Spím. Všude kolem mě je ticho. Najednou mě probudí tiché zavřísknutí a koutkem oka zaregistruji pohyb. Kolem se něco mihlo. Lupiči! napadne mě okamžitě.
V panice odhazuji přikrývku, a ještě v polospánku se štrachám na nohy. Polil mne ledový pot. Mám v bytě zloděje a zrovna ani nemám po ruce mobil, abych zavolala policii. Opatrně se plížím chodbou. V tom ucítím, jak se vedle mě něco pohnulo a vzápětí se mi něco ostrého zabodlo do nohy. Vykřiknu bolestí a snažím se vyndat si to z nohy. Zloděj mě asi poranil nožem!
Jak tak šmátrám za sebou, narazím na něco chlupatého. To bude určitě ruka toho zloděje! napadne mě, a bleskově ho za ní popadnu. Vzápětí se ozve bolestné zavytí. Tak, a máš to! pomyslím si se zadostiučiněním.
Jak tak šmátrám za sebou, narazím na něco chlupatého. To bude určitě ruka toho zloděje! napadne mě, a bleskově ho za ní popadnu. Vzápětí se ozve bolestné zavytí. Tak, a máš to! pomyslím si se zadostiučiněním.
Moje radost však netrvá dlouho, protože vzápětí cítím, jak se mi něco drápe po rameni.
„Áááááá!“ vykřiknu zděšeně a snažím se tu ďábelskou vřískající potvoru ze sebe sundat. Vlivem ospalosti jsem ale nemotorná a slabá a na tu chlupatou drápající kouli nemám dost síly. Už už se chci vzdát, když vtom si uvědomím, že ten ranec chlupů je mi povědomý. Šáhnu před sebe a snažím se poslepu najít vypínač. Pak to cvakne a najednou je světlo.
Nato si hmátnu na záda a z ramene si sundám… kočku!
„Mourku, tys mě ale vyděsil!“
„Mourku, tys mě ale vyděsil!“
Začnu se smát a tisknu ho k sobě. Ano, je to opravdu můj strakatý kocourek Mourek!
Najednou jsem pochopila. Nemám v domě lupiče, po domě se mi plížil kocour. Pak si vyhrnu pyžamové kalhoty a s úlevou zjišťuji, že ani rány na mé noze nejsou od nože, ale od kočičích drápů.
„Ty můj chlupáči,“ řeknu mu láskyplně a usměju se na něj, zatímco Mourek začíná spokojeně příst. „Už nikdy se mi nepliž po domě jako zloděj!“
