Příběh magnolie - napsala Jana Štybnarová

Jsem magnolia stelata, asi metr vysoká krasavice. Čekám v arboretu v Jevanech na toho, komu budu patřit. Marnivě nastavuji slunci svoje svěží listy a bílé hvězdy květů. Topím se v záři. Je šestý květen. Přichází vysoký muž, se strništěm v tváři, mírným rozcuchem na hlavě, s milým úsměvem a zvědavýma očima schovanýma za obroučkami brýlí. Obhlíží si mě. Vypadá fajn.

… veze si mě domů a staví mě do zahrady na čestné místo vedle terásky.

Jsem asi důležitá!

Čepýřím se radostí a pýchou. Přizdobuje mě mašlí. Všude navěšuje balónky ve tvaru srdce – bílé a červené. Ty, když se nafouknou hodně, tak zrůžoví. Jsou všude – na stříšce terásky, na okapu, na opěradlech židlí, na dlouhém plotu. …pak běží ještě k dopravní značce několik set metrů daleko a zdobí balónky i ji. Musí ho bolet tváře, nafouknul desítky balónků.

Úplná slavobrána. Ani v nejmenším bych nedoufala, že mě bude tenhle chlapík prokazovat takovou péči a lásku.

Auta, která projíždějí kolem, zpomalují a řidiči se dívají přes plot. …na mě… to já jsem uprostřed jako v záři reflektorů – magnolie stelata.

Pak přijíždí červené auto. Otevírají se dveře a vystupuje z nich žena v šatech s rudými máky, blond vlasy. Užaslé oči, široký úsměv na tváři, skoro nemůže dýchat. Padne mému chlapíkovi kolem krku a slyším jen: „Ty jsi blázen! Lásko! Lásko! Miluju Tě!“

…ach, tak to nejsem já ta důležitá…