Snad jsme vyšly z pokoje společně, věřím, že by mě nenechala samotnou. Postupem času jsem vzpomínky na tu noc, vlastně brzké ráno, odsunula někam do podvědomí. Podvědomí tak hlubokého, že na povrchu zůstalo spíš to hezké.
“Pojďte holky, uvaříme si párky,” pamatuji si říkat rodiče.
“Pojďte holky, uvaříme si párky,” pamatuji si říkat rodiče.
Párky jsme se sestrou milovaly. Pravé frakfurtery z konzervy, s kečupem a křupavým bílým chlebem, dovoz z katalogu Peter Justesen. Na světe neexistovalo lepší jídlo. Normálně bychom je měly jen v úterý, kdy i matka musela odpoledne pracovat. Rychle se najíst a odejít zpátky do práce. Nejlepší den v týdnu. Párky a pak si pustit video. Video jsme uměly ovládat snad odjakživa.
Teď ale úterý nebylo a máma se do práce nechystala. Za oknem v jídelně vířila světelná vichřice. “Mami, co se děje?”
Teď ale úterý nebylo a máma se do práce nechystala. Za oknem v jídelně vířila světelná vichřice. “Mami, co se děje?”
S úžasem jsme pozorovali výbuchy žluté, rudé a modré jak od Pollocka.
“Holky, to nic nebude, asi vítr z pouště,” snažila se nás uklidnit máma.
Nevěděla jsem, proč moře, na které jsme viděli z bytu, hoří, ani proč po obloze létají šílenou rychlostí letadla s ostrými nosy, věděla jsem ale, že pouštní bouře to není. Jak může hořet voda? Co když moře vyschne? Budeme se mít kde koupat?
Ještě chvíli jsme stáli a pozorovali to dění na obloze i ve městě pod námi. Byla to fantastická show, ale byla tak blízko, tak moc blízko. Kdybych chtěla, natáhnu ruku a chytnu letadlo za nos, pomyslela jsem si. Zároveň jsem cítila, že by to nebyl dobrý nápad. Už párkrát jsem se dostala do potíží s rodiči, když jsem zkusila něco nečekaného, jako když jsem tehdy provokovala Haryka a kousnul mě nebo když jsem zuby uštípla kus skla, abych zjistila, jak chutná.
Ještě chvíli jsme stáli a pozorovali to dění na obloze i ve městě pod námi. Byla to fantastická show, ale byla tak blízko, tak moc blízko. Kdybych chtěla, natáhnu ruku a chytnu letadlo za nos, pomyslela jsem si. Zároveň jsem cítila, že by to nebyl dobrý nápad. Už párkrát jsem se dostala do potíží s rodiči, když jsem zkusila něco nečekaného, jako když jsem tehdy provokovala Haryka a kousnul mě nebo když jsem zuby uštípla kus skla, abych zjistila, jak chutná.
Podívala jsem se na rodiče. Nevnímali mě. Ne, teď nebudu chytat letadla za nos, vyhodnotila jsem situaci.
Uplynula chvíle a někdo zabušil na dveře.
Uplynula chvíle a někdo zabušil na dveře.
“Co tady děláte?” třeštil na nás oči soused. “Pojďte rychle do sklepa, všichni tam jsme.”
Kdo mami? Dolů? Proč? Nestihla jsem ze sebe dostat otázky, které mi v tu chvíli běžely hlavou a už jsme sbíhali po schodech do suterénu.
Po chvíli, se zády opřenými o zeď a studenou podlahou pod zadkem mi došlo, že se právě děje něco moc důležitého. Vnímala jsem strach chlapů kolem, chlapů, kteří pro mě do té doby byli nedotknutelní. Bílí bozi v téhle zemi, kde je nikdo neuctíval. Občas se ozvala rána, teď už tlumená silou zdí kolem nás. Jak dlouho jsme tak seděli, nevím. Minuty, hodiny...venku už muselo pálit jarní slunce, když jeden z mužů, z těch dříve nezranitelných mužů, nesměle navrhl, že se podívá ven.
Po chvíli se vrátil a řekl, že můžeme jít zpátky do bytů. Za den nebo dva se k nám nastěhuje můj nejlepší kamarád Honzík. Kdybych to v tu chvíli věděla, budu skákat radostí, Honzíka mám moc ráda. To, že jeho rodině roztříštila tlaková vlna okna, se dozvím až později. Zatím si budu hrát se sestrou, pořád ještě jsem se nanabažily dárků, které jsme dostaly k Vánocům.
Bylo 14.dubna 1986 a Američané právě ukončili bombový útok na Libyi.
Bylo 14.dubna 1986 a Američané právě ukončili bombový útok na Libyi.
Háčky k příběhu O.D.:
Válka v Lybii
Bylo brzké zmrzlé ráno. Klepala jsem se doma v posteli, ale ne zimou, ale zvukem, který vycházel zvenku.
Bylo brzké zmrzlé ráno. Klepala jsem se doma v posteli, ale ne zimou, ale zvukem, který vycházel zvenku.
BUM. BUM. BUM.
To se ozývalo celou noc.
Přemýšlela jsem, co to vlastně je? Co se to děje? Rozhodně jsem z toho neměla dobrý pocit.
Noc barevných světel
„Pojď se podívat! To je krása!“ Probudila mě sestra uprostřed noci. Běželi jsme k oknu. V kuchyni stáli rodiče. Čekala jsem, že mě táta zvedne do náruče, jako to dělal vždycky, když byl ohňostroj. Ale táta mně neviděl. Držel mámu za ruku, mlčky zíral na oblohu plnou barevných světel a po tvářích mu tekly slzy…
(Veronika Petrová)
Moře hoří
Probudil mě strašný hluk. Za okny, kde jsem byl zvyklý vídat moře, prolétala s burácením letadla a oblohu prosvětlovaly záblesky. Poklidné ráno se svými rituály bylo násilně přetrženo a místo něj se ke mě do pokoje cpala nová a nepříjemná realita.
Probudil mě strašný hluk. Za okny, kde jsem byl zvyklý vídat moře, prolétala s burácením letadla a oblohu prosvětlovaly záblesky. Poklidné ráno se svými rituály bylo násilně přetrženo a místo něj se ke mě do pokoje cpala nová a nepříjemná realita.
(Martin Paruch)
Noc barevných světel
„Pojď se podívat! To je krása!“ Probudila mě sestra uprostřed noci. Běželi jsme k oknu. V kuchyni stáli rodiče. Čekala jsem, že mě táta zvedne do náruče, jako to dělal vždycky, když byl ohňostroj. Ale táta mně neviděl. Držel mámu za ruku, mlčky zíral na oblohu plnou barevných světel a po tvářích mu tekly slzy…
(Lucie Vacková)
Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala sestru.
„Vstaň, rychle se obleč a pojď do kuchyně za našima, venku se něco děje.“
Byla noc a rodiče seděli nad večeří, tvářili se jinak, než jindy a já tomu nerozuměla.
Někdo zvonil. „Rychle do sklepa, všichni!“
(Veronika Štětková)
POP-ART nad mořem
Probudily mě zvuky letadel a světla za oknem, hladina moře hrála barvami jak při ohňostroji.Rozhlížela jsem se po pokoji a hledala sestru.
„Vstaň, rychle se obleč a pojď do kuchyně za našima, venku se něco děje.“
Byla noc a rodiče seděli nad večeří, tvářili se jinak, než jindy a já tomu nerozuměla.
Někdo zvonil. „Rychle do sklepa, všichni!“
(Veronika Štětková)
