„Mami, našla jsem žížalu. Je velká, asi to bude žížal.“
„Jak to myslíš, žížal?“„Žížal, protože to je asi táta žížal.“
„Takový výraz neexistuje.“
„A jak tedy poznáme, kdo je táta a kdo máma? A co děti?“
„Ach, Eli, až budeš chodit do školy, všechno se dozvíš, teď nemám čas.“
„Zase… Chtěla bych vědět, co v té škole všechno znají. Pořád slibuješ, že na všechny otázky má odpověď škola, ale já to chci vědět hned.“
„Nedá se nic dělat, musíš počkat.“
„Mami, slovo vážka je žena nebo muž?“
„Vážka je prostě vážka, tak jako zebra je zebra a žirafa je žirafa, prostě to tak je.“
„Jak je to možné?! Jak mám tedy poznat, kdo je máma a táta vážky, a jak se jmenují jejich děti, když mají jen jeden název? Vymyslím názvy sama. Takže vážka, váž. Ne, to se mi nelíbí. Mám to! Vážín, vážoun, vážák.“
Máma se zasmála Eliščiným neologismům, fantazie její dcery byla nekonečná. Za půl hodiny se ve světě slov bez rodů objevil mužský, ženský i střední rod. Ryba-ryban-rybíno, moucha-much-muchíno, zebra-zebr-zebro…
Konečně byl ve světě názvů pořádek, myslela si Eliška. Vážka milovala vážouna a narodilo se jim vážko, ryba měla rybana a rybínka, ale s mouchou byl problém. Moucha měla mucha či muchu, a kdo se jim narodil, mušínek? Zní to jako myšonek.
„Mami, co myslíš, mohla bych pro mucha vymyslet něco lepšího?“
„Ty můj neologisto… Zkoušej to dál, možná ještě na něco přijdeš.“
„Kdo je neologista?“
„Člověk, který vymýšlí nová slova.“
„Aha. Už vím, čím chci být. Je to dobrá práce!“
Z hmyzu přešla Eliška na rostliny, a tak vznikly tulipán-tulipána, růže-růžín, šeřík-šeřka a jiné. Zahrada byla hned veselejší, celý svět byl veselejší! A Eliška byla šťastná, že pomohla žížalám, motýlům, růžím najít správné názvy.
