 |
| Ilustrace: András Asztalos |
„Co se děje?“ ptám se, protože svíčka se u nás zapaluje zřídka kdy. Vánoce, dušičky, výročí úmrtí někoho z příbuzenstva, nebo když kiksne transformátor a vypnou proud.
„Babička. Dneska je to už osmnáct let, co umřela.“
„Tak to jo,“ pokýval jsem hlavou chápavě a pohled mi od svíčky vyletěl k horní polici knihovny. Na horní polici knížky nejsou. Slouží jako uložiště více či méně důležitých cetek a vzpomínek. Vázy, o kterých se domníváme, že by mohly mít nějakou cenu, ale ocenit jsme je ještě nedali. Kdysi jsme je nalezli na půdě školy, ve které otec učil. Od té doby s námi putovaly od štace k štaci, až jsem je podědil. Keramický pes, sádrová soška nahé dívky se sádrovým ručníkem v ruce, druhá ruka chybí, někdo, už nepamatuji kdo, ji urazil. Aby nebylo vidět, že je sádrová kráska mrzák, kryje ruku novodobá vázička zakoupená manželkou na keramických trzích v Kunštátě.
Můj pohled však sklouzl k jinému kousku na horní polici. Sokl s křížem, na němž v klasickém provedení trpí Ježíš Kristus. Jedna z mála památek na babičku Hrachovcovou.
Jsme ateisti a tak se nad tím Kristem nijak nedojímám ani nemodlím, spíš mě zaujal svým provedením. Obyčejně v domech visí křížek s Kristem nade dveřmi na háčku, na skobě. Ten náš má sokl, takovou budku, správně patku, z jejíhož středu vyrůstá kříž. Symbolizuje sloup, u něhož byl z rozhodnutí Piláta Pontského bičován Kristus. Taková zmenšenina, celá kovová, mnoha Božích muk, jaká můžeme spatřit v naší krajině. Ta naše zmenšenina ovšem pochází z ciziny.
Vzpomínám si, jak manželka okomentovala můj udivený pohled na přivezenou sošku.
„To není jen památka na babičku. To má větší hodnotu. Babička mi vyprávěla, co o tomhle Kristovi říkal její tatínek.“
Tatínek babičky Hrachovcové se jmenoval Ferdinand Večeřa. Narodil se v roce 1874 a skonal čtyři roky po konci druhé světové války. Jeho samotného neminula první světová. Stejně jako tisíce jiných mladých mužů musel narukovat a šel bojovat za císaře pána, za Rakousko-Uhersko. Italská Piava, to bylo jeho největší bojiště, jeho trauma. Vrátil se odtamtud podvyživený, zlomený, zbavený iluzí. Bylo mu čtyřiačtyřicet a jakoby měl už život za sebou. Přivezl si s sebou od Piavy vedle krutých vzpomínek jen tu sošku.
Byl konec října 1918. Právě skončila jedna z mnoha bitev kousek od úpatí horského masivu Monte Grappa. Ferdinadova jednotka, už z větší části zdecimovaná, zakopaná na okraji jakési vesnice, zažívala chvíli klidu. Ještě před hodinou stál kousek od okopu, ve kterém byl Ferdinand, dům. Už nestál. Italské dělostřelectvo jej srovnalo se zemí. Z trosek rozesetých do okolí nebylo k použití nic. Něco podivného však přece jen Ferdinand zaznamenal. Takřka uprostřed někdejšího domku z kamení a cihel zůstal stát stůl a na něm na soklu trčel k nebi kříž s Ježíšem Kristem. Bohabojný Ferdinand to tenkrát považoval za nějaké znamení a sošku vzal. Ta bitva byla skutečně poslední. Rakousko-Uhersko v troskách a všichni už nechtěli nic jiného, než být doma.
Historku s Kristem vyprávěl tatínek doma své dcerce a po létech ta, už coby babička své vnučce, mé ženě. Tak teď kříž od Piavy trůní vedle svůdné sádrové dámy v našem obýváku.
Při předvánočním úklidu, kdy mimo jiné plochy i horní polici zbavujeme prachu se soška ocitla dole, na stole. I na ní seděla lehká prachová pokrývka.
„Vem hadřík a celý ho otři,“ říká manželka. Vzal jsem opatrně sošku za patku, ale k otírání jsem se nedostal. Kříž se lehce u paty soklíku viklal.
„Hele, to bude chtít opravit. Ať nám Kristus nečekaně neletí z police jak rogalo,“ vzpomněl jsem si na vtip.
„Tak zavolej Jirkovi, ať se na to podívá.“ Syn Jirka je umělecký kovář a neměl by pro něj být problém tuhle letitou kovovou sakrální památku dát do pořádku.
„Tak jo,“ řekl jsem a hned také volám. Uvědomuji si, že jsem si křížek takhle zblízka ještě neprohlížel. Vždycky byl vysoko na polici a péči o něj mi hodlala manželka svěřit vlastně poprvé. Raději ať to syn opraví, než aby mi ten černě lakovaný kousek kovu zůstal v rukou na dva kusy.
„Ten sokl ale musí být dutý. To by jinak vážil podstatně víc,“ říkám a prohlížím spodek podstavce. Černá barva kryje kov důkladně, nevidím žádný šroubek nebo hranu víka, tedy pokud soklík zespod otvor má. To už se syn přiřítil.
„Na,“ podávám mu Krista. „Opatrně! Vidíš, tady se to viklá. Možná je zevnitř šroubek. Když ne, bude to chtít jen lepidlo na kov. Však uvidíš.“ Syn si sošku pečlivě prohlíží.
„To je duté,“ potvrzuje mou domněnku. „Můžu se na to zespod podívat?“
„No, jasně! Jestli tam je šroubek, tak stejně nic jiného nemůžeš udělat.“
„Hlavně prosím tě opatrně! Je to památka na babičku a na pradědu. Přivezl si to od Piavy,“ nabádá jej manželka.
„Já vím, už jsem to slyšel víckrát. Tak kouknu na to a dám vědět,“ říká syn a mizí i se soškou.
Netrvalo dlouho a Jirka přišel z kovárny zpět.
„Tak to šlo rychle, co tomu bylo?“ zeptal jsem se.
„Šroubek tam určitě není. Budu lepit. Ale hele, co jsem uvnitř našel?“
„Takže spodní vrátka?“
„Jo. Pod tím lakem ta spára nebyla vůbec vidět. Ale přejel jsem to šmirglem a hned bylo jasno. Ale to nic. Zato, dívejte, co tam bylo,“ říká syn a opatrně rozkládá na stole nějaký složený papír. Vzápětí se ukazuje, že to je nějaký dopis nebo vzkaz. A naštěstí psaný česky. Žádná italština. Lejstro je zažloutlé. Text psaný inkoustem. Jak byl papír poskládaný, přehnutý vícekrát, aby se pod Krista vešel, rozkládáme jej velice opatrně, aby se v hranách záhybů papír neroztrhal. Jakž takž to jde. Písmo je vybledlé, ne příliš úhledné, jak bývalo v dobách, kdy se ještě vyučoval krasopis. Zřejmě byl psán, jak se říká, na koleně.
1. listopadu L.P. 1918 Piava, Itálie
Jmenuji se Ferdinand Večeřa. Rodinu mám v Novém Jičíně na Moravě a toho času jsem s regimentem v zajetí na italské frontě. Všichni tu věříme, že snad už hrůzy, kterých jsme nebyli ušetřeni, skončily. Šeptá se, že již je války konec a i když jsme padli do zajetí, co nevidět pojedeme domů. Kéž bych tam byl již na vánoce. Moc mi chybí mí drazí u nás doma.
Před deseti dny se u naší jednotky objevila Italka, mladá holka, asi cikánka. Prý nám za trošku jídla bude číst z rukou, co bude s námi, co nás čeká. Takové oživení, možná naděje. Je tu jeden, co mluví italsky, tak nám, i mně překládal. A já, abych nezapomněl, teď věštbu vypisuji.
Říkala, že se zdráv vrátím domů na Moravu. Že bude ještě jedna velká vojna, ale já v ní už nebudu bojovat. Moje dvě dcery se vdají. Božka se vdá do Polska. Maruška zůstane tu. Bude mít také dceru a ta také. A ta poslední bude mít zase dceru, ale též syna a ten synek, bude kovářem. Jednou přicestuje sem do Itálie do nedalekého Feltre, na setkání úspěšných kovářů. Vykove tam malou růži a tu růži položí ve Feltre na hřbitově na jeden hrob a to bude hrob její, teda té italské cikánky. A že prý to bude přesně za sto let. Tedy, jak počítám, tak v roce 2018. To už budu dávno, dá-li Bůh, dávno v nebi. Ta cikánka se jmenuje Francesca Muti. Ten můj budoucí potomek, kovář, růžičku na hrob položí proto, že si přečte tuto věštbu, kterou přivezu s sebou i s tou soškou z války domů.
Ferdinand Večeřa vlastní rukou.
Chvíli bylo ticho.
„Tys, Jirko, byl ve Feltre, ne?“
„Byl. Vloni na kovářském sympoziu.“
„Takže letos nejedeš…“
„Letos sympozium bylo už v září. To jsem měl šíleně jiné práce, však víte.“
„Stejně, to je úžasné! Věštba sice nelže, všechno se vyplnilo až na tu kovanou růžičku na hrob cikánky, co tak přesně všecko předpověděla. To je až neuvěřitelné!“ vyhrkla manželka. Akorát nevím, proč praděda tenkrát tu věštbu schoval pod Ježíše?“
„Možná tam lejstro jen před cestou z války schoval a pak na ně zapomněl,“ myslím nahlas.
„Nebo zapomněl schválně. To se dnes asi už nedozvíme, proč,“ podotýká syn.
„Vlastě nic nebrání tomu, Jirko, abys, až zase pojedeš na tu kovářskou soutěž, tak růži na hrob ve Feltre, položil. Teda jestli tam vůbec je a jestli ho najdeš.“
„Mami,“ docela zaraženě povídá syn, „nemusím. Já totiž vloni na hřbitově ve Feltre byl. Já jednu ukovanou růžičku měl a já ji na ten hrob položil. Můžeš, tati, pustit počítač? Někde tam musí být uložené fotky z Feltre.“
Za chvíli už otevíráme složku Foto-Feltre-2017.
„Tati, otevři nejdřív fotky z šestnáctého roku, z předloňska. Tam by měla být…, počkej, já sám,“ a Jirka už myší hledá, co potřebuje. „Tady, vidíte? Ta holka. Jo, ta co stojí vedle mě. Ta nás měla na starosti. Ubytování, rozpis kování, strava a tak… Moc sympatická. Jmenovala se Franceska. Vzpomínám, jak vyprávěla, že její prababička byla věštkyně a jestli nechceme hádat z ruky, že to taky umí. Ale nechtěli jsme. Víte, že na takové šarlatánství nevěřím. Ale hezká byla moc, to jo. A vloni, když jsem se po ní ptal, řekli nám, že půl roku před tím nečekaně zemřela. Prý leukémie. No a jeden borec, který to hosteskování po ní převzal, nás, když jsme měli po kování a volno, vzal na hřbitov a dovedl nás k jejímu hrobu. A já jsem…“
Jirka se ve snímcích rychle orientuje, vrací se k fotkám z roku 2017 a pak se u jedné zastaví. Je na ní hrob, nad ním kříž a oválná cedulka se jménem Francesca Muti. Vedle jména malý křížek a rok 1932. A níž ještě jedno jméno - Franceska Capotondi. U něj hvězdička s datem 14. 5. 1994 a vedle křížek a datum 5. 2. 2017. U paty kříže je do drobných kamínků vetknutá kovaná růže.
„Tak se jmenovala. To je ona, taková pěkná holka…, třiadvacet měla,“ konstatuje syn dojatě. Je jasné, že v hrobě leží dávná věštkyně se svou pravnučkou.
„Cikánka Francesca se sekla o celý rok,“ říkám, „a o nějaké pravnučce taky ani slovo,“ dodávám, abych odlehčil nepochopitelnou situaci. „No jo, takže vlastně je to ještě divnější, než by to bylo přesně podle věštby. Úplná haluz, nechápu…“ Hlas se mi ovšem třese, myslím, že jsem zbledl stejně jako manželka i syn. „Jestli se odehrálo vše tak, jak se jeví…?! Hu… To, to, to je teda věc!“ koktavě ze mě leze.
Kloužem pohledy jeden na druhého, nevíme jak objev komentovat a všem nám je jasné, že to je nejmíň na panáka.
