Život není černobílý, ale důležitá je pravda, i když je často bolestivá - napsala Dana Emingerová

Arnošt Lustig (dole) a Ludvík Aškenazy (vpravo)

Arnošt Lustig (vlevo) a Ota Pavel (vpravo)

„Mou povinností je říkat pravdu, i když je nepříjemná. Třeba i pro mě samého,“ řekl mi před 15 lety Arnošt Lustig. „Bylo mi tehdy čtyřiadvacet, pracoval jsem s Otou Pavlem a Ludvíkem Aškenazym v Československém rozhlase. Jediné, co nás zajímalo, bylo psaní. Ačkoliv se už tehdy začaly ve společnosti objevovat momenty, kterým jsme nerozuměli, věřili jsme tomu, co jsme dělali, a měli jsme pocit, že žijeme čestně a správně. Ale možná jsme tenkrát ani nechtěli těm varováním rozumět, protože jsme se naivně snažili vidět tu lepší tvář režimu, kterému jsme po válce bezmezně věřili.

V červnu 1950 svolali v rozhlasové redakci narychlo stranickou schůzi a nějaký chlápek z ústředního výboru KSČ nám tam pateticky líčil výčet hrůzných skutků, které spáchala jako členka rozsáhlého spikleneckého hnutí Milada Horáková. Říkal, že je jako zrádce nového lidového zřízení odsouzena na smrt a ke všem obviněním se během procesu přiznala. Hlasovali jsme jednohlasně a nepokládali to za nemravné, protože podpořit cokoliv, co udělala strana, se tehdy považovalo za uvědomělou stranickou kázeň. Za oddanost myšlence Lenina, Stalina a ještě dál do historie až k těm vousáčům Marxovi a Engelsovi, kteří už se tehdy museli obracet v hrobě…
Když jsem pak přišel domů, přepadla mě panika, jak jsem mohl odsouhlasit smrt člověka, o kterém jsem jen cosi četl v novinách? Tehdy jsem se zapřísáhl, že už nikdy nebudu bezhlavě přejímat cizí soudy o někom, jehož případ detailně neznám. Přesto mi trvalo ještě mnoho let, než jsem pochopil, že všechny ty tragédie nebyly omyly a dětské nemoci komunismu, ale nemravný systém, který se jen za vrchol mravnosti prohlašoval. Ale ačkoliv byl život v té době čím dál blbější, pro mě to pořád ještě nebyly plynové komory a statisíce nevinných obětí, které jsem viděl umírat v Osvětimi.“

(Ukázka z knihy Živel Lustig)