Příjemný tón gongu hasl ve sluchátku, až splynul s tichem. Ono hledělo nechápavě na telefon, jako by to byl neznámý předmět právě vylovený z vody.
„Haló! Kdo jste? Odpovězte mi. “
Telefon mlčel. Odložilo ho na stůl a tupě se zahledělo na prázdnou zeď.
„Co se stalo?“ ozval se pinďour.
„Nic.“
„Někdo telefonoval.“
„Omyl. Chybně vytočené číslo.“
„Nelži mi,“ řekl pinďour vlídně. „Slyšel jsem tě. Ptalo ses, kdo volá. Nikdo neodpovídal, zavěsil si a teď tu sedíš jako hromádka neštěstí. Svěř se mi. Po těch letech víš, že mi můžeš říct všechno.“
„Mám tě vrátit,“ řeklo odevzdaně. „Teď víš všechno.“
„Komu mě máš vrátit? Kde?“
„Nevím,“ odpovědělo se slzami v očích. „Má se to stát do čtyřiadvaceti hodin. Třeba se ještě ozvou a dají nějaké instrukce. Potřebuju aspoň adresu. Přece nebudu běhat po městě a ptát se, kde se vracejí pinďoury.“
„Počkej. Nepanikař. Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří.“
„Měl bys slyšet ten hlas. Nedával prostor k žádným pochybnostem nebo námitkám. Odevzdejte do čtyřiadvaceti hodin. Zvukový signál. Byl to gong. Docela příjemný zvuk. Jako by mě zval ke svačině. Přitom mi zahájil lhůtu k něčemu tak…“
Nedokončilo větu, zabořilo tvář do dlaní a rozeštkalo se.
„Můžeš se na to vykašlat.“
Zvedlo uslzené oči.
„Jak to myslíš?“
„Prostě nic neodevzdávej. Vykašli se na to. Někdo zavolal. No a co?“
„Vždyť víš, že nikdo nikdy nevolá. Jenom oni,“ řeklo. Trochu se na pinďour usmálo. Byl to celý on, pinďour. Vzpurný, bojovný, plný iniciativy. Tak se má pinďour chovat. Občas se tím dostane mimo realitu.
To se stalo teď. Žádá nemožné.
„Budeme se muset rozloučit,“ řeklo. „Máme ještě čtyřiadvacet hodin společného života.“
„Jen třiadvacet a pětapadesát minut,“ opravil ho pinďour. „Dost času něco vymyslet.“
„Máš nějaký nápad?“
„Nic. Ale poradíme se s pindou. Je chytrá. Znáš je, pindy. Dovedou být mazané. Třeba na něco přijde.“
Ono si otřelo slzy hřbetem ruky.
„Víš, že je to dobrý nápad?“
„Ovšem,“ usmál se pinďour. „Obraťte se na odborníky.“
Naděje ale zhasla tak rychle, jak vzplanula. Pinda se s tím nemazala.
„Máš vrátit pinďour?“
„Ano. Do čtyřiadvaceti hodin. Teď už míň, přesně…“
„Na tom nesejde,“ nedovolila mu dokončit větu. „Je to snad jedno, za čtyřiadvacet hodin nebo třiadvacet a nějaké drobné? Jak můžeš v takovou chvíli troškařit.“
„Vyřiď si to s pinďourem. To on začal, že lhůta je za třiadvacet hodin…“
„Zblázním se z tebe,“ vztekala se pinda. „Mám ti pomoct z bryndy. Nezavinila jsem ji a pinďour taky ne. Mám dobrou vůli. Místo, abys to docenil, srážíš mě svými kecy.“
Ono chvilku zhluboka oddychovalo. Se zavřenýma očima se snažilo zklidnit tep.
„Dobře. Začněme znovu. Mám vrátit pinďour. Na lhůtě nezáleží. Nezáleží!“
Pinda přikývla.
„Dobrá, aspoň na tom se shodneme,“ pokračovalo. „Navrhni, co dělat.“
„Vrátit pinďour.“
„Ano, to říkali. Co mám ale dělat já?“
„No přece vrátit pinďour,,“ zaječela. „Jsi snad pitomé, nebo co? Řekli ti, že ho máš vrátit, tak je to snad jasný jako facka!“
Ono chvilku mlčelo a pak mu praskly nervy.
„Tohle je tvůj nápad? Kvůli tomu jsme tě volali? Na tohle přijde chytrá nebo dokonce mazaná pinda! Víš co jsi? Kráva, až to bučí! Ty jsi…“
Cenilo vzteky zuby, šermovalo pěstí a hledalo horší nadávku, než je kráva. Napadla ho píča, ale zbytkem chladného rozumu usoudilo, že se teď nehodí.
Zasáhl pinďour.
„Nechte toho. Prosím! Zapomeňte, co jste si řekli.“
„Já…“ soptila pinda.
„Ona…“ vztekalo se ono.
„Důležitý je klid. Ty si teď sedni, napij se a dej si led na hlavu,“ obrátil se pinďour na ono. S uspokojením ho sledoval, jak si nalévá z kohoutku vodu do sklenice. Významně kývl na ledničku. Tam je mrazák a kde je mrazák, je i led. Ono ale zavrtělo hlavou, gestem pinďour ujistilo, že už přestane vyvádět. Pak si sedlo ke stolu a s lokty opřenými o desku se chytlo za hlavu.
„Pojď, půjdeme stranou,“ řekl pinďour pindě. „Necháme ho vychladnout.“
„Je to debil. Copak nechápe…“ brblala pinda. Pinďour ji odváděl.
„Nech toho. Musíš ho pochopit. Byl jsem u toho. Zazvonil telefon, zvedlo sluchátko, poslouchalo a pak křičelo, kdo že volá. A oni že mě má odevzdat. “
„Proč se sere? Má tě odevzdat, ať tě teda odevzdá a nesere se.“
Myšlenka, že by se ono nemělo srát, ji zaujala natolik, že nedomyslela následky. Musel jí je připomenout pinďour.
„Když mě odevzdá, už se neuvidíme.“
„Jak to?“ zeptala se. Pořád ještě myslela na to, jak se to blbé ono sere.
„Budu odevzdaný. Budu pryč.“
„Kde?“
„Nemám ponětí.“
„Proč ses ho nezeptal?“
„Sám neví. Musí mě odevzdat.“
„To je jasné, že musí, když mu to řekli.“
„Takže budu odevzdaný a neuvidíme se. Už nikdy. Budeš sama. Ne úplně sama. Zůstaneš s ním.“
„S tím idiotem?“ zhrozila se.
„Jistě,“ řekl pinďour neúprosně. „Jak jinak by to mohlo dopadnout?“
Pinda zmlkla a zírala na něho v ohromení, protože teprve teď jí všechno došlo.
Ono se zatím vzpamatovalo. Doušek vody udělal dobrou práci. Znovu bylo schopné rozumně uvažovat. Mrzelo ho, že bylo na pindu hrubé. Vina je stoprocentně na jeho straně. Vkládalo do ní příliš velkou naději. Určitě něco vymyslí, tak si to s pinďourem malovali, Pinda je chytrá, dokonce mazaná. Ukázalo se, že nepřišla na nic.
Teď si někde s pinďourem šeptají. Je to tak dobře, že jsou mezi sebou. Vždycky si spolu rozuměli. Třeba na něco přijdou? Pinďour a pinda, to je správná kreativní dvojka.
Vstalo a opatrně šlo, odkud se ozývaly jejich hlasy. Byly zprvu nezřetelné, pak už líp rozeznávalo slova. Ochromilo ho mrazivé poznání, když se složila dohromady.
Uslyšelo nejdřív pindu.
„Ani mě nehne, abych tu s tím blbem zůstala. Copak jsem kráva?“
„Ono to tak řeklo,“ připomněl pinďour.
„Jenže já jsem chytrá až mazaná pinda. My se sebereme a vypadneme odsud.“
„Cože? Kam?“
„Záleží snad na tom?“
„Copak tu chceš zůstat?“
„No, do čtyřiadvaceti hodin mě musí vrátit…“
„Vysereme se na to. Co se stane, když zmizíme?“
„Nevrátí mě,“ odpověděl pinďour nedůvtipně.
Pinda si trochu povzdechla a pak už hovořila tónem, jakým se mluví s ne moc chytrými dětmi.
„Nevrátí tě, protože budeme pryč. Nic víc.“
„Ono mě ale musí vrátit.“
„Proč by muselo?“
„Protože mu to řekli.“
„Ať si to vyřídí samo. My budeme pryč. Jen řekni, bylo ti někdy k něčemu?“
„No, já k němu tak nějak patřil.“
„Já k němu taky tak nějak patřila,“ pošklebovala se pinda. „Vždycky ono potřebovalo mě, ale já ono ne, rozhodně jsem potřebovala víc tebe než to ono!“
„To mě nenapadlo…“
„Začínáš chápat, sláva. Hele, ono tam někde truchlí. Nic jinýho nedovede. Aby bylo k něčemu, potřebuje pinďour, potřebuje pindu, pořád něco potřebuje. Ať si trhne nohou.“
„Jenže muselo… do čtyřiadvaceti hodin…“
„Není to náš byznys. Je to parazit. Nikdo se s parazitama nemazlí, proč bysme to měli dělat zrovna my? Víš, co na ně platí? Jedovatej prášek. Plynujou je. Huběj.“
„Ty jsi tak odvážná…“ vydechl pinďour.
„To my pindy už býváme. Takže se tu naposled rozhlídni a padáme.“
Pinďour, celý tumpachový, poslechl. Rozhlédl se a uviděl ono, jak vchází a v ruce drží velký kuchyňský nůž, zvaný master knife.
„Ahoj,“ špitl pinďour. „Dalo ses do vaření?“
Ono zařičelo a vrhlo se vpřed. Pinda se mu statečně postavila do cesty. Odhodilo ji stranou a už bylo u pinďoura.
„Ty zmetku, zdrhnul bys mi a nechal mě v tom samotnýho?“
Už neřvalo, jako prve. Jen syčelo a místo očí mělo škvíry.
Pinda vykřikla.
Ono máchlo nožem Master knife a naráz přeseklo pinďour na dva kusy. Sekalo dál a sekalo a řezalo, nakonec ho krájelo na plátky a když skončilo, podlaha byla pokrytá kolečky. To bylo vše, co z pinďoura zbylo.
Pinda stála opodál ochromená hrůzou.
„Nech…“ jektala. „Nech mě být. Neubližuj mi.“
„Domlouvali jste se tu,“ syčelo a potěžkávalo v ruce nůž.
„Chytla ho panika. Nechtěl, abys ho vrátil. Bál se a hučel do mě. Pojď, zdrhneme. Já nechtěla. Kam bych šla? Patřím sem. Jsi moje ono. Bez tebe jsem jenom pinda. Jsem jenom píča,“ rozbrečela se.
Stálo nad ní s nožem v ruce a zhluboka dýchalo. Všude kolem kolečka. U nohou pinda zhroucená hrůzou. Mělo pocit světovládné moci. Nikdy v životě ho nic tak neopojilo, jako tato chvíle. Přálo by, aby čas zamrzl a aby to bylo na věky věků, do konce existence vesmíru. Já, mocné ono, můj nůž a vyděšená pinda mezi kolečky.
Tak vypadá ráj, věčná blaženost.
Věčnost zrušilo zazvonění telefonu.
Namlouvalo si, že ho neslyší. Nic tu nezvoní. Nemám žádný telefon. Mám jen nůž.
Telefon zvonil dál.
„Snad abys to vzalo,“ špitla pinda.
„To bude nějaký omyl. Špatně vytočené číslo.“
„Víš dobře, že je na světě jen jedno číslo, to tvoje…“ řekla vemlouvavě. Dívala se na nůž a hovořila k němu tak vlídně, jak jenom byla schopná. „Volají tě. Zvedni to. Odpověz jim.“
„Proč bych to dělalo?“
Pokusilo se o vzpouru. Proč bych to dělalo? Jsem přece to mocné ono s nožem v ruce a před chvilkou jsem naplátkovalo pinďour. Svět mi patří a mohu si v něm dovolit naprosto všechno.
Včetně toho, že nezvednu telefon.
Pindu mělo pořád ještě u nohou. Už se neplazila, už nežadonila o milost. Šeptala klidně a věcně a kladla mu do mysli jedno rozumné slovo za druhým. Byla v podstatě čtyři.
Musíš vzít ten telefon.
Nůž mu začal překážet. Uvolnilo prsty. Střenka mu z nich vyklouzla, nůž se zapíchl do podlahy. Obrátilo se a šlo k telefonu. Pořád ještě si namlouvalo, že je to vzdor, že loudavostí dává najevo nezávislost.
Když došlo ke stolu, obrátilo se na pindu. Ušklíblo se. Hraná grimasa měla signalizovat, že se nedá, že si nebude brát servítky. Teď uvidíš ten mazec, pindo!
Energickým pohybem zvedlo sluchátko a řeklo:
„Haló!“
Mohlo to zaznít dokonce velmi drsně, bohužel se při tom trochu zajíklo.
„Příkaz návratu pinďouru je zrušen,“ řekli ve sluchátku.
„Opravdu?“ vyhrkl s obrovskou úlevou. Nemusím pinďour vrátit, bezhlesně oznamoval pindě. Přikývla na znamená, že chápe.
„Zahajujeme náhradní řešení,“ zaznělo ve sluchátku, pak bylo ticho.
Položilo sluchátko do vidlice. Spustilo ruce podél těla. Nejdřív nechápalo, co se děje, když přestalo vnímat nohy a nedokázalo ruce odtáhnout od boků, ale brzy mu to došlo.
Pinda to pochopila dřív než ono. Ne proto, že byla nějak mimořádně chytrá nebo mazaná. Ale prostě viděla na vlastní oči tu proměnu a viděla, že místo toho idiota, který jí tak pil krev, tu stojí, jak jinak to říct, pinďour.
Rozbor:
Dobrý den, zdravím všechny účastníky semináře.
Disclaimer: Toto není návod jak se správně píše povídka.
Claimer: Toto je prosté sdělení, jak jsem to psal já.
Nápad na povídku (na domluvené téma POSLEDNÍ PINĎOUR) jsem měl hned, jak mě Dana vyhecovala, abych se do podniku přidal. Napsal jsem si to, uložil a zapomněl na něj. Je docela dobrej, a když budu mít kdy, napíšu druhou povídku a pošlu vám ji.
METAMORFÓZA ale vznikla tak, že mi Dana připomněla, že je domluvená uzávěrka a že by bylo dobrý, abych něco začal konat.
Takže postup:
Nejdřív jsem si musel ujasnit výchozí nastavení situace. Lidi jsou bezpohlavní a orgány jsou jaksi nezávislé entity.
Teď šlo o to, tohle výchozí nastavení promítnout do výchozího konfliktu postav. Povídka musí stát na postavách, ne na proklamacích a vysvětlování. To myslím platí univerzálně.
Napadlo mě, že by mohla být půjčovna pinďourů. To bylo východisko. Přemýšlel jsem, co s tím. Musel by tam být člověk v půjčovně a pak někdo, kdo si p. půjčuje nebo půjčil. Co kdyby ho ztratil? To se zdálo schůdné. Někdo ztratí vypůjčený p. a teď to řeší. Jenže jsem nevěděl, jak to rozvinout, aby z toho něco bylo. Co se stane, když nahlásí ztrátu? Platí kauci? Ručil životem? Jaká bude role půjčovňáka? Jelikož mi nic nenapadlo, myšlenku půjčovny jsem opustil.
Nicméně idea vrácení pinďouru mi přišla slibná. Jelikož je to celé takové absurdní a kafkovské, napadlo mě, že by zazvonil telefon, hrdinu by vyzval k vrácení, bez vysvětlení proč a kam a tím by se to nastartovalo.
Od té chvíle jsem tomu dal volný průběh a to je moje metoda. Stephen King říká (a v semináři jsem to tlumočil) uveďte postavu do maléru a sledujte, jak se z ní vyhrabe. Schéma dalšího vývoje? Nedělám to ze dvou důvodů.
Především to neumím, hlava nepojme. Tupá hlava.
Hlavní důvod ale je ten, že figury charakterizuju v dialogu. Každé musím přidělit jazyk – a ten vytváří povahu. Zde ono je submisivní osoba bez vlastností. To se ukáže hned v začátku. Důležité bylo přidělit pinďouru osobnost, není to rekvizita, ale postava. To bylo principiálně důležité rozhodnutí. Měl jsem tedy dvě postavy – a už mohly vzájemně reagovat. Jenže k povídce je třeba minimálně třetí postava – a logicky je to pinda.
A už to jelo – samovolně, jako bych jen pozoroval, co se děje. Pinda tíhne k pinďouru, nemá k ono žádný vztah. Pinďour ale má vazbu na ono – a je tu konflikt nebo aspoň pnutí.
Spějeme do katastrofy – ono se vzchopí do hysterické reakce, fakticky zabije pinďour – a kruh se uzavře vstupem demiurga z telefonu, který provede metamorfózu, muže bez vlastností personifikuje do toho, čím opravdu je – stane se z něho kokot.
Tož tak. Shrnu – je třeba nastavit výchozí situaci, odstartovat postavy a nechat je mezi sebou mydlit. Ono to nějak dopadne.
Mějte se dobře
Ondřej Neff
Disclaimer: Toto není návod jak se správně píše povídka.
Claimer: Toto je prosté sdělení, jak jsem to psal já.
Nápad na povídku (na domluvené téma POSLEDNÍ PINĎOUR) jsem měl hned, jak mě Dana vyhecovala, abych se do podniku přidal. Napsal jsem si to, uložil a zapomněl na něj. Je docela dobrej, a když budu mít kdy, napíšu druhou povídku a pošlu vám ji.
METAMORFÓZA ale vznikla tak, že mi Dana připomněla, že je domluvená uzávěrka a že by bylo dobrý, abych něco začal konat.
Takže postup:
Nejdřív jsem si musel ujasnit výchozí nastavení situace. Lidi jsou bezpohlavní a orgány jsou jaksi nezávislé entity.
Teď šlo o to, tohle výchozí nastavení promítnout do výchozího konfliktu postav. Povídka musí stát na postavách, ne na proklamacích a vysvětlování. To myslím platí univerzálně.
Napadlo mě, že by mohla být půjčovna pinďourů. To bylo východisko. Přemýšlel jsem, co s tím. Musel by tam být člověk v půjčovně a pak někdo, kdo si p. půjčuje nebo půjčil. Co kdyby ho ztratil? To se zdálo schůdné. Někdo ztratí vypůjčený p. a teď to řeší. Jenže jsem nevěděl, jak to rozvinout, aby z toho něco bylo. Co se stane, když nahlásí ztrátu? Platí kauci? Ručil životem? Jaká bude role půjčovňáka? Jelikož mi nic nenapadlo, myšlenku půjčovny jsem opustil.
Nicméně idea vrácení pinďouru mi přišla slibná. Jelikož je to celé takové absurdní a kafkovské, napadlo mě, že by zazvonil telefon, hrdinu by vyzval k vrácení, bez vysvětlení proč a kam a tím by se to nastartovalo.
Od té chvíle jsem tomu dal volný průběh a to je moje metoda. Stephen King říká (a v semináři jsem to tlumočil) uveďte postavu do maléru a sledujte, jak se z ní vyhrabe. Schéma dalšího vývoje? Nedělám to ze dvou důvodů.
Především to neumím, hlava nepojme. Tupá hlava.
Hlavní důvod ale je ten, že figury charakterizuju v dialogu. Každé musím přidělit jazyk – a ten vytváří povahu. Zde ono je submisivní osoba bez vlastností. To se ukáže hned v začátku. Důležité bylo přidělit pinďouru osobnost, není to rekvizita, ale postava. To bylo principiálně důležité rozhodnutí. Měl jsem tedy dvě postavy – a už mohly vzájemně reagovat. Jenže k povídce je třeba minimálně třetí postava – a logicky je to pinda.
A už to jelo – samovolně, jako bych jen pozoroval, co se děje. Pinda tíhne k pinďouru, nemá k ono žádný vztah. Pinďour ale má vazbu na ono – a je tu konflikt nebo aspoň pnutí.
Spějeme do katastrofy – ono se vzchopí do hysterické reakce, fakticky zabije pinďour – a kruh se uzavře vstupem demiurga z telefonu, který provede metamorfózu, muže bez vlastností personifikuje do toho, čím opravdu je – stane se z něho kokot.
Tož tak. Shrnu – je třeba nastavit výchozí situaci, odstartovat postavy a nechat je mezi sebou mydlit. Ono to nějak dopadne.
Mějte se dobře
Ondřej Neff
