Tak rychle a tak brutálně, jak to jenom šlo. Byl to on, největší penis jejich sbírky – Marie Terezie! Průnik byl tak násilný, že se Kateřina okamžitě probrala a zakřičela. Přesto se nedokázala v okamžiku plně orientovat, co se to vlastně děje. Byla příliš rozespalá.
„Já ti dám ty děvko! Ty špíno! Ty nicko!“ slyšela naštvaný hlas ve tmě, který za mohutného přirážení pronikal do Kateřiny. Ta ale necítila žádnou bolest, Macocha pohltila všechny nárazy jak airbag na testech Crash Test Dummies.
„Ty děvko, ty si to budeš ještě užívat!? Jak to, že necítíš bolest!?“ řekl hlas naštvaně a překvapeně zároveň…
„Mělas přece křičet bolestí!“
„To bych tam dole nesměla být na tohle připravená, ty hajzle…“
„Sakra, já tě fakt nenávidím!“
„Přestaň!“ naléhala Kateřina do tmy a mezitím nahmatala na nočním stolku Bibli.
„Nenechám! Jsi obyčejná děvka!“
Kateřina sevřela Bibli v ruce a vší silou s ní udeřila zahalenou tvář do hlavy. Postava se i s přimontovaným mastodontem svalila na bok a rázem byla bez sebe… Kateřina se plná vzteku ale i obav přiblížila k zahalenému obličeji subtilní postavy, pomalu jej odhalila a jen ze sebe překvapeně vyhrkla: „Šimino!?“
Včera se slavilo výročí a bylo to náročné, takže to dnes chtělo dospat tu jenom jednu skleničku, do které se nakonec vešly dvě láhve vína.
„Hele, necítíš něco?“ zeptala se Jasmína, které se právě proměnila noc v ráno.
„Jo, cítím, že to chtělo včera vypít jenom jednu láhev.“
„To nemyslím… Něco tu smrdí, necítíš to?“
„Cítím, že bych potřebovala ještě spát, nech mě…“
„Do pytle, tady něco…“ Jasmína vstala a šla se podívat dolu do obýváku v jejich novém loftu. Cítila totiž „Kouř, cítím kouř! Káťo vstávej, tady se něco pálí…“
„Cooo!?“
„Jo, něco se tu pálí… Sakra, tys nechala…“
„Co se děje?“
„Nechalas zapnutou troubu…“
„No jasně, vždyť jsem tam nechala táhnout přes noc to maso k obědu…“
„Tak maso je na uhel… Dalas to na moc! Říkala jsem ti, že tu troubu musíme nejdřív pořádně vyzkoušet, než v ní něco necháš dělat přes noc… Málem jsme vyhořely.“
„Nojo, já vím, tak promiň.“
„Dobrý no, ale na oběd budeme muset nejspíš k našim.“
„Zase?! Ne, zvu tě! Uděláme si výlet, jo!? Máme výročí a já nechci zase poslouchat, jak jsem neschopná, jak se o tebe nedokážu postarat a poslední co chci slyšet, že neumím udělat ani pitomý maso, který se jenom osolí a pokmínuje.“
„Hele, tys něco dělala v komůrce?“
„Jak dělala, co dělala? O čem to zase mluvíš? Posloucháš mě vůbec? To je přesně ono, co jsem myslela tou komunikací, která nám mizí ze vztahu. Já to takhle prostě nechci. Ty mi vůbec…“
„No, jsou tu otevřený…“ dveře do tajné komory byly skutečně jinak, než večer. Věděla se železnou jistotou, že je před spaním zamykala. Mají tam přece celou svojí sbírku pohlaví, kterou si pořizovaly po celé roky. Investovaly do ní celé jmění. Jejich láska a spokojenost stojí právě na tom, že mají všechno, co potřebují. Jen díky velké zásobě pohlavních údů nemusí hledat nic mimo hranice svého manželství. I když se jim v posledních letech do manželství vkrádá neporozumění. Ale právě tahle komůrka a její velké tajemství dokázala nedostatky vztahu řešit nejlépe.
Když se chtějí oddávat rozkoši, nasadí si na své bezpohlavní orgány vagínu nebo penis a jde se na to. Pohlavní orgány si kupují vždy v páru. Jedině tak mají absolutní jistotu, že do sebe budou dokonale zapadat. Ze svých bohatých zkušeností totiž ví, že brčko je stejně zbytečné, jako mastodont nakukující do klíčové dírky.
„Kačko, někdo…“
„Co se stalo?“ seběhla Kateřina po schodech dolů.
„Někdo nás… Někdo nás…“
„Opakuješ se. Co se stalo!?“
„… vykradl“ dokončila zoufale Jasmína svou větu…
„Né, to není možný, ukaž!“ a rozrazila pootevřené dveře do komory. Obě tu čekal pohled vhánějící slzy do očí. Stěny, které byly ještě večer plné lasturek, mušliček, pindíků, proutků a klád, byly najednou prázdné jako regály na mouku těsně před zdražováním.
„Pryč, všechno je pryč!“ dodala ke svému zděšení Kateřina.
„Né, kundičky moje, kde jste!?“ křičela zoufale Jasmína. Potom se podívala nahoru na stěnu, kde se ještě včera tyčil skvost jejich sbírky. Dnes po něm zůstal už jenom nápis na zdi „Marie Terezie“.
„Tak, a jsme v řiti…“ posteskla si žalostně Jasmína a padla Kateřině do náručí. Nejhorší bylo, že si na Marii Terezii vzaly společně úvěr. Tenhle klenot jejich sbírky je stál jako nová kuchyň s koupelnou dohromady.
„Sakra, zrovna na naše výročí. Jako by někdo věděl, čím nás může ranit.“
„Každý pár je tak silný, jak silný je jeho nejslabší argument v hádce…“
„Fajn, úplně si nejsem jistá, jestli víš, že nás někdo právě okradl. Jsme švorc. A to nemluvím o tom, že se nemáme jediný nástroj na usmíření.“
„To není pravda. Máme ještě jedna druhou. A neboj, zase našetříme a bude líp. Je to jen zkouška našeho vztahu.“
„To je jak z nějaký přiblblý růžový knihovny.“
„Nebuď…“
„Budu. Jsem nasraná, a chci svoje emoce dát ven! Někdo nás sprostě okradl a sebral nám celé naše jmění. Tak mi teď neříkej, že se mám u toho usmívat a být plná nadšení, že máme před sebou příležitost, jak otestovat naše společné pouto.“
„Já ti rozumím, ale je to právě tak, jak říkáš.“
„Ne, je to peklo, co nám někdo nadělil na výročí a já cítím, jak mě to spaluje. Někomu bych klidně rozbila hubu, jen vědět komu. Ale já ti přísahám, že toho bastarda najdu, k tomu mi dopomáhej bůh!“
„To si nejsem jistá, jestli je to ten správný průvodce po stopách zločinu.“
„Jak to myslíš?“
„Tak jak to říkám. Bůh není zrovna Sherlock Holmes.“
„Jak to můžeš říct!? To je skoro rouhání. Bůh ví všechno. Vzpomeň si na pořekadlo, že boží mlýny melou pomalu…“
„Ale jistě… Já vím… Dobře, tak snad bude po tvém a budeme mít štěstí.“
„My? Snad policie, ne?“
O tom, kdo je mohl vykrást, neměly ani jedna nejmenší tušení. Proto ani nedokázaly dát nějaké vodítko policii, kterým by ji přivedly na stopu pachatele.
„Takže nemáte nejmenšího tušení, kdo Vám to mohl ukrást?“ zeptal se kapitán Láska, který dorazil na místo činu.
„Vůbec…“ řekly obě svorně.
„Nějaké výhružky po telefonu, nebo nějaké divné smsky, maily, nebo zvonění na domovní zvonek následovaný tichem? Nic takového?“
„Ne…“ řekla odevzdaně Jasmína…
„Nevím, nějaké nevyřízené účty z mládí? Třeba i ze školních let, ze střední, z vysoké školy?“
„Ani jedna jsme nebyly nikdy komplikované, viď, Jasmíno?“
„No, já ne, ale ty trochu jo… Vzpomeň si, jak jsi byl, promiň, byla, na výšce promiskuitní.“
„Jo, to jsem sice byla, ale nikdy jsem nikomu neublížila.“
„A co ten Kamil? Říkalas přece, že ses s nim vyspala a že ho měl malýho, a tys mu tenkrát řekla, že ho v sobě necítíš…“
„No a?“
„Tak to ho mohlo samozřejmě navždycky ranit. Jeho mužský ego.“
„Jo, ale já se mu nijak nesmála…“
„To jste ani nemusela. Jde o to, jakou emoci jste v něm tenkrát vyvolala a především zanechala,“ snažil se vnést do rozhovoru kapitán Láska trochu jasno.
„Přesně tak… Co ti na to řekl, když jsi mu to tenkrát vpálila!?“
„Že si jednou našetří na pořádný péro a že mě s nim roztrhá…“
„Tak vidíš… To může být stopa, ne, pane kapitáne?“
„Mohla by být… Jak je to dlouho?“
„Nevím, to je pravěk…“
„Nemyslete si, raněné ego nezapomíná,“ dodal přesvědčivě.
„Přesně tak…“
„Byla to cenná sbírka?“
„Jo, měly jsme tam asi třicet párů pohlaví.“
„To je dnes celkem normální. I já mám s manželem asi dvacet pohlavních párů. Spíš, jestli jste tam měly něco opravdu cenného. Nějaký výstavní kousek.“
„Marie Terezie!“ vyhrkla Jasmína.
„To je co? O ničem takovém jsem ještě nikdy neslyšel…“
„Byl to koňský penis. Byl minulý týden na STK, zrovna dostal homologaci. Měl nalítáno sotva 5 hodin. Byla to v podstatě funglovka.“
„Půjčily jsme si na něj u banky,“ dodává sklesle Kateřina.
„Šmarjá, a to se něco takovýho do někoho vejde?“
„Do mě…“ špitla Kateřina.
„Mám velkou vagínu… A koupili jsme k tomu ještě právě hloubkový nástavec Macocha“, zamrmlala Kateřina ještě víc nesměle…
„Aha… A Macochu vám taky ukradli?“
„Ne, tu mám zrovna v sobě, chystala jsem se právě tady s manželkou na první noc s Marií Terezií. A tu Macochu to chce nosit pár dní dopředu kvůli elasticitě vagíny.“
„Chápu…“
„Tak, a teď máme po ptákách,“ povzdychly si manželky svorně.
„Dobře, všechno mám zanesené v análech, takže když se něco změní, dám vám oběma okamžitě vědět. A nebojte se nic, však mi pachatele dopadneme. Všechny údy a vagíny mají své výrobní číslo. Za tohle někomu hrozí tak pět až sedm let odnětí pohlaví,“ uzavřel kapitán Láska svůj poznámkový notýsek.
Stalo se tak v časech, kdy se údy kradly stejně jako v devadesátkách autorádia. Proto se začalo mluvit o novele zákona, že každá vagína bude mít v sobě čtečku čárových kódů, a jakmile se do ní dostane nějaký kradený penis, okamžitě se odešlou data na policii. Sex ale musí proběhnout v dosahu Wi-Fi, nebo alespoň na 5G síti.
Sex se dostal na vrchol v časech, kdy si každý mohl svobodně vybírat své pohlaví podle vlastního pocitu nebo potřeby. Na svatbách už se dávno nevěnovala Míšeň nebo křišťál. Šlo zásadně o dárky do ložnice. Všichni se předháněli v darech nejen ve velikostí, ale i v cestovními mini-pakety třeba od Luis Viton, který měl vždy cit pro tu nejkvalitnější kůži.
Kateřina s Jasmínou po návratu z policie usedly doma k internetu a začaly si objednávat prozatímní manželské sady. Nechtěly jít cestou „loukostu“, tak si vybraly zlatý střed – combo Pinďuška od Prestige.
„Promiň za ten dnešek,“ začala se omlouvat Kateřina svému manželce.
„Je mi to opravdu líto… Neměla jsem tolik řádit. Ale mně je to vážně líto, že jsme přišli o všechno.“
„O všechno jistě ne. Když si člověk myslí, že přišel o všechno, přichází na řadu bůh, aby nám ukázal, kde všude můžeme ještě ztratit.“
„To jako vážně!?“
„Věř mi… Já vím, že jsem přišly o balík peněz, ale nikdy nevíš. Peníze ze světa nikdy nemizí. Pokud tedy zrovna nejsi Pablo Escobar a nezakopáváš na místa, kde už se nikdy nenajdou. Peníze se ale obecně prostě jen přesouvají. Tak si teď holt někdo užívá s Marií Terezií. Stejně, nemá k ní Macochu, takže je mu k ničemu. A nám se zase začne dařit, neboj se nic. Třeba to všechno dobře dopadne a ty o tomhle napíšeš román, který se bude skvěle prodávat, a my si tak budeme moci koupit zpátky celou svojí sbírku a třeba ještě něco navíc.“
„Snad máš pravdu, ale já ti přísahám, že jestli se mi ten zloděj dostane pod ruce, tak ho snad…“
„Uklidni se. A věř, že Vesmír, nebo bůh, nebo jen náhoda tě přivedou na stopu…“
„Ale to měla nebo má řešit policie.“
„Však ano, ale na stopu je můžeš dovést ty. Zkus zavzpomínat, jestli jsi ve svém životě neranila něčí city? Není opravdu nikdo, kdo roky čekal, až se budeš mít dobře a pak se přišel pomstít?“
„Ty myslíš, že to mohl být ten Kamil?“
„Já nevím, to musíš vědět ty, ale teď už se netrap a pojď spát. Chceš taky na spaní udělat čaj? Meduňkový…“
„Nevím, třeba… Promiň, děkuju, dám si ho ráda. Ach jo, já jen, že zítra jedu na náš třídní sraz. Chtěla jsem si vzít Marii Terezii s sebou.“
„Vím, že ses těšila. Ale stejně, tos’ jí chtěla nosit na zádech v pouzdře na klarinet?“
„No, spíš na fagot… Ne, normálně v kalhotách. Vždyť se zase nosí mrkváče, nikdo by si toho nevšiml.“
„Tak proč sis chtěla brát Marii s sebou?“
„Protože jsem chtěla na ostatní zapůsobit, jakože se mám dobře. Jen tak, nenápadně. Stačilo by, kdyby se mi sem tam občas u barovky objevil obrys, chápeš?“
„Seš cvok…“
„Tak snad přijde do zítra aspoň ta základní sestava.“
„To si nemyslím…“
„Sakra, měly jsme koupit cokoli aspoň v Tescu.“
„Tak pojedeš s Macochou, no…“
„A k čemu mi to bude?“
„Nevím, třeba přijdou na přetřes nějaký hry z vejšky, nikdy nevíš…“
Objednaná combo Pinďuška samozřejmě nedorazila, tak se Kateřina musela na druhý den vypravit na sraz jako žena, navíc s Macochou, přestože tak dlouho plánovala předvádět se jako muž s nohavicí plnou Marie Terezie.
Účast na srazu byla obrovská. Chyběla jen Maruška a Vilma, jinak dorazili všichni, i kluci. Ale těch beztak nikdy ve třídě moc nebylo. Přesto se o ně tenkrát žádná mela nestrhla, protože prostě nebylo z čeho vybírat. A jestli to platilo tenkrát, tak teď to dvojnásob. Místo břicha pupek a místo vlasů koleno s leskem kabrioletu, kde se při cestě na bar zmateně míhal jeden až dva vlasy.
Jen Kamil, se kterým se tenkrát Kateřina vyspala, patřil mezi ty, kteří se bohatě udržovali. Ale ani tak, nic kloudnýho se z něj nestalo, co tak holky říkaly.
„Ahoj, Kačko, jak se máš?“ promluvil někdo zezadu.
„Kamile! Jé, tak ty jsi přijel!“
„Jojo. Tak je to dlouho co jsem se se všema viděl naposled, takže jsem si říkal, že vyrazím a podívám se, jak se všechny máte.“
„Myslíš, jak vypadáme…“
„Ne, nebo vlastně jo. Ale zrovna ty vypadáš skvěle!“
„No, jsi hodnej. Přibývající věk se nikdy nezdrží... Vrásky už nespočítám a šedivý vlasy si už ani nestačím trhat.“
„Žádný nevidím…“
„Barvím si je… Ale ty vypadáš výborně!“
„Tak, snažím se… Dělám kondičního trenéra, takže musím vypadat.“
„Aha, a čí kondici udržuješ?“
„To je různý, mám celkem rozmanitou klientelu. Teď tam mám zrovna nějakýho pohlavára, ale i nějakou misku.“
„Na ořechy?“
„Ne, misku jako z tý soutěže krásy.“
„Já to pochopila, to byl jen trapný pokus o humor. Promiň…“
„A jak se máš ty?“
„Včera nás s manželkou vykradly. Tak nic moc,“ vypadlo zdánlivě bezmyšlenkovitě z Kateřiny. Chtěla vidět Kamilovu reakci. Co kdyby to byl opravdu on?
„Ups, to mě mrzí. Co vám vzali?“
„Takovou uměleckou sbírku, ale to je jedno… Je to pryč.“
„Tak snad je dopadnou.“
„Nazdar partičko!“ vnutila se do konverzace Šimina. Byla to Kamilova první kluk. Kamil měl na vejšce totiž jen vagínu. Byla levnější než penis.
„Ach, ta chudá studentská léta. Šimina uviděla Kamila a asi jí to nedalo a chtěla si zavzpomínat. To se dá pochopit. Tenhle sraz beztak není o ničem jiným než o vzpomínání, jaký to tenkrát bylo, co se změnilo, jak na nás začala působit gravitace a tak…“ honilo se hlavou Kateřině, ale nahlas řekla jen blahosklonně: „Nechám vás o samotě,“ usmála se a šla se dělat vzácnou na barovou židli opodál.
O pár drinků později si Kateřina všimla, že po ní Kamil hází očkem. Nic nápadného, ale když už se střetli pohledem, neucukl. Dala mu skoro lascivně najevo, že se jí líbí. To bude tím Mojitem. Možná už zapomněl na to, jak ho tenkrát ponížila.
„A třeba to tak vůbec ani nebral!“ honilo se jí hlavou pro změnu a s dalším Mojitem jí přišlo na mysl už jen jediné, svést ho. Jedině tak se Kamil může odhalit. Jistě by si nenechal ujít příležitost se na srazu pořádně vytasit.
Spustila tedy plán svádění, což v reálu znamenalo, že se ke Kamilovi otočila zády, aby hrdě předstírala svůj nezájem. To jediné totiž funguje, ať už jste si tam dolu dali pro dnešní večer cokoliv.
Začala si tak povídat s párem, který byl na druhé straně její barové stoličky. Šlo o úplně tupé duo, co vždycky sedávalo vepředu. Vlastně ani nevěděla, jak Simona se Šárkou vypadají v obličeji. Jejich intelektuální hovor o tom, které dítě je chytřejší, hezčí, co dělají jejich manželé a jaká je jejich tchýně, byl na míle vzdálený tomu, o čem by si chtěla povídat ona. A tak jen mlčela a takticky vyčkávala, až se Kamil unaví z přítomnosti své první lásky, bude jí syt jako po maminčino nedělní svíčkové a „připlazí se“.
Čekala ovšem neskutečně dlouho, takže se od Šárky a Simony musela ještě dozvědět kam jedou letos na dovolenou a jaký největší penis si domu pořídily právě ony. Ale přesto, nakonec se stalo přesně tak, jak předvídala...
„Pojď rychle ven…“ zašeptal jí Kamil naléhavě do ucha.
„Proč, co se děje?“ sehrála Kateřina nezúčastněně svou roli v sebou předepsané divadelní scénce.
„Musíme zmizet, než se vrátí ze záchodu…“
„Kam? Proč? Kdo až se vrátí?“ hrála dál jako z partesu.
„Šimina… Dělej, pojď!“ A drapl ji za ruku skoro násilně. Vyšli ven z restaurace a v tom se Kateřina zeptala: „Co blbneš, kam chceš jít!?“
„Kamkoliv, jenom co nejdál od ní. Už mi z ní hučelo v hlavě…“
„To se nedivím, ona byla vždycky…“
„Blbá…“
„Myslela jsem spíš závistivá, a zlá. Ale blbá byla vlastně taky.“
„Závistivá byla jen vůči tobě. Žárlila, na tebe…“
„Na mě!? Proč? Vždyť já tě přeci nechtěla! Promiň…“
„No, vyplakal jsem se jí tenkrát na ramínko po tom našem… Chtěla se mnou pak ještě chodit, ale já chtěl tebe.“
„Aha…“
„To je fuk. Nechceš jít ke mně na pokoj?“
„Nechci, jsem vdaná, takže se to nehodí…“ a Kateřina začala hrát v hlavě své vlastní vadí nevadí, ze kterého nakonec vyšlo, nevadí, logicky. Jak jinak by zjistila, jestli je Kamil tím, koho hledá. Byla by to sice velká náhoda, protože zloděj mohl být kdokoliv, ale někdy do našeho života vplují příběhy, o kterých rádi říkáme „To nevymyslíš!“, tak třeba by to mohl být jeden z nich.
„Tak dobře, ale jenom na chvilku. Ale budeme si jenom povídat! Jasný?“
Je zajímavé, jak lidé hrají tyhle naivní hry i v pozdějším věku. Věty stále znamenají něco jiného než v nich použitá slova a přesto se hra nikomu nikdy neomrzí.
Kamil s Kateřinou vyjeli výtahem do třetího patra a přiblížili se ke Kamilovu pokoji. Kateřinin krok byl doprovázen nejistotou, protože na pozadí všeho byla manželka Jasmína, kterou by určitě ani nenapadlo, že by jí Kateřina na srazu mohla být nevěrná.
„Dáš si víno?“
„Ale jenom trochu. Za chvilku půjdu spát…“
Rafička změřila chvilku na rovnou hodinku a na Kateřinu padla únava jako těžká deka, co ji složila hlavu rovnou do Kamilova klína.
„Sakra, promiň!“
„Ne, to je v pohodě…“ a vzal její unavenou tvář do svých dlaní. Pomalu se ji začal dotýkat a než byste řekli „Já nemůžu, jsem vdaná!“ byla nahá… Kamil ji položil na druhou, zatím nerozestlanou polovinu hotelové postele a chystal se plynule navázat tam, kde skončili před dávnými lety, fiaskem.
„Za co jsi dneska? Kluk, nebo holka!?“ zeptala se raději.
„Za chlapa, neboj… A dokonce jsem si od té doby našetřil na pořádný nářadí. Doufám, že si pamatuješ, že jsem ti slíbil, že tě s ním jednou…“
„Roztrháš. Já vím, promiň, byla jsem tenkrát krutá.“
„Teď uvidíš, jak ti to nandám!“
„Dobře…“ a otevřela se Kamilovo druhému pokusu. Doufaje, že právě tohle všechno byla předzvěst naplněného snažení o dopadení zloděje.
„To snad ne!“
„Co se děje!?“
„No, máš to nějak…“
„Promiň, vzala jsem si na víkend Macochu. Tam se ztratí všechno…“
„To snad není možný!“ řekl Kamil opravdu rozezleně a Kateřinu rovnou vyhodil z postele a pak i z pokoje!
„Ještě nikdo mě neponížil dvakrát!“
„Kamile, promiň!“ volala Kateřina už přes zavřené dveře… Svěsila svou opilou hlavu a doprovodila ji pevně usazenou na vrávorajícím těle až na svůj pokoj o patro níž, kde padla únavou rovnou do postele.
Teprve když usínala, jí přišlo na mysl, že vlastně Kamil nemohl být tím, kdo jí a její manželku okradl o Marii Terezii. Jistě by neváhal a demonstroval by své nově nabyté mužství právě na tomhle srazu.
Kateřina upadla do hlubokého spánku a začala si lehce pochrupovat. Najednou ale cizí ruka zajela lehce pod deku a následně pod noční košilku. Necítila nic, na to byl její spánek opravdu příliš hluboký. Košilka byla najednou vyhrnutá až po prsa, zatímco peřina už se válela po zemi.
Cizí ruce ji pomalu roztáhly nohy a začaly si připravovat cestu na průnik. Kateřina se najednou nepravidelně nadechla, ale neprobudila se. Ve chvíli, kdy byla opět v limbu, do ni náhle prudce pronikl. Tak rychle a tak brutálně, jak to jenom šlo. Byl to on, největší penis jejich sbírky – Marie Terezie! Průnik byl tak násilný, že se Kateřina okamžitě probrala a zakřičela. Přesto se nedokázala v okamžiku plně orientovat, co se to vlastně děje. Byla příliš rozespalá.
„Já ti dám ty děvko! Ty špíno! Ty nicko!“ slyšela naštvaný hlas ve tmě, který za mohutného přirážení pronikal do Kateřiny. Ta ale necítila žádnou bolest, Macocha pohltila všechny nárazy jak airbag na testech Crash Test Dummies.
„Ty děvko, ty si to budeš ještě užívat!? Jak to, že necítíš bolest!?“ řekl hlas naštvaně a překvapeně zároveň…
„Mělas přece křičet bolestí!“
„To bych tam dole nesměla být na tohle připravená, ty hajzle…“
„Sakra, já tě fakt nenávidím!“
„Přestaň!“ naléhala Kateřina do tmy a mezitím nahmatala na nočním stolku Bibli.
„Nenechám! Jsi obyčejná děvka!“
Kateřina sevřela Bibli v ruce a vší silou s ní udeřila zahalenou tvář do hlavy. Postava se i s přimontovaným mastodontem svalila na bok a rázem byla bez sebe… Kateřina se plná vzteku ale i obav přiblížila k zahalenému obličeji subtilní postavy, pomalu jej odhalila a jen ze sebe překvapeně vyhrkla: „Šimino!?“
