Do tváře jsem jí neviděla. Vlastně tvář neměla. Dokonce ani nebyla a přitom mě obklopovala. Nebyla ani hrozivá, mě se netýkala. Jen mi něco chtěla říct, možná měla pocit, že mi dluží vysvětlení.
„Ty víš, kdo jsem,“ řekla. „Vy mě obviňujete, že vám beru ty, co máte rádi. Ale já čekám všechny, jsem spravedlivá. Že se mnou někdo odejde dřív? Často si za to můžete sami. Riskujete, přeceňujete své síly. I jeho jsem varovala. Vždyť víš. Cestou museli vyměňovat píchlé kolo. Nenaštvalo ho to, naopak byl rád, že se osvěžil na čerstvém vzduchu. A pak zase zasedl za volant, vysadil kamarády v jejich cíli a odmítl pozvání k noclehu s jistotou, že těch posledních čtyřicet kilometrů dojede. Těch posledních bylo asi jen dvacet…
Ale dovedl si života užívat! Vzpomínáš třeba na to, jak si vybojoval devizový příslib a odjel do Rakouska? Ne na Grossglockner, ale na Šumavu z jižní strany - tak, jak ji běžně v té době Čech nemohl vidět. A vrátil se nadšený.
Anebo pamatuješ na setkání na brněnské přehradě před veslařskými závody? Přijela jsi za ním z Brna, kde jsi tenkrát studovala. Závodníci se sjížděli ze všech koutů republiky. Byli to staří známí. A zatímco na vodě byli nelítostnými soupeři, v táboře panovala úžasně přátelská atmosféra. Večer rozdělali oheň a zpívalo se. Tvůj brácha hrál na kytaru. Občas pohodil hlavou, dlouhé hnědé vlasy se mu vlnily kolem obličeje. Měl účes ála Beatles. Ten účes si dokázal prosadit u táty tvrzením, že je vlastně novodobý Jan Cimbura.
I pro starší generaci přijatelný, spravedlivý sedlák z jižních Čech. Hrdina, kterého J. Š. Baar popsal jako člověka milujícího a respektujícího přírodu a její zákony. A to měli společné, nejen ty delší vlasy. A holky, co po tvým bráchovi koukaly, možná ani Cimburu nečetly.“
Přetrhla jsem její monolog, vzmohla jsem se na námitku: „Tolik mých blízkých jsi už odvedla. Co čeká mě?“
„JÁ… Ale přesněji to jistě vědět nechceš, o to asi nestojíš. Máš ještě spoustu času, každý den stojí za to, jen ho využij. Je to tak, jednou všechny vezmu do své náruče a dám jim klid. Nejsem chladná a krutá, umím i konejšit, zbavuji bolesti a utrpení.“
Zazvonil budík. Ani nevím, proč jsem ho měla natažený. Sluneční paprsky prosvítaly žaluziemi. Můj sen byl tentam. Ale začínal nový den, nový začátek. A já doteď dlužím, co jsem si zrovna před třiatřiceti lety slíbila. Chtěla jsem sepsat knížku, sestavit ji z bráškových dopisů a mých vzpomínek. Dožil se bohužel také pouhých 33 let. Tu knihu z jeho dopisů a pamětí nás, jeho nejbližších, dáme dohromady.
Vždyť už jen ta pasáž, jak tě, Jirko, na vojně během dvou dnů přeškolili z veterináře na „normálního“ lékaře a jak jsi udržel svými medicínskými zásahy bojeschopnost Československé lidové armády, stojí za to!
Původní verze:
Podivné setkání
Do tváře jsem jí neviděla. Vlastně tvář neměla. Dokonce ani nebyla a přitom mě obklopovala. Nebyla ani hrozivá, mě se netýkala. Jen mi něco chtěla říct, možná měla pocit, že mi dluží vysvětlení.
„Ty víš, kdo jsem,“ řekla. „Vy mě obviňujete, že vám beru ty, co máte rádi. Ale já čekám všechny, jsem spravedlivá. Že se mnou někdo odejde dřív? Často si za to můžete sami. Riskujete, přeceňujete své síly. I jeho jsem varovala. Vždyť víš. Cestou museli vyměňovat píchlé kolo. Nenaštvalo ho to, naopak byl rád, že se osvěžil na čerstvém vzduchu. A pak zase zasedl za volant, vysadil kamarády v jejich cíli a odmítl pozvání k noclehu s jistotou, že těch posledních čtyřicet kilometrů dojede. Těch posledních bylo asi jen dvacet…
Je pravda, že se mi líbil. Urostlý, husté hnědé vlasy (ty měl po mamince), jiskrné oči plné života. Sportovec. Toho jsi z něj nevědomě udělala ty. Začal veslovat, aby měl svaly a přepral tě. Když ti tohle tajemství řekl, to už jste se neprali a on vyhrával veslařské závody. Volný čas trávil u vody, na horách, v lese, fotil. Jo, tehdy nebylo video, ale ty diapozitivy měly duši. Ať už to byla luční kvítka, horské štíty, fauna všeho druhu a všech velikostí anebo večerní popíjení u táboráku s kytarou. Když vám to doma promítal, jako by vás na ty výpravy pozval. I školu si vybral dobře, veterinu. No, máš pravdu, toho svého veterinaření si moc neužil. Ale šťastný tam byl, to mi věř!“
Přetrhla jsem její monolog, vzmohla jsem se na námitku: „Tolik mých blízkých jsi už odvedla. Co čeká mě?“
„JÁ… Ale přesněji to jistě vědět nechceš, o to asi nestojíš. Máš ještě spoustu času, každý den stojí za to, jen ho využij. Je to tak, jednou všechny vezmu do své náruče a dám jim klid. Nejsem chladná a krutá, umím i konejšit, zbavuji bolesti a utrpení.“
Zazvonil budík. Ani nevím, proč jsem ho měla natažený. Sluneční paprsky prosvítaly žaluziemi. Můj sen byl tentam. Ale začínal nový den, nový začátek. A já doteď dlužím, co jsem si zrovna před třiatřiceti lety slíbila. Chtěla jsem sepsat knížku, sestavit ji z bráškových dopisů a mých vzpomínek. Dožil se bohužel také pouhých 33 let. Tu knihu z jeho dopisů a pamětí nás, jeho nejbližších, dáme dohromady.
Vždyť už jen ta pasáž, jak tě, Jirko, na vojně během dvou dnů přeškolili z veterináře na „normálního“ lékaře a jak jsi udržel svými medicínskými zásahy bojeschopnost Československé lidové armády, stojí za to!
Přetrhla jsem její monolog, vzmohla jsem se na námitku: „Tolik mých blízkých jsi už odvedla. Co čeká mě?“
„JÁ… Ale přesněji to jistě vědět nechceš, o to asi nestojíš. Máš ještě spoustu času, každý den stojí za to, jen ho využij. Je to tak, jednou všechny vezmu do své náruče a dám jim klid. Nejsem chladná a krutá, umím i konejšit, zbavuji bolesti a utrpení.“
Zazvonil budík. Ani nevím, proč jsem ho měla natažený. Sluneční paprsky prosvítaly žaluziemi. Můj sen byl tentam. Ale začínal nový den, nový začátek. A já doteď dlužím, co jsem si zrovna před třiatřiceti lety slíbila. Chtěla jsem sepsat knížku, sestavit ji z bráškových dopisů a mých vzpomínek. Dožil se bohužel také pouhých 33 let. Tu knihu z jeho dopisů a pamětí nás, jeho nejbližších, dáme dohromady.
Vždyť už jen ta pasáž, jak tě, Jirko, na vojně během dvou dnů přeškolili z veterináře na „normálního“ lékaře a jak jsi udržel svými medicínskými zásahy bojeschopnost Československé lidové armády, stojí za to!
Původní verze:
Podivné setkání
Do tváře jsem jí neviděla. Vlastně tvář neměla. Dokonce ani nebyla a přitom mě obklopovala. Nebyla ani hrozivá, mě se netýkala. Jen mi něco chtěla říct, možná měla pocit, že mi dluží vysvětlení.
„Ty víš, kdo jsem,“ řekla. „Vy mě obviňujete, že vám beru ty, co máte rádi. Ale já čekám všechny, jsem spravedlivá. Že se mnou někdo odejde dřív? Často si za to můžete sami. Riskujete, přeceňujete své síly. I jeho jsem varovala. Vždyť víš. Cestou museli vyměňovat píchlé kolo. Nenaštvalo ho to, naopak byl rád, že se osvěžil na čerstvém vzduchu. A pak zase zasedl za volant, vysadil kamarády v jejich cíli a odmítl pozvání k noclehu s jistotou, že těch posledních čtyřicet kilometrů dojede. Těch posledních bylo asi jen dvacet…
Je pravda, že se mi líbil. Urostlý, husté hnědé vlasy (ty měl po mamince), jiskrné oči plné života. Sportovec. Toho jsi z něj nevědomě udělala ty. Začal veslovat, aby měl svaly a přepral tě. Když ti tohle tajemství řekl, to už jste se neprali a on vyhrával veslařské závody. Volný čas trávil u vody, na horách, v lese, fotil. Jo, tehdy nebylo video, ale ty diapozitivy měly duši. Ať už to byla luční kvítka, horské štíty, fauna všeho druhu a všech velikostí anebo večerní popíjení u táboráku s kytarou. Když vám to doma promítal, jako by vás na ty výpravy pozval. I školu si vybral dobře, veterinu. No, máš pravdu, toho svého veterinaření si moc neužil. Ale šťastný tam byl, to mi věř!“
Přetrhla jsem její monolog, vzmohla jsem se na námitku: „Tolik mých blízkých jsi už odvedla. Co čeká mě?“
„JÁ… Ale přesněji to jistě vědět nechceš, o to asi nestojíš. Máš ještě spoustu času, každý den stojí za to, jen ho využij. Je to tak, jednou všechny vezmu do své náruče a dám jim klid. Nejsem chladná a krutá, umím i konejšit, zbavuji bolesti a utrpení.“
Zazvonil budík. Ani nevím, proč jsem ho měla natažený. Sluneční paprsky prosvítaly žaluziemi. Můj sen byl tentam. Ale začínal nový den, nový začátek. A já doteď dlužím, co jsem si zrovna před třiatřiceti lety slíbila. Chtěla jsem sepsat knížku, sestavit ji z bráškových dopisů a mých vzpomínek. Dožil se bohužel také pouhých 33 let. Tu knihu z jeho dopisů a pamětí nás, jeho nejbližších, dáme dohromady.
Vždyť už jen ta pasáž, jak tě, Jirko, na vojně během dvou dnů přeškolili z veterináře na „normálního“ lékaře a jak jsi udržel svými medicínskými zásahy bojeschopnost Československé lidové armády, stojí za to!
