Sedla jsem si na volném prostranství, mech pod zadkem, černé nebe nad hlavou. „Nádech, výdech, to dáš, Ver!“ dnešní noc je výzvou. Vlezla jsem do spacáku a nasávala vůni hlíny u mého obličeje. „Jak asi chutná?“ olízla jsem slané rty a přemýšlela, co si dám ráno k snídani. U hlavy mi bzučel komár, chvíli zkoušel, kdo z koho. Jeho drobné tělíčko mezi mými prsty jen mlasklo.
Probudilo mě dunění země podobné padajícímu kamení. „Ale ne“, divočáci přišli na večeři. Doufala jsem, že brzy odejdou, ale zvuky se přibližovaly. Vysoukala jsem se ze spacáku a rychle ho nacpala do batohu. Boty jsem vzala do ruky a tiše se vydala na opačnou stranu než hodující. Ušla jsem sotva pár metrů. „Sakra!“ sykla jsem do noci a kousla se do rtu, až hořkosladká políbila mé zuby. Stála jsem po kolena v rochništi s teplým mazlavým blátem mezi prsty.
„To nic, holka. Ráno to odrolíš!“
