 |
| Ilustrace: Petra Charvátová |
Nepřehlédnutelná byla na tribunách při nejrůznějších oslavách. Její projevy byly květnaté, plné emocí. Když hřímala o nutnosti neutuchajícího boje za světový mír, tak si u toho dokonce utírala kapesníčkem slzy. Na vlastní kůži zažila bídu dítěte z početné rodiny nezaměstnaného horníka, a tak záhy našla svou naději a víru v komunistických ideálech. Zápasu za světlé zítřky dělnické třídy zasvětila celý svůj další život.
Nežli přijel autobus, který byl pro účastníky objednaný, požádal pozůstalý Boženčin syn Václav vedoucího tajemníka strany, jestli by se nezúčastnil odpoledního posezení s občerstvením u nich doma. „Děkuji za pozvání, soudruhu. Víš, tvoje máma byla pro nás příkladem, a jsem přesvědčen, že teď ty tu její zapálenou pochodeň zvedneš a poneseš dál. Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, a tak si myslím, že tohle bude dobrá příležitost,“ souhlasil.
V obývacím pokoji u prostřeného stolu se jich sešlo jen několik. Václav, dva dorůstající synové, manželka Věrka, která se ještě činila v kuchyni. Boženčina sestra s manželem. Dvě či tři nebožčiny blízké kamarádky. Vedoucí tajemník. A také paní Anička, Václavova tchyně. Držela se mlčky stranou.
„Vaclave, můžu ti tak říkat, že ano?“ začal po předkrmu hovor vedoucí tajemník. „Tak teda Vašku, přemýšleli a diskutovali jsme o tom u nás na okresním výboru dlouho. Jsi dobrý, spolehlivý straník. Co říkáš tomu, že bys byl jmenován do funkce náměstka pro kádrovou práci?“
Václav se rozzářil. „Děkuju za důvěru. Uvidíš, nezklamu vás. To chce oslavit. Nepřipijeme si na to?“ Zamířil k baru pro láhev vodky.
„Pane inženýre,“ ozvala se ze svého koutku tchyně. „Nemyslíte, že se to teď moc nehodí? Neměli bychom spíš vzpomínat a vzdávat úctu vaší mamince!“
Lustr nad stolem zhasnul. V kuchyni se vypnula pod dokončovaným gulášem elektrická plotýnka a se zarachtáním ji následovala i lednička.
Nastalo užaslé ticho. Prolomil ho znovu Václav. Několika ráznými kroky vešel do předsíně, otevřel skříňku a nahodil pojistky. Světlo se do setmělého pokoje vrátilo.
„Vida, přirozená příčina. Tady máte důkaz, jak všechny ty vaše církevní pověry vznikaly,“ oslovil vítězoslavně Václav svou tchyni a po očku přitom sledoval, jak ta slova zapůsobila hlavně na tajemníka. „Když si prostě lidi něco neuměli vysvětlit, tak to holt hodili na nějakou vyšší bytost, na nějakého toho pánbíčka na obláčku, že?“
Světlo zhaslo po druhé. Pojistky se už Václavovi nahodit nepodařilo. Hosté se potichu vytratili. „Dojednáme podrobnosti zítra,“ rozloučil se v rychlosti vedoucí tajemník.
Druhý den musel Václav zavolat elektrikáře. Pojistky byly vypálené.
„Prosím vás, jak jste tohle dokázali?“ zeptal se užasle řemeslník. „Co jste s tou elektrikou vyváděli? To musel být pořádný výboj. Komplet vyhořely.“
Když vyslechl včerejší zážitek, elektrikář se na chviličku zamyslel, a pak s přesvědčením prohlásil. „Tak to jo! Vy jste tu svou mámu fakt pořádně naštval.“
(podle skutečné události)
Nežli přijel autobus, který byl pro účastníky objednaný, požádal pozůstalý Boženčin syn Václav vedoucího tajemníka strany, jestli by se nezúčastnil odpoledního posezení s občerstvením u nich doma. „Děkuji za pozvání, soudruhu. Víš, tvoje máma byla pro nás příkladem, a jsem přesvědčen, že teď ty tu její zapálenou pochodeň zvedneš a poneseš dál. Stejně jsem s tebou chtěl mluvit, a tak si myslím, že tohle bude dobrá příležitost,“ souhlasil.
V obývacím pokoji u prostřeného stolu se jich sešlo jen několik. Václav, dva dorůstající synové, manželka Věrka, která se ještě činila v kuchyni. Boženčina sestra s manželem. Dvě či tři nebožčiny blízké kamarádky. Vedoucí tajemník. A také paní Anička, Václavova tchyně. Držela se mlčky stranou.
„Vaclave, můžu ti tak říkat, že ano?“ začal po předkrmu hovor vedoucí tajemník. „Tak teda Vašku, přemýšleli a diskutovali jsme o tom u nás na okresním výboru dlouho. Jsi dobrý, spolehlivý straník. Co říkáš tomu, že bys byl jmenován do funkce náměstka pro kádrovou práci?“
Václav se rozzářil. „Děkuju za důvěru. Uvidíš, nezklamu vás. To chce oslavit. Nepřipijeme si na to?“ Zamířil k baru pro láhev vodky.
„Pane inženýre,“ ozvala se ze svého koutku tchyně. „Nemyslíte, že se to teď moc nehodí? Neměli bychom spíš vzpomínat a vzdávat úctu vaší mamince!“
Svému zeťovi stále vykala a oslovovala ho důsledně jenom jeho titulem. Václav si kdysi kvůli tomu i komusi postěžoval, že prý mu matka jeho ženy po svatbě sdělila, že mu začne tykat teprve, až ho vyhodí z partaje. Po tomto jejím vystoupení sebou všichni trhli. Věrka se sklopenou hlavou zaplula zpátky do kuchyně.
„Ale matko,“ promluvil zeť. „Maminku jsem měl samozřejmě rád. Jenže umřela, a tak jí určitě už nemůže nic vadit. Vy samozřejmě ale slavit mé povýšení nemusíte,“ neodpustil si rýpanec.
„Jste na omylu, pane inženýre,“ se stejnou ironií v hlase pronesla tchyně. „Vaše maminka je tady s námi, a nemyslím, že by jí tenhle způsob rozloučení nějak potěšil.“
„Matko, já vím, že jste v zajetí pověr, a nemám vám to s ohledem na váš věk za zlé,“ chtěl se blýsknout hlavně před svým vzácným hostem Václav. „Protože ale je maminka už bohužel mrtvá, tak je snad všem jasné, že už tady a ani nikde jinde být nemůže.“
„Ale matko,“ promluvil zeť. „Maminku jsem měl samozřejmě rád. Jenže umřela, a tak jí určitě už nemůže nic vadit. Vy samozřejmě ale slavit mé povýšení nemusíte,“ neodpustil si rýpanec.
„Jste na omylu, pane inženýre,“ se stejnou ironií v hlase pronesla tchyně. „Vaše maminka je tady s námi, a nemyslím, že by jí tenhle způsob rozloučení nějak potěšil.“
„Matko, já vím, že jste v zajetí pověr, a nemám vám to s ohledem na váš věk za zlé,“ chtěl se blýsknout hlavně před svým vzácným hostem Václav. „Protože ale je maminka už bohužel mrtvá, tak je snad všem jasné, že už tady a ani nikde jinde být nemůže.“
Lustr nad stolem zhasnul. V kuchyni se vypnula pod dokončovaným gulášem elektrická plotýnka a se zarachtáním ji následovala i lednička. Nastalo užaslé ticho. Prolomil ho znovu Václav. Několika ráznými kroky vešel do předsíně, otevřel skříňku a nahodil pojistky. Světlo se do setmělého pokoje vrátilo.
„Vida, přirozená příčina. Tady máte důkaz, jak všechny ty vaše církevní pověry vznikaly,“ oslovil vítězoslavně Václav svou tchyni a po očku přitom sledoval, jak ta slova zapůsobila hlavně na tajemníka. „Když si prostě lidi něco neuměli vysvětlit, tak to holt hodili na nějakou vyšší bytost, na nějakého toho pánbíčka na obláčku, že?“
Světlo zhaslo po druhé. Pojistky se už Václavovi nahodit nepodařilo. Hosté se potichu vytratili. „Dojednáme podrobnosti zítra,“ rozloučil se v rychlosti vedoucí tajemník.
Druhý den musel Václav zavolat elektrikáře. Pojistky byly vypálené.
„Prosím vás, jak jste tohle dokázali?“ zeptal se užasle řemeslník. „Co jste s tou elektrikou vyváděli? To musel být pořádný výboj. Komplet vyhořely.“
Když vyslechl včerejší zážitek, elektrikář se na chviličku zamyslel, a pak s přesvědčením prohlásil. „Tak to jo! Vy jste tu svou mámu fakt pořádně naštval.“
(podle skutečné události)
