Velký požár - napsala Klárka Š. (11 let)

„Dobrý den, já jsem Jirka Novák. Jsem tady poprvé, můžu se na něco zeptat? Nevím kam mám jít, když je poplach.“ Jiný hasič mi ukázal, kam. Je to něco jako garáž, parkuje tu hasičské auto a vzadu jsou skříňky s obleky a helmami. Připravím se a už zase se na něco ptám: „Kam mám jít teď?“ Podle rady jsem se vydal ven. Už vyjelo auto a taky tam už stojí ostatní v oblecích proti sálavému teplu. Tenhle oblek a oblek proti chemickým haváriím se od normálního obleku liší tím, že mají vlastní boty a taky rukavice.

Nastoupili jsme a rozjeli jsme se. Houkačka houká a my jedeme jako o závod k papírnictví, kde hoří. Díky té modré houkačce můžeme občas porušovat dopravní předpisy. Tak třeba můžeme překračovat povolenou rychlost, což se nám hodí zrovna teď, když hoří.

Když jsme dojeli k papírnictví, bylo už celé v plamenech. „Co mám dělat,“ zeptal jsem se. Jiný hasič se na mě usmál a dal mi do ruky hadici: „Na, drž to.“ Jsem rád, že se na mě nikdo nezlobí, i když se neustále na něco ptám. Proud vody mě překvapí svojí silou, takže to v první chvíli nezvládnu a pořádně pokropím prodavačku a všech pět zákazníků. Jeden kolega ke mně přiběhne a pomůže mi nasměrovat proud zase na oheň.

„Pozor, květinářství už taky hoří!“ zařve někdo. Rychle se otočím a hasím. Za chvíli si všimnu, že jednomu ze zákazníků spadla taška a vysypaly se z ní sešity a takové věci, ale taky plechovka petroleje a zapalovač. Že si někdo vezme zapalovač, to je normální, ale ještě jsem neviděl nikoho, kdo by s sebou tahal petrolej. A ještě divnější je, že si to bere na nákup. A nemohlo by to souviset s tím požárem? Petrolej přece hoří! Předám hadici kolegovi a jdu to říct policii.

Potom, když požár dohasíme, se vrátíme k autu. Jsem rád, že jsme to zvládli. Nevím, jak ostatní, ale asi jsou rádi, že už je to za nimi. Vypadají unaveně, ale usmívají se. Já jsem taky unavený, ale těším se na další takovou akci.