Pedagogické vyznamenání - napsal Ondřej Procházka

V mé třídě žádné výraznější mentální postižení nikdo neměl. Možná já. To jsem pochopil, když jsem se zeptal, jestli někdo neví, kde má kancelář pan Škvor. Všichni se začali řehtat a volat, že pan zástupce se přece jmenuje Šváb. Byli z nás brzy kamarádi.

Do Jedličkova ústavu jsem vstoupil plný odhodlání, ale i s trémou a se strachem z neznámého prostředí. 

Domluvit zde dobrovolnictví bylo celkem snadné. Pan zástupce ředitele Šváb a pani koordinátorka rychle vyřídili pohovor a všechny formality a už druhý den jsem usedl coby asistent vyučujícího v páté třídě. 

Mám zoufalou paměť na jména, a tak mě potěšilo, že třída nebyla početná. 

Profesor Šváb mě všem představil. Přihrblý trpaslík Kája okamžitě vřele reagoval. S ním jsem byl kámoš hned už proto, že během chvíle potřeboval kadit a já tak zažil asistentský křest, a ne zrovna ohněm. Kája i přes svá komunikační a jiná výrazná omezení dokázal skvěle prokazovat smysl pro srandu, city, a vůbec působil na celé okolí ohromně charizmaticky. 

Zbývající žáci měli různé potřeby. Někomu jsem jen pomáhal přendávat učební pomůcky, jinému jsem musel předčítat a zapisovat. Klára byla tak silná autistka, že se na mě za celou dobu vůbec nepodívala, a i já se jí tedy trochu obával. 

Pan Šváb mně na dotaz, kdy tu zvoní, pobaveně odvětil že nikdy: „To by tady půlka školy lehla.“ 

A to byl nejspíš i případ Kláry. Seděla s plyšovou kočičkou na klíně, jemně se pohupovala a vypadala, že se jí venkovní svět vůbec netýká. 

Přestávka byla klidnější, než znám, ale i tady se docela blblo. Uvnitř deformovaných těl tu jsou zkrátka běžní kluci a holky. Pokřikují na sebe kraviny, občas se i tak nějak porvou a možná i častěji tu žijí krásná kamarádství a lásky. Do toho neuvěřitelně trpěliví učitelé, kteří sice pracují různým způsobem, ale všichni ve prospěch dětí. Zní to samozřejmě, ale zas tak úplně běžné to ve školách není. Po pár hodinách jsem se tu začal cítit velmi dobře. Svět tady mi připadal daleko víc v pořádku než ten venku.

 

Jen z Kláry jsem měl obavy. Moc jsem se k ní raději nepřibližoval, abych nenarušil její svět. Celý den se na mě snad ani nepodívala. Vypadalo to, že o mé existenci vůbec neví. V půl druhé končilo vyučování, já jsem na děti zamával od dveří a opatrně zavolal: „Tak ahój, děti.“ 

Kája přiběhl, plácl si se mnou, objal mi nohy, a když jsem si přidřepl, tak mě chytil kolem krku. 

Už jsem byl skoro na chodbě, když se ozvala Klára: „A Ondro?“ měla hlubší hlas, než jsem čekal. 

„Ano, Kláro, copak?“ 

S pohledem opačným směrem povídá: „A přijdeš ještě?“
„Rád bych, Kláro.“
„Přijď, jde ti to.“
I tenhle Zlatý Ámos od Kláry byl důvodem, proč jsem si práci v ústavu užíval dalších několik let.

Původní verze:

Když má člověk v životě období, kdy se mu nedaří, ale zároveň má štěstí, že ho to dovede ke zpochybnění nejrůznějších předsudků, mindráků a vnucovaných hodnot a kdesi uvnitř ucítí neodbytný pocit odpovědnosti za vlastní život, a když mu do toho zvenčí i zevnitř cosi signalizuje, až skoro pořvává, cosi o tom, že bude-li oběť či vládce svého osudu, záleží jen na něm, pak si může buď leností a alibismem vystrojit vlastní funus, anebo se začne prostě víc snažit. 

Nerad chodím na pohřby, natož pak vlastní, a tak jsem se rozhodl investovat čas do něčeho smysluplného. 

Vím už, že tím není vydělávání peněz. Vím, že to není sebelepší zvládání bezduché profese. Vím, že to není sebevyšší postavení ve firmě neprodukující cokoliv prospěšného okolí. 

Z důvodu nepatřičného vzdělání ze mě doktor, pomáhající lidem od bolesti, v padesáti letech už nebude. Učitel ovlivňující pozitivně přicházející generace už taky jen těžko. Z těchto úvah vyplynul jasný závěr. Domluvit dobrovolnictví jako asistent vyučujícího v Jedličkově ústavu bylo celkem snadné. 

Pan zástupce ředitele Šváb a paní koordinátorka rychle vyřídili pohovor a všechny formality a už druhý den jsem usedl coby asistent vyučujícího v páté třídě. Mám zoufalou paměť na jména, a tak mě potěšilo, že třída nebyla početná. 

Profesor Šváb mě všem představil. Přihrblý trpaslík Kája okamžitě vřele reagoval. S ním jsem byl kámoš hned už proto, že během chvíle potřeboval kadit a já tak zažil asistentský křest, a ne zrovna ohněm. Kája i přes svá komunikační a jiná výrazná omezení dokázal skvěle prokazovat smysl pro srandu, city, a vůbec působil na celé okolí ohromně charizmaticky. 

Zbývající žáci měli různé potřeby. Někomu jsem jen pomáhal přendávat učební pomůcky, jinému jsem musel předčítat a zapisovat. Klára byla tak silná autistka, že se na mě za celou dobu vůbec nepodívala, a i já se jí tedy trochu obával. 

Pan Šváb mi na dotaz, kdy tu zvoní, pobaveně odvětil že nikdy…

„To by tady půlka školy lehla.“ 

A to byl nejspíš i případ Kláry. Seděla s plyšovou kočičkou na klíně, jemně se pohupovala a vypadala, že se jí venkovní svět vůbec netýká. 

Přestávka byla klidnější, než znám, ale i tady se docela blblo. Uvnitř deformovaných těl tu jsou zkrátka běžní kluci a holky. Pokřikují na sebe kraviny, občas se i tak nějak porvou a možná i častěji tu žijí krásná kamarádství a lásky. Do toho neuvěřitelně trpěliví učitelé, kteří sice pracují různým způsobem, ale všichni ve prospěch dětí. 

Zní to samozřejmě, ale zas tak úplně běžné to ve školách není. Po pár hodinách nejistoty až bázně jsem se tu začal cítit velmi dobře. Svět tady mi připadal daleko víc v pořádku než ten venku. 

S charizmatickým, přátelským Kájou jsem byl v pohodě vlastně hned, ale s ostatními to tak rychle nešlo. Ke Kláře jsem se raději moc nepřibližoval, abych nenarušil její svět. Celý den se na mě snad ani nepodívala. Vypadalo to, že o mé existenci vůbec neví. 

V půl druhé končilo vyučování, já jsem na děti zamával od dveří a opatrně zavolal: „Tak ahój, děti.“ Kája přiběhl, plácl si se mnou, objal mi nohy, a když jsem si přidřepl, tak mě chytil kolem krku. Už jsem byl skoro na chodbě, když se ozvala Klára: „A Ondro?“ 

Měla hlubší hlas, než jsem čekal. 

„Ano Kláro, copak?“ 

S pohledem opačným směrem povídá: „A přijdeš ještě?“
„Rad bych, Kláro.“
„Přijď, jde ti to.“
Zaznělo to jako blesk z čistého nebe. Myslím, že mi vyhrkly i slzy. Věděla o mně, vnímala mě, znala mé jméno a dokonce věděla, že mi to jde. 

Nechtěně se mi podařilo záhy atmosféru výrazně odlehčit svou tupostí na jména. Zeptal jsem se dětí: „Musím jít ještě za panem zástupcem. Nevíte, kde má pan Škvor kancelář?“

Všichni se začali smát. Rozřehtaná Klára skoro tloukla hlavou o stůl a křičela: „To je Šváb, ne Škvor!“ 

Doma jsem vyprávěl o tom krásném světě v ústavu, o těch nejrůznějších diagnózách mých nových kamarádů a nezapomněl jsem zmínit, že nejblbější z Jedličkárny jsem nakonec byl já. Samozřejmě jsem se pochlubil i tím úspěchem u Kláry.
Budu tam chodit. Jde mi to.