Jakub rozhodl, že půjdeme na několik míst, která neměla být oblehlá turisty a tak jsme vyrazili do listnaté masy, kde byla přeci jen vyšlapaná cestička.
Brodili jsme se kapradím a kličkovali mezi stromy dokud jsme nebyli na cílovém místě - první ukrytá pláž. Byla jsem nadšená jako dítě před výlohou hračkářství. Vlny přímo líbaly skály na kterých tančil místy mech. Slaný vánek mě udeřil do tváře a já se s během vydala rozložit svůj ručník.
Dominika byla mnohem nadšenější než já a bez zbytečného převlékání se odvážně vydala do studené vody, Jakub jí hned následoval. Náš kamarád Marek byl však ohromen tichem a přírodou, která ho pobídla k otevření knihy na vrcholku skály. Zatímco si četl, vydala jsem se do vody avšak ne tak zbrkle nýbrž pomalu.
Zůstala jsem sedět na skále, polovinou těla ve vodě, pode mnou mech a chaluhy, které připomínali jeden velký podmořský koberec. Užívala jsem si jemnost řas, která byla lepší než-li tvrdost skály na které jsem předtím stála. Ani jsem si nevšimla, že se Jakub vrátil, v ten moment svírajic analog se kterým se me chystal vyfotit. Navigoval mě, pro jeho fotografii přičemž jsem si všimla, že na ní nebudu sama. Malá hadí hlava se na mě dívala zpoza hladiny. Tělo bylo snad ještě menší a o to více roztomilé. Pozorovala jsem, jak se ve vodě vlní a ztrácí se mi mezi řasy z dohledu. K našemu překvapení ve vodě plaz nebyl sám a jeho, jak jsme usoudili, rodina byla poblíž.
Tito společníci nám udělali radost svou roztomilostí. Štěstí, že nikdo z nás neměl v srdci ukrytou nenávist k hadům. Museli jsme se s nimi však po chvíli rozloučit, jelikož na nás čekala další skrytá pláž, která však postrádala námi zalíbené obyvatele.
