Ahoj, princezno - napsala Linda Hájková

„Ahoooj,“ pozdravím zavřené dveře ložnice, kde spí máma unavená z noční směny v nemocnici.
Razím si to rovnou do pokojíčku. Silou za sebou prásknu a batoh s bundou odhodím do rohu 
místnosti. Z kapsy kalhot vytáhnu svůj nový „dotykáč“. Dostala jsem ho letos k Vánocům.
„Když už chodíš domů ze školy sama, znamená to, že už jsi velká holka,“ prohlásila hrdě maminka pod stromečkem. Měla jsem takovou radost, že jsem kývla na všechny sliby, které mi kladla na srdce, aniž bych je brala nijak zvlášť vážně. 

Na displeji se rozsvítí tapeta mávajícího Dobbyho z Harryho Pottera, moje nejoblíbenější postava. V horní části obrazovky, se vybarví čárky wifiny, mám internet. Hurá! Jedním stisknutím se telefon odemkne. Nastahované aplikace se uspořádají. Prstíkem kliknu na modrý čtvereček s bílým F uprostřed.
„Co se vám honí hlavou Eliško?“ pozdraví mě Facebook. Hned na domovské stránce na mě jako první vyskočí fotka mé spolužačky.
„Veronika si aktualizovala profilový obrázek,“ čtu. Příspěvek ji okamžitě olajkuju palcem nahoru a projedu komentáře.
„Krásná. Dokonalá jako vždy. Ty jen záříš!“ píšou její přátelé. 

Veronika jim odpovídá jednoduše „Děkuji“ nebo posílá srdíčka. Pod fotkou má už přes 40 lajků. Leknu se, že bych mohla patřit mezi poslední, kdo příspěvek okomentuje. Tak rychle píšu:
„Ahoj Verunko, dnes ti to ve škole moc slušelo a tady ti to taky moc sluší taky.“ Ještě přidám emoji roztomilé opičky, srdíčko a pošlu. Veronika zveřejnila fotku před třemi hodinami, přidám tedy ještě samolepku pejska, který kadí duhu, aby toho nebylo málo. 

Odeslat.
„Cink,“ přišla mi nová zpráva.
„Ahoj princezno, jak bylo ve škole?“ píše Tomáš.
Cítím, jak mi rudnou tváře. Hned odepíšu: „Ahojky, docela dobrý. Co ty?“ A smajlík. 

Rozkliknu si jeho profilovou fotku. Bloňdáček ve fotbalovém dresu s úsměvem od ucha k uchu drží pravém podpaždí fotbalový míč, druhou ruku v bok a u nohou mu sedí bílý labrador. 

„To je dobře, a co budeš dnes dělat?“ pípne další zpráva. Celý on, každý den se mě ptá, co dělám a co budu dělat. Vzpomínám, jak jsme se seznámili. Nejdřív mi přišla jeho žádost o přátelství a s ní i první zpráva. Na facebooku zatím moc přátel nemám, tak jsem jeho žádost přijala. To jsem ale netušila, kolik toho máme společného! Oba milujeme filmy, psy a hodně jídla. 
Když jsem o něm vyprávěla holkám ve škole, zajímalo je hlavně, jak vypadá.
„Hmm, s tím jsem si psala taky, je divnej,“ odbyla mě jedna.
„Já taky, já taky…furt po mně chtěl nějaký fotky, přitom on tam žádný nemá!“ přidala se druhá. Ani jsem se holkám neodvážila říct, kolik fotek jsem mu poslala já. Nechtěla jsem, ale nedal si říct. „Ať se mu prý vyfotím v pyžámku,“ otravoval. 

Z mého vzpomínání mě najednou vyruší zaklepání na dveře. Než stačím odpovědět vejde do pokoje máma.
„Eliško, já už jdu do práce,“ povídá.
„Jojo,“ nevědomky mávnu rukou, přitom neodtrhnu oči z mobilu.
„Můžeš přestat datlovat na tom telefonu a podívej se na mě, když s tebou mluvím!!“ nasadí přísnější tón. 

Protočím oči. Všimnu si, že venku už je tma, úplně jsem ztratila pojem o čase. Lehnu si bok, abych na ni lépe viděla. Kdyby tady byl táta, nemusela by mi tohle vůbec oznamovat. Nechápavě pozvednu obočí, jestli by mi už mohla vyklopit co chce?
„Jdu do práce, večeře je v lednici, kdyby něco zavolej a napiš mi až půjdeš spát, uvidíme se ráno,“ řekne.
„Pff, to určitě,“ odseknu a lehnu si zpátky na břicho.
„Já vím, že jsi tady furt sama,“ posadí se na postel a pohladí mě po noze.
„Ale od té doby co táta odešel…“ snaží se najít správná slova, jak pokračovat. Cítím, jak se mi napnou svaly, mám vztek.
„Tak už jdi,“ skočím jí do řeči. Cítím, jak pode mnou zavrže postel a máma vstane.
„Nezapomeň si udělat úkoly, prosimtě,“ řekne a trochu popotáhne. Pak už jen slyším, jak za sebou zaklapne vchodové dveře a výtahem sjede do prvního patra. Chvíli se snažím dělat jakoby nic. Palcem se dotýkám displeje a projíždím domovskou stránku facebooku. Neuvědomuju si, že lajkuju úplně každý příspěvek. Najednou se celý obraz rozmlží a mé oči zaplaví voda. Teplé slzy mi stékají po tváři a jako kapky dopadají na displej. Jsem tak naštvaná! Jsem naštvaná, že má táta jinou paní! Jsem naštvaná, že se se mnou holky ve škole nebaví! Jsem naštvaná, že mi lidi nelajkují a nekomentují fotky jako Veronice! Nikdo mě nemá rád. Olíznu si rty, v puse ucítím slanou pachuť.
Vyhledám Tomášův profil, chci mu zavolat, ale nemám na něj číslo a zelené kolečko, které potvrzovala, že je aktivní, zmizelo. Přesto mu dám vědět, že jsem smutná a že bych si ho přála vidět. Jenomže ani jedna z těch zpráv mu nepřijde. To mě rozpláče ještě víc. Zabořím hlavu do polštáře a pláču tak dlouho, dokud neusnu. V

zbudí mě až opakované cinkání. Utřu si nudle. Natáhnu se pro mobil, který nepřestává vydávat zvuky. Na obrazovce se rozsvítí jako vždy usmívající se Dobby a několik upozornění na nepřečtené zprávy, všechny jsou od Tomáše. Chce, abych mu napsala své číslo a adresu, že mě přijde rozveselit. Nad ničím nepřemýšlím a vše napíšu zpaměti.
„Super! Tak počkej před domem,“ odpoví.
V zrcadle výtahu si upravuji rozcuchané copy. Ještě než ztratím připojení přijde poslední zpráva: „Těším se na tebe.“
Venku se posadím na jednu z houpaček a čekám. Studený vítr mě pleská do obličeje a zebou mě prsty u nohou, přála bych si jít domů. Achjoo, kde vězí? Zkontroluju čas, už je skoro devět hodin večer a Tomáš nikde. Dneska asi nepřijde. 

Sklouznu se z houpačky a vydám se zpátky k brance. Najednou před domem zastaví černé auto. Skrz okýnka nevidím, kdo je uvnitř. Neznámý řidič vypne motor, ale nikdo nevystoupí. V kapse mi začne brnět telefon. Na obrazovce svítí cizí číslo. Pohlédnu na auto a pak zpátky na mobil. Chvíli zvažuju, zda prostě radši nejít domů, pak mi ale dojde, že by to mohl být Tomáš, když má teď moje číslo. Jedním tahem hovor přijmu. 

„Hha halo,“ hlas se mi klepe nervozitou.

V telefonu to zašustí. „Pojď k autu,“ ozve se hluboký hlas muže. Dveře auta se pootevřou a někdo vystoupí.
„T tomáši...?“
Muž na druhém konci hovor típne. Černá postava, co vystoupila se pomalu blíží ke mně.
„Ahoj princezno,“ řekne.
„Ty nejsi Tomáš,“ šeptnu.