Kuchyň celá voněla vánočkou a na ni sem se těšil, až se mi sliny sbíhaly a vůbec sme slintali všichni bráši protože tak jako teď kuchyň přes rok nevoní nikdy. Pořád sme chtěli něco ochutnávat a pak se mama rozčílila a vyhnala nás ven z kuchyně. U nás v pokoji spíme všichni tři a máme tam jenom postele, stůl a židle a kamna Petry.
Za našim pokojem máme eště jeden menší a tam sou v regálech naše oblečení. V koutě stojí velikánská bedna s víkem. Je jednou z nejdůležitějších beden, co u nás jsou. Leží v ní kabáty a košile a župany a všecko možné, co u nás nikdo ven nenosí, protože je to hlavně po dědovi a po babičce z Prostějova.
Nejvíc se v bedně hrabeme, když k nám přijde Jana Nosková s bráchou Pavlem. To ona potom všechny hadrové hry organizuje a pořád se do něčeho převlíkáme, a protože nám je skoro všechno velké, tak vypadáme jak hastroši a je sranda. Hrajeme si pro sebe různá divadla a scénky, což je úplně nejlepší zábava. Ale teď sme tam nešli, protože v zimě se tam netopilo, šla s tama zima jak z psince a ani dveře rači neotvíráme, ať z našeho pokoje neutíká teplo. Mama nám dala výkresy a pastelky, že máme být ticho, když tata spí.
Tata, jak sem už říkal, často jen leží a čte nebo spí a chce pořád ať je doma ticho, že má toho řevu za celý den ve škole dost. On ve třídě skoro nikdy nenadává a moc se nerozčiluje, i když tam má třeba patnáct děcek, jako třeba předloni, co sem eště chodil do čtvrté třídy. Měl v jedné třídě prvňáky, druháky, třeťáky i čtvrtou třídu a všechny učil naráz. To tata uměl bezvadně a byl učitel vůbec nejlepší, i když ne zrovna na mě. Děcka ho měly asi rády, protože učil zábavně. Ve třídě se hrály hry a někdy, když byl zpěv, co měly všechny ročníky dycky dohromady, stejně jako tělocvik nebo vycházku, tak hrál na kytaru a dělal u toho prču a byla ve škole sranda. Já sem, jako jeho syn, to měl před ostatníma děckama vždycky horší a bráši mají učení určitě taky horší. Furt zdůrazňoval, že musíme jít příkladem a ono to hodně často nešlo. Jediné co bylo lepší pro nás, než pro všechny ostatní, že sme šli do třídy ze snídaně v kuchyni jenom ze schodů dule. Tak nám děcka záviděly. Hlavně Kňazovčíkovy, kteří chodili do školy denně, až z Červeného Dolu, přes kopec pěšky. Kdyby ale viděli a slyšeli, jak se náš tata vždycky změní jenom přinde ze třídy dom, tak by nezáviděli.
Kreslili sme vánoce. Já sem dělal Homolu a nad ní veliké žluté prase, co mělo být jakože zlaté, ale zlatou pastelku sem neměl. A Pavel maloval pod stromkem auto a chtěl ho mít žluté a začal se se mnou tahat o pastelku. Petr se k němu přidal, protože oni se vždycky, když o něco šlo, dali víc spolu dohromady proti mně. Začala rvačka a už byl hned brekot, protože bečeli oba dva, jak by je na nože bral a já chtěl jenom jednu pitomou žlutou pastelku. A už tam byla mama a bylo slyšet tatu jak nadává, že v tom baráku nikdy nebude ticho, že se z toho jednou zblázní, že udělal chybu a neměl dopustit, aby musel jít z Prostějova pryč do těch posraných jednotřídek a co komu udělal, že ho Bůh trestá. Mama lomila rukama a prosila, ať sme ticho, že jinak bude s nama zle. Ten tatuv Prostějov byl u nás často na talířku. O tom Prostějově ještě bude někdy řeč, šak to uslyšíte, to je fakt na dlouho, co všecko vím a co ještě nevím a proč.
Štědrý den je vždycky ten nejnervovatější den v roce a nejhezčí večer v roce. Letos všechno začalo ráno tím nešťastným stromečkem, co čekal zatím v šopě na svou zrádnou úlohu a eště o ní ani chudák nevěděl. U nás stromeček, když nemáme obývák a do kuchyně se nevejde, je u našich v ložnici, kam sou pořád otevřené dveře z kuchyně, protože tam se ani netopí a je tam furt akorát od kuchyňského tepla. A stromek stojí tak, aby na něho bylo vidět z kuchyně, takže přes vánoce nám není vzácný. A taky, když je v ložnici trochu chladněji, tak z něho nepadá tolik jehličí a má teda svoje výhody. Jeho hlavní nevýhoda je, že má ten vratký malý kříž, co kvůli němu, ale spíš kvůli tatovu umění, bude eště dneska hořet. Ale ještě předtím bude okolo něho sprosté nadávání, co tata málokdy vypustí z pusy. Tata je poručík v záloze od dělostřelců ze Znojma. Nás umí postavit do pozoru, když chce, ale se stromkem mu to nikdy nejde.
Přinesl sem ten smrček ze šopy nahoru a položil ho na zem v ložnici. Dál už je všechno tatova práce, než se rozčílí natolik, že pro letošek vztekle zruší Vánoce, praští se vším, jak to leží a běží, i s baňkama a řetězama a pude se uklidňovat dule ke své motorce. Ale nejdřív je klidný a jde na vše s prčou, sou přece vánoce a měla by i u nás být ta pravá pohoda, co se line z rádia v kuchyni. Po roce vánoce, vánoce přicházejí šťastné a veseléééé…
Postavil stromek na místo pod oknem, křížem rovnou na zem. Smrček má asi metr a půl. Větve co chybí na jedné straně, šak sem říkal, že je pometlo, se zamaskovaly natočením právě k zácloně u okna. Jenže těma větvema, co byly jenom na jednu stranu, se pořád převažoval a chtěl padat směrem ke kuchyni. Aby nepadal, uvázal tata za kmínek tenký provázek a ten zahákl za kliku na okně. Tak, a mělo by to krásně držet. Pro jistotu ešte dule na kříž dal dvě cihly, co přinesl ze sklepa. Mamě rači nic o těch čachrech se špagátem neříkal, asi aby neukazoval, že ani letos to neumí. Začal věšet baňky a jiné ozdoby, nasadil nahoru taky hvězdu, ale ne rusáckou, ale takovou krásnou z perliček co vypadala spíš jak nebeská. Rozvěsil z kolekce čokoládu a navíc takové cukrované želé kolečka s čokoládovou polevou co bych se po nich umlátil a nakonec pověsil vánoční řetězy. Teprve potom nacvakal na větve žabkové košíčky se svíčkama a několik prskavek. Pak zavolal mamu, ať se podívá, jak krásně letos vánoční stromek vypadá. Mama vše pochválila, akorát říkala, že cihly jsou celé špinavé, že se tam jenom tak nehodí a že jestli by byl tak hodný a do něčeho, třeba staniolu, co ho bylo doma hodně, je zabalil, ať taky vypadají vánočně.
A tak si tata klekl a chtěl vyndat ty cihly, ale jak se narovnával, zapomněl na maskovaný špagát. Provaz stromek přes tatovy záda nadzvedl a stromek na ten šup už letěl na zem. Některé baňky se rozbily, smrček se vyrval z kříže, protože klínek byl špatně zatlučený, a bylo půl jedenácté dopoledne a bylo po pohodě a po Vánocích. Alespoň tak vše v tu chvilu vypadalo. Tata je hrozný nervák a jak mu něco nejde, což je často, tak se mění na zuřiváka, co mu ubližuje celý svět. A tak kurvoval, že se může na celé vánoce vykašlat, že má posraný život a že hňup poslouchal něco o balení cihel, kdo to kdy slyšel a že je to vždycky tak. Nikdo ani nedutal, nejvíc nedutala mama. Tata nechal stromek stromkem, vzal si cigarety a na štědré poledne šel pryč, asi za motorkou.
Rači sme šli nedutat do pokoje a hráli si, co dostaneme pod stromeček od Ježiška. Já sem sice už dávno, aspoň dva roky, věděl, že Ježišek není, ale bráši na něho eště pořád věří. Stejně jako vloni sem pečlivě hledal, kde sou schované dárky. Moc jich u nás nikdy nebylo, ale stejně sme měli vždycky velkou radost. Já mám nejrači knížky. To bylo mým velkým přáním Hrdina Nik od Štorcha, Mayuv Vinnetou a jakákoliv verneovka. Nebo bych mohl dostat třeba Foglarovy Hochy od Bobří řeky, ale ty, jak mi tata říkal, nesmí u nás vycházet. Já sem o nich četl v časopisech Vpřed, co má tata ve své bedně na půdě a to je vůbec nejlepší čtení. Hlavně Rychlé šípy a povídky od Batličky. Vlastě bych byl nejračí za svázané ročníky Mladého hlasatele, co vycházel před válkou, a co sem jich pár viděl u jednoho tatova kamaráda v Prostějově na návštěvě, kam mě vzal v létě na motorce. Petr s Pavlem chtěli opravdické pušky, stejné jako měl Vinnetou, nebo jeho pokrevní bratr Old Shatterhand od Stříbrného jezera. A taky chtěli stavebnicu a nový balón. Co bude pod stromečkem letos, sme ale vůbec netušili.
A jak sem eště pár dní předtím, ze zvědavého hladu, hledal ty letošní dárky, vyčíhl sem chvilku, kdy mama nebyla v kuchyni, a vlezl do špajzu, kde bylo cukroví. Dárky tam nebyly, ale zlákala mě chuť vaječného koňaku. Nic lepšího nikdo nikdy nepil. A tak sem vzal jednu flašku pod tepláky ke klukům do pokoje a tam nastalo feketování. Neměli sme to dělat. Já už nevím, co se dělo pak, ale zvraceli sme všichni tři. U nás ve Vilémovicích, když jde někdo pít alkohol, tak se říká, že jde feketovat. Mamě mohlo být divné, že je v pokoji tak dlouho ticho, ale asi jí vyhovovalo kvůli tatovi. Když přišla za nama, bylo už pozdě. Byli sme zfeketovaní a pozvracení a tak, až mě bylo zase dobře, sem musel přísahat, že už nikdy, nikdy! nebudu pít zakázaný alkohol a už vůbec ho nebudu dávat bratrům, co ještě nemají rozum, ale já už jsem přece dost velkej, abych rozum měl, tak proto.
Na Štědrý den na oběd máme vždycky zelňačku polívku z kyselého zelí se smetanou a s bramborama. Vzali sme si potom sáňky a šli řádit ven. Jezdíme nejvíc hned za školou u zastávky. Tam je nejlepší kopeček na ježdění. Hned vedle je hasičárna, co je na ní nápis SPRITZEN HAUS.
Ještě nedávno ukrývala krásný hasicí vůz, co ho tahali koně. Voda, aby stříkala, se tlačila ručně pomocí takových pák, co vypadaly jako bradla v tělocvičně. Ten vůz tam už není a je to škoda, protože byl krásný a vypadal jako z historických románů, samé vyřezávané dřevo, kudrlinky, naleštěná mosaz. Po bocích, byly zavěšené úplně nejparádnější hasičské helmy, co měly nahoře takového zdobeného kohouta, co vypadal jak opravdické zlato. Helmy ukradl někdo nejdřív. Až potom, asi za dva roky, zmizel taky ten vůz, o kterém fakt nevím, komu by na co byl.
A teď je spritzen haus prázdný, jenom na zdi tam pořád visí jakési tlusté žebrované roury. My za něj chodíme akorát čurat na stejné místo, že tam i v létě už nic neroste, ani kopřivy. Teď sou tam pročurané jenom žluté krátery do sněhu. U hasičárny se dobře sáňkuje, protože tam svítí pouliční lampa a tak ani nevadí, že už je třeba večer a tma. A tak sme sáňkovali, až než mama volala, že máme jít dom. Šli všeci. Noskovi, Feketovi a my, co všichni bydlíme nejblíž u sebe kousek od školy a od kostela.
Doma byla ložnica zavřená a už tam nikdo nesměl jít. Postavili sme na kost zmrzlé tepláky a punčocháče v děckém pokoji do kouta, šli se umýt, oblékli si čisté a v pokoji pak čekali na Ježiška. V kamnech krásně praskalo dřevo a my si stoupli k oknu, nechali zhasnuté světlo a dívali se do tmy venku k Homoli a já sem klukům sliboval, že uvidí zlaté prasátko, když budou ticho.
A tak sme dýchali na sklo, to se rosilo, furt bylo potřeba utírat okno rukávama, a z kuchyně až k nám voněli smažení kapři a řízky. Vypadalo už všechno úplně nejkrásněji, a když zazvonil zvoneček tak bysme se přerazili o sebe, kdo bude u stromečku dřív.
Byl krásný. Při zhasnutém světle v ložnici vypadal úplně jinak než za světla. Prskavky prskaly, svíčky dělaly mihotání a pod stromkem byla úžasná hromada balíčků, co sem netušil, kde se asi ukrývaly. Chvilku sme se od dveří jenom tak bažili pohledem. Mama se dívala na tatu a tata se díval na mamu a oba vypadali, jak sou spokojení, že se nám ta prskavková nádhera líbí. Potom se mama vypravila ke stromku, aby začala rozdávat dárky. Sehla se pod stromek, brala jakýsi balíček až zezadu a jak se narovnala, tak schovaný špagát zapracoval, jak měl. Stromek se naklonil a od svíčky začala hned hořet jedna větva. A už tam vletěl tata a chtěl honem hasit, což se povedlo až za chvilku, kdy smrček už nevypadal vůbec vánočně. Tata kupodivu tentokrát nenervoval. Jak pozhasínaly svíčky a prskavky, tak stromek opřel o záclonu, aby bylo místo pro rozdání dárečků. Když souboj se stromkem a křížem konečně prohrál, už nahlas neprotestoval.
A bylo velikánské překvapení, co všechno sme měli. Já měl tři knihy, jedna z nich byla Hrdina Nik, tak to sem úplně šílel radostí a taky oblečení a pravé zimní boty z kůže. Petr s Pavlem stavebnicu Merkur a společně člověče nezlob se a kloboučku hop a nové pastelky každý. Potom tam byla veliká krabice a to sme teprve koukali. Vevnitř byly úplně jak pravé kovbojské kolty, celé stříbrné, co doopravdy dělaly rány díky takovým kotoučkům s kapslema, autíčka angličáky, a malé modely motorek, hromada vojáků a indiáni, časopisy s Kačerem Donaldem, kvartetové karty s fotkami z filmu Vinneto, Rudý gentleman, co sme eště ani neviděli, hra ruleta, co doteď nevím, jak se přesně hraje a já nevím, co všechno ještě. Mama říkala, že tyto dárky pro nás poslali ti praví Němci, co u nás byli tenkrát v září a naši se o ně postarali, což sem nechápal, když přece museli vidět, jak se tam všecko bourá a co nezachrání paní Hauková, tak to už nikdy nebude. Tak to byl Ježíšek jak hrom a úplně sme zapomněli, že máme taky jíst salát a kapra, tak to nakonec všecko dobře dopadlo a tata si s mamou otevřeli láhev vína a kouřili v kuchyni u rádia a my sme už do kuchyně ani nepřišli, jak sme si žili šťastné a veselé vánoce. A nejvíc sme stříleli z těch koltů. Petr s Pavlem už dávno spali a já si četl statečného Nika, až i mě přepadl spánek.
