 |
| Ukázka |
Sedím na stoličce v předsíni a soukám své oteklé nohy do odřených kožených pohorek. Cítím, že vložky jsou v nich odchlípené a má chodidla klouzají vpřed. Z nárazu do špičky mne zabolí palce a hned si vzpomenu na úmorné túry, na které jsme vyráželi před lety do Tater se skautským oddílem. Kůži na palcích jsem měl každý večer sedřenou do krve a bolavé celé nehty. Kam se ty šťastně nešťastné okamžiky mých studentských let poděly?
Byly to vážně dobrodružné a bláznivé roky.
Jednou v létě jsme se vydali s kluky na Solisko. Pochodovali jsme kilometry do kopce. I v té nadmořské výšce bylo dost horko. Zpocené ponožky i trička bychom mohli ždímat.
Všichni jsme již vyprázdnili do našich žíznivých útrob své čutory a po studánce s průzračnou vodou nikde ani stopy.
Dělali jsme si naděje, že se občerstvíme v chatě na vrcholu. Když jsme se k ní konečně přiblížili, zahlédli jsme od ní utíkat dav vyděšených lidí.
Divné, říkali jsme si.
Ale co naplat, žízeň se musela uhasit, a tak jsme vstoupili dovnitř.
Za dveřmi se nám naskytl pohled na pěknou spoušť. Převrácené židle, na zemi rozbité talíře a sklenice, všude rozházené zbytky jídla. Nikde ani človíčka.
Najednou jsme zezadu uslyšeli šramot a chroptění.
Část kluků se lekla a vyběhla ven. Já jsem si tenkrát s Kamilem a Mírou zachoval chladnou hlavu. Podívali jsme se na sebe a beze slov na sebe pokývali.
Jo, je to medvěd.
Postupovali jsme k němu pomalu. Seděl neškodně uprostřed kuchyně a vyjídal zbytky guláše z hrnce. Byl docela mladý.
Míra na něj tiše zapískal a zavolal: „Pojď sem!“, přičemž z kapsy vytáhl svou svačinu.
A medvěd se na něj v klidu podíval a svačinu si vzal. Začali jsme se smát. Ani on, ani my jsme neměli strach.
Kamil zavolal ostatní dovnitř. Trochu jsme ten nepořádek kolem stolů poklidili a na stůl nanosili dostatek pití pro všechny. S medvědem jsme se všichni hrdě vyfotili a náš oddíl přejmenovali na krotitele medvědů.
Jo, to byly časy!
Ze zahrady slyším naléhavé volání své ženy Boženy: „Jedeme na tu túru? Kde vězíš?“
Popadnu větrovku, zamknu domovní dveře a nasedám do auta směr Brdy.
Manželka skoro celou cestu naštvaně mlčí.
Smutný to život.
Naštěstí zítra už odjíždí do lázní a já zase budu moci být sám sebou jako kdysi.
Mám jasnou vizi. Pozvu si pár kamarádů a kolegů a roztočíme to ve velkém! Žádné ohledy a omezování, jen klid a pohoda, samé potěšení!
Nakoupím litry alkoholu, něco k zakousnutí, přizvu nějaké hezké a zábavné kamarádky, dýdžeje, pokecáme o všem a ničem, zablbneme si. Bude to velkolepý flám! Za ten pocit svobody a nový příliv energie a radosti do života to stojí!
Úplně si vybavuji, jak v obývacím pokoji srkáme Mojito, vyprávíme si historky a smějeme se jako blázni. Občas hodíme oko po tančících holkách na terase, abychom si vyhlédli svoji favoritku.
I když každý z nás ji již vlastně vyhlédnutou léta má.
Posíleni pár drinky vyjdeme odvážně ven a v přítmí se přivineme k jejich voňavým tělům v rytmu Creep. Jedna po druhé poté odhodí své svršky a vrhnou se do chladivých vod bazénu.
Tomu lákadlu neodoláme a skočíme za nimi. Ach, večer nabírá ten správný spád...
„Zase jsi to přejel! Musíš se otočit a vrátit na odbočku na Bukovou,“ vytrhla mě ze snění Božena. „Promiň!“ odsekl jsem jí odtržen od Magdiných obnažených vnad a dobrovolně se otočil, abych ji umlčel.
Manželský život je dřina, ale do zítřka se to dá vydržet, a pak se uvidí.
Třeba se z lázní už nevrátí nebo mne doma už nenajde...
