Gramofon točí desku a já si zálibně pouštím furt dokolečka některé jejich písničky. A nejvíc: „To se ví, čí bys byla, to se ví, že jsi má, nač to ptaní moje milá, že se mi to zdá…“ a myslím při tom na Zlatku.
Není hezčí holka, která by chodila po Leštině. Navíc Zlatka je Karlova ségra. Myslím Káji Navrátila. Už je po čundru a po dovolené s našima ve Vilémovicích. Už zase nemluvíme sprostě, jak jiní kluci tady v Leštině. Oni mluví jako dlaždiči normálně aj před holkama. To já třeba před Zlatkou bych určitě sprostě nemluvil. Ale to bych musel mít příležitost, že jo, nemluvit před ní sprostě.
Já když ju potkám, tak zrudnu, a v tu chvilku zapomenu aj jak se jmenuju. Stejně mám pocit, že ona si toho vůbec nevšimla, že rudnu, že ju miluju a …a tak. Zlatka má nádherné blond vlasy vlnící se stejně jako se vlní Angelice markýze andělů, nebo třeba Vinifred z Limonádového Joea.
Zlatka je ale mnohem hezčí. Má šestnáct roků, je štíhlá a je hodně prsatá a já nevím, co budu dělat. Teda vím, co budu dělat. Budu sbírat sílu na to, abych si vyčíhal vhodnou chvíli a zrudlý, nezrudlý, jasně že zrudlý, Zlatku oslovil: „Ahoj Zlatko. Nešla bys se mnou zítra do kina? Nešla by ses se mnou někam projít? Šla? Víš, já bych ti potřeboval něco říct.“ A Zlatka by určitě šla a já bych pak řekl: Já tě miluju. Šíleně tě miluju a chcu s tebou chodit.“ Chytil bych Zlatku za ruku a hned bych jí dal pusu. Takovou co jsem už dával Pepině vloni na táboře. Nebo lepší. Určitě lepší, protože Zlatka hmmm…, kam se hrabe Pepina. Jak říkám, žádná holka není tak pěkná jako Kájova ségra. S Pepinou jsem si stejně nevyměnil ani adresu, už je to více jak rok a tak nebýt mých zápisků z loňska, bych si na ni už ani nevzpomněl. Když jsem našel odvahu kvůli Pepině, vydoluju odvahu i pro moji Zlatku. A už vím, jak to udělám. Jestli jsem na něco machr, tak na plánování. Zlatka chodí do kina. Půjdu taky a až film skončí a vyjdeme všichni ven do tmy, kde budou jenom pouliční lampy. Tak ji doženu a řeknu vše, co mě trápí. Bude to mít jednu skvělou výhodou a to, že v bledém přítmí pod lampami nebude moje červenání vidět.
Stejně si myslím, že jsem zbabělec. Sice jsem se na táboře s Pepinou líbal, ale to je všechno. A taky jaké to bylo líbání…třeba zrovna teď v kině Angelika s Žofrejem, nebo jak se píše, no, tak tak já rozhodně nelíbal. A Pepinu jsem si ani pořádně neomakal, ani nahou jsem ju neviděl. Šak o ní, o Pepině budu eště psát někde dál. Někteří kluci se chlubí, co všecko už s holkama dělali a mluví při tom sprostě. A co já? Já se přece nemůžu chlubit Pepinou. Ani nechcu. Stejně se stydím. Připadá mi divné, že bych třeba měl rande se Zlatkou a potom hned před klukama machroval a vykládal, jaké to bylo a že mě nechala si osahávat prsa. Ne. To bych nikomu neřekl, protože by to přece bylo naše tajemství. I když kdo ví, jestli by o tom nemluvila sama Zlatka s kámoškama. Holky jsou děsně ukecané. A nikomu bych ani nepindal o tom, že bych rád věděl jaká prsa Zlatka má.
V trafice v Zábřehu, kam si chodím kupovat časopisy Skaut-Junák a Ahoj na neděli, jsem kolem toho chodil zvědavě týden a pak si koupil sérii fotek. Bylo na nich na přebalu napsané AKTY. Černobílé fotky a na nich jsem právě viděl, že nahá prsa vypadají u různých holek různě. Nemyslím velikost, to je jasné, ale bradavky a kruh kolem. Tak to jsem teda fakt čuměl. Komenda, můj spolužák, se přímo rozplýval při řeči s Badalem, když probírali na autobusové zastávce leštinské kočky. Narazili taky na Zlatku a Jura Komenda hned pěl ódu, že Zlatka má dudy nejmíň trojky. Tak mě napadlo, že jestli je číslování prs jako známky ve škole, tak trojka je dobrý. Pro mě ale výborný.
Celý jsem znervozněl, když jela Zlatka se mnou ze Zábřeha do Leštiny autobusem. Ona se učí v Hedvě. A zvláště jak začalo v květnu být teplo, tak stejně jako jiné holky se bez varování objevila v minisukni a v halence na knoflíčky. Na celý autobus je vidět jak má mezi prsama žlábek, který se propadá někam dolů do podprsenky. Okolo té hluboké cestičky trčí dvě dobré, pro mě výborné a já nevím kam s očima. Dá mi moře práce tvářit se, že mě zajímá něco jiného než Zlatčina hruď v záplavě zlatých vlasů. Do toho všeho se usměje a zamrká krásně očima a třeba si zvlhčí rty jazykem. Její prsa jsou v nacpaném odpoledním spoji nejdůležitější věc na světě, a jako kdyby to byly magnety, stejně mi pohled furt klouže k nim a pak hned do toho žlábku. A tak jsem nervózní v autobuse i jindy a to tehdy, když na ni myslím, což u mě bylo prakticky stále. Nejhorší to bylo zkraje jara, kdy jsem nebyl schopný se pořádně soustředit na závěrečné vylepšení známek. Ale už fakticky musím něco udělat pro mou naději na velkou lásku. Myslím sebrat odvahu. Nejvyšší čas. Je srpen, prázdniny budou za chvilku v čudu a já pořád čekám na příležitost. Je sice pravda, že červenec byl ve znamení mého prvního čundru a tam jsem na Zlatku moc nemyslel. Taky jsme byli s našima na tři týdny opět v mých Vilémovicích no a druhou polovinu srpna musím věnovat lovu. Po prázdninách už budu jezdit na učňák až do Pardubic.
Je vedro. Leština nemá koupaliště, ale zato tak kilák od dědiny, za řekou Moravou je po bagrování menší rybník. Není to opravdický rybník, ale koupat se tam dá a taky se v něm koupe celá Leština. Myslím hlavně děcka a vůbec mladí. A Zlatka taky. Většinu prázdninového času jsem byl furt pryč, moc jsem se těšil, že svoji lásku uvidím a představa, že ji uvidím po dlouhé době a navíc v plavkách, byla báječnější než Angelika. Od jejího bráchy Karla jsem věděl, že se jede odpoledne koupat. Jasně že jede. Skoro všichni tam jezdí na kolách. Někdo si dá práci a jede delší cestou. Po silnici na Zábřeh, přes most nad Moravou, potom doprava a polňačkou až k bagru. Odvážnější, mezi které se pro tento případ počítám, jedou zkratkou. Uzounkou cestičkou vyšlapanou ve vysokém zralém obilí, které ještě nepostihly žně, na břeh Moravy. Tam zůstanou kola na hromadě a nastane fáze překonání Moravy po lanech. Jsou tam totiž napnutá, spíše lehce podvěšená, ocelová lana, obtočená kolem mohutných stromů, napříč přes řeku. Jedno lano na nohy, druhé metr a půl nad ním pro ruce. Asi dvacet metrů ručkování a nohování. Nějakou dobu trvalo naučit se držet rovnováhu a dostat se bez úhony na druhou stranu, ale už vše zvládám hravě. Tak tudy jsem si naplánoval cestu. Jednak rychlejší a taky chlapskou. Akorát kolo jsem potřeboval. Svého, skoro nového, favorita na galuskách s beranama mi ochotně půjčil právě Zlatčin brácha.
Samozřejmě, že od doby, co jsem se domlátil ve Vilémovicích, už umím jezdit. Perfektně. Aj bez drža, když je rovná cesta. Akorát, že nemám svoje kolo. To nic nevadí. Bylo půl třetí odpoledne, tak třicet ve stínu. Vzduch se ani nehnul. Sjel jsem z ochranné hráze proti povodním a zamířil do obilného pole. Tož to jsem netušil, jaké obrovské množství hnusných hmyzků se v tu chvíli odevšad vyrojilo. Asi se plánovala bouřka, před kterou jsou hmyzáci jak diví. Po pár metrech jsem měl oči, pusu a nos úplně zalepené muškami a jiným obilným tvorstvem. Jediná šance jak jet dál mě napadla hned. Cestička je sice úzká, ale rovná a bez šutráků a tak jízda se zavřenýma očima bude bez rizika. Úmysl byl skvělý, ale nakonec se ukázalo, že jsem nemyslel na všechny možné varianty.
On totiž zrovna v tu chvíli jel někdo opačným směrem, a že měl stejné problémy jako já, měl i stejný nápad jako já a švihal si to proti mně se zavřenýma očima. Úzká cestička vylučovala jiný vývoj. Napálili jsme to do sebe přímo. Galuska na galusku, hlava na hlavu. Karlovo zánovní kolo mělo křivici, ten člověk co jsem ho ani neznal zlomenou klíční kost a já, já jsem si celý bolel, byl jsem odřený, na hlavě mi vyrostla opuchlina, přes levé oko rozkvetl moncl, z loktů a kolena crčela krev. V tomto stavu bylo vyloučeno, abych vyznával lásku komukoliv. S klením a kulháním jsem si řekl, že přeci jen zůstanu u toho původního plánu a využiju večerního návratu z kina. Jenom aby Zlatka do kina co nejdřív šla.
Šla. Hned v sobotu. Na Fantomase s Funusem šel kde kdo. Trasu kudy Zlatka chodí z kina domů už znám. Náhodou to se nezdá, ale Leštinou od kina k jejich baráku se dá jít spoustou tras. Dědina má i ulice jako jsou ve městě. Musím hlavně počkat až na místo, kde už dav jdoucí z kina zřídne a nebudu se svou odvahou anebo zbabělostí všem na očích. Plížil jsem se za její postavou a hledal ten vhodný moment. A naskytl se.
Zlatka naštěstí šla poměrně loudavě, jakoby na něco čekala, jakoby nešla ještě domů a většina kinovníků nás předešla a zmizela kdesi ve tmě. Úsek mezi lampami, které vrhaly světlo do kruhu pod sebou, byl zhruba v polovině mezi nima nejtmavší. Tam jsem Zlatku rázně došel. Vůbec jsem v tu chvíli nemyslel na fakt, že se žloutnoucím monclem přes půl huby, loktama jak od řezníka a nečekaně koktavým projevem nemůžu být vzorem milovníka.
„Ahoj Zlatko. Já, já, myslel jsem, že… Teda chtěl jsem ti něco…, ne to já sem z kola, víš, jak jsem ho bráchovi vrátil rozbité, sem spadl a tak, no ten moncl, to je z toho.“ Zlatka sebou nejdřív úlekem škubla, ale jak zjistila, kdo ji vylekal, nezastavila se v chůzi a šla dál směrem do světla pod další lampou. Poposkakoval jsem před ní.
„A co bes jako chtěl? Něco bráchovi?“ Nechápala. Ona nic, vůbec nic nechápala!
„Ale ne, Kájovi nic. Chtěl jsem tobě ti říct, že, no jestli se mnou nechceš chodit. Jako, že se mi líbíš… Miloval sem se. Teda do tebe. Co?“ Tak a je to venku. Zlatka se zastavila, chvíli, teda určitě chvíli, vteřinu, možná tři, si mě nevěřícně prohlížela.
„Zlatko, prosím. Zlatko, řekni, že jo. Já, já, já ti…“
„No co, co, co ti, te smrade!“ Ze tmy za náma se náhle vynořil hranatý stín. Kluk. Tak sedmnáct, možná víc let mohl mít.
„Co ti chce? Mám mo dat do čoně?“ zeptal se Zlatky, chytil ji v chůzi plynule kolem pasu a dal jí pusu.
„Ale nic. Neché ho bét. On je kamoš od bráche. Jenom neco s kolem. Kókni na něho, ten vepadá co? To mě poser, tak rezbetó frasno sem ještě neviděla. Dem?“ zeptala se frajera se smíchem a zaklesnutí do sebe odešli do další tmy.
Nikdy dřív jsem s ní nemluvil a vím, že nikdy už ani nebudu. Až když už z nich nezbyl ani obrys ani zvuk, jsem si uvědomil, že slzy jsou i sladko hořké.
V Leštině se mluví hanáčtinou, nebo spíš, jak se říká tu bócajó. Není ta řeč čistá hanáčtina, ale my, co nejsme domorodci, nic nepoznáme. Sem tam, když se nehlídám, už taky použiju některá jejich slova (belo, bode, hode. Jo, a čuňa i frasna je obličej).
Kapitola z Wilsonovy chystané knížky VŠECHNY MÉ LÁSKY.
Stejně si myslím, že jsem zbabělec. Sice jsem se na táboře s Pepinou líbal, ale to je všechno. A taky jaké to bylo líbání…třeba zrovna teď v kině Angelika s Žofrejem, nebo jak se píše, no, tak tak já rozhodně nelíbal. A Pepinu jsem si ani pořádně neomakal, ani nahou jsem ju neviděl. Šak o ní, o Pepině budu eště psát někde dál. Někteří kluci se chlubí, co všecko už s holkama dělali a mluví při tom sprostě. A co já? Já se přece nemůžu chlubit Pepinou. Ani nechcu. Stejně se stydím. Připadá mi divné, že bych třeba měl rande se Zlatkou a potom hned před klukama machroval a vykládal, jaké to bylo a že mě nechala si osahávat prsa. Ne. To bych nikomu neřekl, protože by to přece bylo naše tajemství. I když kdo ví, jestli by o tom nemluvila sama Zlatka s kámoškama. Holky jsou děsně ukecané. A nikomu bych ani nepindal o tom, že bych rád věděl jaká prsa Zlatka má.
V trafice v Zábřehu, kam si chodím kupovat časopisy Skaut-Junák a Ahoj na neděli, jsem kolem toho chodil zvědavě týden a pak si koupil sérii fotek. Bylo na nich na přebalu napsané AKTY. Černobílé fotky a na nich jsem právě viděl, že nahá prsa vypadají u různých holek různě. Nemyslím velikost, to je jasné, ale bradavky a kruh kolem. Tak to jsem teda fakt čuměl. Komenda, můj spolužák, se přímo rozplýval při řeči s Badalem, když probírali na autobusové zastávce leštinské kočky. Narazili taky na Zlatku a Jura Komenda hned pěl ódu, že Zlatka má dudy nejmíň trojky. Tak mě napadlo, že jestli je číslování prs jako známky ve škole, tak trojka je dobrý. Pro mě ale výborný.
Celý jsem znervozněl, když jela Zlatka se mnou ze Zábřeha do Leštiny autobusem. Ona se učí v Hedvě. A zvláště jak začalo v květnu být teplo, tak stejně jako jiné holky se bez varování objevila v minisukni a v halence na knoflíčky. Na celý autobus je vidět jak má mezi prsama žlábek, který se propadá někam dolů do podprsenky. Okolo té hluboké cestičky trčí dvě dobré, pro mě výborné a já nevím kam s očima. Dá mi moře práce tvářit se, že mě zajímá něco jiného než Zlatčina hruď v záplavě zlatých vlasů. Do toho všeho se usměje a zamrká krásně očima a třeba si zvlhčí rty jazykem. Její prsa jsou v nacpaném odpoledním spoji nejdůležitější věc na světě, a jako kdyby to byly magnety, stejně mi pohled furt klouže k nim a pak hned do toho žlábku. A tak jsem nervózní v autobuse i jindy a to tehdy, když na ni myslím, což u mě bylo prakticky stále. Nejhorší to bylo zkraje jara, kdy jsem nebyl schopný se pořádně soustředit na závěrečné vylepšení známek. Ale už fakticky musím něco udělat pro mou naději na velkou lásku. Myslím sebrat odvahu. Nejvyšší čas. Je srpen, prázdniny budou za chvilku v čudu a já pořád čekám na příležitost. Je sice pravda, že červenec byl ve znamení mého prvního čundru a tam jsem na Zlatku moc nemyslel. Taky jsme byli s našima na tři týdny opět v mých Vilémovicích no a druhou polovinu srpna musím věnovat lovu. Po prázdninách už budu jezdit na učňák až do Pardubic.
Je vedro. Leština nemá koupaliště, ale zato tak kilák od dědiny, za řekou Moravou je po bagrování menší rybník. Není to opravdický rybník, ale koupat se tam dá a taky se v něm koupe celá Leština. Myslím hlavně děcka a vůbec mladí. A Zlatka taky. Většinu prázdninového času jsem byl furt pryč, moc jsem se těšil, že svoji lásku uvidím a představa, že ji uvidím po dlouhé době a navíc v plavkách, byla báječnější než Angelika. Od jejího bráchy Karla jsem věděl, že se jede odpoledne koupat. Jasně že jede. Skoro všichni tam jezdí na kolách. Někdo si dá práci a jede delší cestou. Po silnici na Zábřeh, přes most nad Moravou, potom doprava a polňačkou až k bagru. Odvážnější, mezi které se pro tento případ počítám, jedou zkratkou. Uzounkou cestičkou vyšlapanou ve vysokém zralém obilí, které ještě nepostihly žně, na břeh Moravy. Tam zůstanou kola na hromadě a nastane fáze překonání Moravy po lanech. Jsou tam totiž napnutá, spíše lehce podvěšená, ocelová lana, obtočená kolem mohutných stromů, napříč přes řeku. Jedno lano na nohy, druhé metr a půl nad ním pro ruce. Asi dvacet metrů ručkování a nohování. Nějakou dobu trvalo naučit se držet rovnováhu a dostat se bez úhony na druhou stranu, ale už vše zvládám hravě. Tak tudy jsem si naplánoval cestu. Jednak rychlejší a taky chlapskou. Akorát kolo jsem potřeboval. Svého, skoro nového, favorita na galuskách s beranama mi ochotně půjčil právě Zlatčin brácha.
Samozřejmě, že od doby, co jsem se domlátil ve Vilémovicích, už umím jezdit. Perfektně. Aj bez drža, když je rovná cesta. Akorát, že nemám svoje kolo. To nic nevadí. Bylo půl třetí odpoledne, tak třicet ve stínu. Vzduch se ani nehnul. Sjel jsem z ochranné hráze proti povodním a zamířil do obilného pole. Tož to jsem netušil, jaké obrovské množství hnusných hmyzků se v tu chvíli odevšad vyrojilo. Asi se plánovala bouřka, před kterou jsou hmyzáci jak diví. Po pár metrech jsem měl oči, pusu a nos úplně zalepené muškami a jiným obilným tvorstvem. Jediná šance jak jet dál mě napadla hned. Cestička je sice úzká, ale rovná a bez šutráků a tak jízda se zavřenýma očima bude bez rizika. Úmysl byl skvělý, ale nakonec se ukázalo, že jsem nemyslel na všechny možné varianty.
On totiž zrovna v tu chvíli jel někdo opačným směrem, a že měl stejné problémy jako já, měl i stejný nápad jako já a švihal si to proti mně se zavřenýma očima. Úzká cestička vylučovala jiný vývoj. Napálili jsme to do sebe přímo. Galuska na galusku, hlava na hlavu. Karlovo zánovní kolo mělo křivici, ten člověk co jsem ho ani neznal zlomenou klíční kost a já, já jsem si celý bolel, byl jsem odřený, na hlavě mi vyrostla opuchlina, přes levé oko rozkvetl moncl, z loktů a kolena crčela krev. V tomto stavu bylo vyloučeno, abych vyznával lásku komukoliv. S klením a kulháním jsem si řekl, že přeci jen zůstanu u toho původního plánu a využiju večerního návratu z kina. Jenom aby Zlatka do kina co nejdřív šla.
Šla. Hned v sobotu. Na Fantomase s Funusem šel kde kdo. Trasu kudy Zlatka chodí z kina domů už znám. Náhodou to se nezdá, ale Leštinou od kina k jejich baráku se dá jít spoustou tras. Dědina má i ulice jako jsou ve městě. Musím hlavně počkat až na místo, kde už dav jdoucí z kina zřídne a nebudu se svou odvahou anebo zbabělostí všem na očích. Plížil jsem se za její postavou a hledal ten vhodný moment. A naskytl se.
Zlatka naštěstí šla poměrně loudavě, jakoby na něco čekala, jakoby nešla ještě domů a většina kinovníků nás předešla a zmizela kdesi ve tmě. Úsek mezi lampami, které vrhaly světlo do kruhu pod sebou, byl zhruba v polovině mezi nima nejtmavší. Tam jsem Zlatku rázně došel. Vůbec jsem v tu chvíli nemyslel na fakt, že se žloutnoucím monclem přes půl huby, loktama jak od řezníka a nečekaně koktavým projevem nemůžu být vzorem milovníka.
„Ahoj Zlatko. Já, já, myslel jsem, že… Teda chtěl jsem ti něco…, ne to já sem z kola, víš, jak jsem ho bráchovi vrátil rozbité, sem spadl a tak, no ten moncl, to je z toho.“ Zlatka sebou nejdřív úlekem škubla, ale jak zjistila, kdo ji vylekal, nezastavila se v chůzi a šla dál směrem do světla pod další lampou. Poposkakoval jsem před ní.
„A co bes jako chtěl? Něco bráchovi?“ Nechápala. Ona nic, vůbec nic nechápala!
„Ale ne, Kájovi nic. Chtěl jsem tobě ti říct, že, no jestli se mnou nechceš chodit. Jako, že se mi líbíš… Miloval sem se. Teda do tebe. Co?“ Tak a je to venku. Zlatka se zastavila, chvíli, teda určitě chvíli, vteřinu, možná tři, si mě nevěřícně prohlížela.
„Zlatko, prosím. Zlatko, řekni, že jo. Já, já, já ti…“
„No co, co, co ti, te smrade!“ Ze tmy za náma se náhle vynořil hranatý stín. Kluk. Tak sedmnáct, možná víc let mohl mít.
„Co ti chce? Mám mo dat do čoně?“ zeptal se Zlatky, chytil ji v chůzi plynule kolem pasu a dal jí pusu.
„Ale nic. Neché ho bét. On je kamoš od bráche. Jenom neco s kolem. Kókni na něho, ten vepadá co? To mě poser, tak rezbetó frasno sem ještě neviděla. Dem?“ zeptala se frajera se smíchem a zaklesnutí do sebe odešli do další tmy.
Nikdy dřív jsem s ní nemluvil a vím, že nikdy už ani nebudu. Až když už z nich nezbyl ani obrys ani zvuk, jsem si uvědomil, že slzy jsou i sladko hořké.
V Leštině se mluví hanáčtinou, nebo spíš, jak se říká tu bócajó. Není ta řeč čistá hanáčtina, ale my, co nejsme domorodci, nic nepoznáme. Sem tam, když se nehlídám, už taky použiju některá jejich slova (belo, bode, hode. Jo, a čuňa i frasna je obličej).
Kapitola z Wilsonovy chystané knížky VŠECHNY MÉ LÁSKY.
