Co kočka neviděla, pes nahradil svýma očima a bystrým čumákem. A to co pes neslyšel, zase vytušila pozorná kočka, která byla neskutečně citlivá na jakékoli zvuky ve svém okolí.
Přežívali jeden díky druhému a byli tak spokojení.
Jednou si však kočka řekla, že už má dost toho přežívat jen díky jejímu psímu druhovi. Přišla k němu a tlapkami mu znakovou řečí sdělila, řekla, že už se s ním dál nechce toulat po ulicích města a žrát odpadky, a že dál už chce přežívat na svou vlastní pěst, jako opravdová divoká kočka. Pes slabě zakňučel. Nechtěl aby kočka odešla! Pes byl moudrý a věděl, že kočka sama dlouho nepřežije. Prosil ji, aby s ním zůstala a neodcházela ale nevidomá mourka už byla rozhodnutá. Rozloučila se se svým dlouholetým přítelem, a pak odešla, a nechala ho jeho vlastnímu osudu. Pes byl z odchodu kočky smutný, věděl však, že nemůže udělat nic pro to, aby zůstala. Uplynulo pár měsíců, a kočka se zatoulala zpátky do města. Byla pohublá, ale živá. Zřejmě si i beze zraku dokázala ulovit potravu. Procházela se prázdnými ulicemi a ledabyle zalétla pohledem do jednoho z domů. Zkoprněla a vytřeštila oči.
U jídelního stolu seděla veselá čtyřčlenná rodina a šťastně se smála. Dvě děti, chlapec a děvče, hladili blaženě se usmívajícího hnědého psa, spokojeně stuleného u jejich nohou. Kočka neomylně poznala dříve rozcuchaného chlupáče, s nímž léta žila na ulici. Zdálo se, že si hluchý pes i přes svůj handicap našel domov a rodinu která se ho ujala. Kočka dlouho seděla před domem, a smutně se dívala do okna. Věděla, že kdyby tenkrát se psem zůstala, mohla mít teďka taky domov.
Jednou si však kočka řekla, že už má dost toho přežívat jen díky jejímu psímu druhovi. Přišla k němu a tlapkami mu znakovou řečí sdělila, řekla, že už se s ním dál nechce toulat po ulicích města a žrát odpadky, a že dál už chce přežívat na svou vlastní pěst, jako opravdová divoká kočka. Pes slabě zakňučel. Nechtěl aby kočka odešla! Pes byl moudrý a věděl, že kočka sama dlouho nepřežije. Prosil ji, aby s ním zůstala a neodcházela ale nevidomá mourka už byla rozhodnutá. Rozloučila se se svým dlouholetým přítelem, a pak odešla, a nechala ho jeho vlastnímu osudu. Pes byl z odchodu kočky smutný, věděl však, že nemůže udělat nic pro to, aby zůstala. Uplynulo pár měsíců, a kočka se zatoulala zpátky do města. Byla pohublá, ale živá. Zřejmě si i beze zraku dokázala ulovit potravu. Procházela se prázdnými ulicemi a ledabyle zalétla pohledem do jednoho z domů. Zkoprněla a vytřeštila oči.
U jídelního stolu seděla veselá čtyřčlenná rodina a šťastně se smála. Dvě děti, chlapec a děvče, hladili blaženě se usmívajícího hnědého psa, spokojeně stuleného u jejich nohou. Kočka neomylně poznala dříve rozcuchaného chlupáče, s nímž léta žila na ulici. Zdálo se, že si hluchý pes i přes svůj handicap našel domov a rodinu která se ho ujala. Kočka dlouho seděla před domem, a smutně se dívala do okna. Věděla, že kdyby tenkrát se psem zůstala, mohla mít teďka taky domov.
Poučení: Nedělej zbrklá rozhodnutí, jednou bys jich mohl litovat.
