Teda rád, jak kdy. Záleží, do jaký nálady se můj šéf vyspí.
Někdy si na mě zasedne dost drsně (je ho kus), jindy je jemný a ohleduplný. Jsou dny, kdy jsme celý den zavření na pracovišti, jindy musim absolvovat dlouhý a někdy náročný služební cesty, navíc pod dohledem šéfa.
„Víte, šéf mi dělá řidiče.“
Tuhle projedeme obrovskou louží, až to kolem stříká a tak. Ale louže jsou ještě v pohodě, to jednou to šéf vzal po dešti pořádnou hlínou a uvízli jsme. Mokrá hlína nás uvěznila a nešlo to tam, ani zpátky.
Když jsou vedra, tak mi mnohdy div nezavaří motor. Víte, je z mýho řízení namakanej a jeho ruce mě honí, jak to jde.
A onehdá se mýmu řidiči povedl taky dobrej kousek. Sjeli jsme z našeho pruhu na ten, co byl o kousek níž, pro ty kolisty, kteří svojí prací nejsou vůbec důležití a prospěšní, přejeli ho, abychom se dostali na další náš pruh. Přitom jsme převálcovali nějakýho vězně.
Chudák, asi to schytal už po několikátý, protože když jsme tam přijeli, už tam ležel. No nicméně, když jsme ho překonali, nastal problém. Obrovskej problém. Šéfik odbočil v místě, kde byla slepá ulička. Respektive v místě, kde vězně položil asi člověk s bílou holí.
Kámo, tobě by ten řidičák měli vzít. Co teď budem dělat? Pomyslel jsem si na konto mýho šéfa. Chvíli pouštěl ven šílený slova a pak uznal, že by bylo lepší se vrátit a najít jinou cestu.
Jenže jak byl vytočenej, a to i těma, co na nás troubili, nenapadlo ho nic jinýho, než mě neotáčet, ale odcouvat přes pruh, na kterém jsme zůstali uvěznění k nájezdový odbočce, na náš pruh.
A to byl kámen úrazu – doslova. Nějakej dement se neobtěžoval troubit, ale rovnou to vzal obloučkem. Z mýho šoféra je ležák a mě čeká těžkej servis.
Tuhle projedeme obrovskou louží, až to kolem stříká a tak. Ale louže jsou ještě v pohodě, to jednou to šéf vzal po dešti pořádnou hlínou a uvízli jsme. Mokrá hlína nás uvěznila a nešlo to tam, ani zpátky.
Když jsou vedra, tak mi mnohdy div nezavaří motor. Víte, je z mýho řízení namakanej a jeho ruce mě honí, jak to jde.
A onehdá se mýmu řidiči povedl taky dobrej kousek. Sjeli jsme z našeho pruhu na ten, co byl o kousek níž, pro ty kolisty, kteří svojí prací nejsou vůbec důležití a prospěšní, přejeli ho, abychom se dostali na další náš pruh. Přitom jsme převálcovali nějakýho vězně.
Chudák, asi to schytal už po několikátý, protože když jsme tam přijeli, už tam ležel. No nicméně, když jsme ho překonali, nastal problém. Obrovskej problém. Šéfik odbočil v místě, kde byla slepá ulička. Respektive v místě, kde vězně položil asi člověk s bílou holí.
Kámo, tobě by ten řidičák měli vzít. Co teď budem dělat? Pomyslel jsem si na konto mýho šéfa. Chvíli pouštěl ven šílený slova a pak uznal, že by bylo lepší se vrátit a najít jinou cestu.
Jenže jak byl vytočenej, a to i těma, co na nás troubili, nenapadlo ho nic jinýho, než mě neotáčet, ale odcouvat přes pruh, na kterém jsme zůstali uvěznění k nájezdový odbočce, na náš pruh.
A to byl kámen úrazu – doslova. Nějakej dement se neobtěžoval troubit, ale rovnou to vzal obloučkem. Z mýho šoféra je ležák a mě čeká těžkej servis.
