Původně jsme měli vyrazit ve čtvrtek. Manžel Martin mi oznámil, že pojedeme na dovolenou karavanem, který objednal, a protože jsem pracovala ve čtvrtek do 18 h, tak se pro mě zastaví po cestě. Na otázku, kdo sbalí, mi sdělil, že oni (manžel a dva synové si za normálních okolností mají problém najít i slipy). Nakonec jsem je přesvědčila, že bude lepší vyjet až v pátek.
Pro karavan, připravený už od rána, jsme nakonec jeli až po obědě. Liché představy mého chotě, že nic není problém a vše se připraví a zabalí samo, vzaly za své pod tíhou reality. Ve 13h jsme v plné polní stáli na kamenném rozžhaveném parkovišti (půjčovně) karavanů. Když nás dovedli k „našemu“ objednanému karavanu můj starší syn Martínek si vše pozorně prohlédl a znejistěl, zda ho naše Honda uveze a hned začal rozvíjet katastrofické představy a důkladně s přimhouřenýma očima vše prohlížel. Martin s mladším synem Filípkem nadšeně pobíhali okolo karavanu, když Filípka zastavila otázka mého staršího syna: „Kde to má sprchu?“ (Mělo to mít sprchu.) Filda v mžiku prošmejdil celý karavan: „Sprchu to nemá. Kde to má pane sprchu?“ Pán nejistě odpověděl, že stejně k ničemu není, protože zásobník vody je malý a sprchovat se budeme v kempu. (Později jsme zjistili, že v kuchyňce voda teče, jako když neteče, a to málo vytéká dírou v podlaze.) Manžel nehnul ani brvou a dál do sebe vstřebával všechny vymoženosti tohoto jezdícího obydlí. Já seděla v autě a Martínek mi dodával hororové informace typu: „Honda to neuveze. Nemá to sprchu. Je mi horko. „ atd.. Okolo třetí hodiny zjistil pán (nikoli manžel), že nesvítí zadní světlo karavanu a přivolal svalnatého potetovaného automechanika a chaos začal nanovo. Manžel ležel slušně oblečený pod autem, automechanik měl hlavu narvanou v našem motoru. Martínek už seděl u mě v autě a střídavě byl naštvaný a střídavě zoufalý. Filípek běhal mezi námi všemi cca do 15:30, kdy zvolal: „Mně je blbě, asi jsem se moc napil!“ (Jediný dokázal v nastalé situaci být u všeho a ještě uspokojovat své potřeby. – Uspokojovali mu je všichni.) Následovalo další Filípkovo zvolání: „A chce se mi kakat!“ To už Martínek protočil oči v sloup a pravil: „Táta je tvrdohlavý, nic nemá zorganizované a s TÍM (hodil hlavou směrem, který naznačoval, že tam někde je minimálně úložiště jaderného odpadu) karavanem odjede, i kdyby to nemělo kola.“ Když jsem vstala, abych šla obhlídnout situaci, a manžela si dovolila zeptat, jestli už světlo svítí, tak mi sdělil, že na karavanu už ano, ale na Hondě ještě ne, tak i Filípka přešlo kakání a Martínek prohlásil, že je už všechno jedno a jde pěšky na Žižkov, aspoň umře v pohybu. Mezitím jsem sledovala manžela, jak s kalhotami, které mu postupně sjíždí ke kolenům a otevřenou pusou rychle přendává sbalené věci z auta do karavanu, abych to náhodou celé nestopla. Po další cca hodině jsme konečně vyjeli. Na dálnici byla zácpa, takže jsme dorazili na chalupu do Hostěrádek, kde se manžel rozhodl přespat, až pozdě večer. U domu chtěl zajet s karavanem do průjezdu, že odpojí auto a já ještě pojedu nakoupit do Tesca. Jen jsme se s Martínkem na sebe podívali, nemělo cenu mu něco vymlouvat, známe ho všichni. S karavanem nakonec do průjezdu zajel, trvalo to hodně dlouho a karavan byl v něm narván jak dobře těsnící zátka v lahvi, ale to už nám bylo všechno jedno. Auto nezvládl odpojit, tak se nákup odložil až na ranní cestu. Manžel se rozhodl, že vyrazíme ve 4h ráno, a protože už bylo po 23 hodině, tak jsem mu řekla, že by bylo vhodné, aby šel spát. Odvětil mi, ať neprudím, že on to zvládne a je mu to jedno. Tak jsem mu připomněla, že on je mi taky jedno, ale děti nikoli a šla spát. Ráno ve 4h mě vzbudili kluci, kteří stáli nade mnou oblečení a připravení se slovy: „Mami, vstávej, táta čeká před barákem, jedeme!“ Odjezd byl také náročný, protože při couvání karavanem (konkrétně stojanem na kola) promáčkl manžel pravý zadní blatník Hondy se slovy: „To nic není, jedeme.“ jsme vyrazili. Cesta byla dlouhá a ve 22h se konečně manžel rozhodl, že je náš cíl ještě daleko (do této chvíle mi nesdělil, kam přesně jedeme), takže bychom měli někde přespat. Někde, znamenalo u pumpy v rekonstrukci, kde nebyla sprcha, jen záchody v provizorních buňkách, kamiony a staveniště. Po úpravách ke spaní jsem zjistila, že v karavanu se nedá nic jiného než lehnout, protože místo v něm pro čtyři lidi fakt není. Větší část jsme velkoryse přenechali větším (Martinům), a já s Filípkem si lehli do rozloženého kuchyňského koutu. Požádali jsem je, ať se tam zavřou (šoupačka byla vymoženost), protože chrápou a leželi jsme vedle sebe. „Myslíš, že tady usneme?“ zeptal se Filip „Já asi ne.“ pokračoval. (Kamiony túrovali a hluk byl opravdu nepříjemný, včetně výfukových plynů.) „Budu Ti vyprávět pohádku.“ řekla jsem. „Dobře, dnes chci o panu Hádankovi.“ přál si Filip, a tak jsem si vymyslela pohádku o panu Hádankovi… Po pohádce mi Filip poradil, že si mám udělat „ticho v hlavě“ a usnul. Ale pokaždé, když kolem nás v cca 30cm vzdálenosti projížděl kamion, jsem ho držela, aby se nebál. Nespala jsem, bolela mě hlava, záda a korunu všemu dalo, když těsně u nás zastavil kamion s kvílejícíma prasatama. Když jsem odhrnula záclonku, tak bych je mohla líbat na čumáky, jak blízko byly. Byla to chvíle naprostého rozumění živočišných druhů, když jsme se na sebe dívali. Oni nacpaní v kamionu, jen hlavičky jim koukaly. Já v karavanu, který byl těsný a hýbal se, což mi způsobovalo fyzickou nevolnost. Kamarádi odjeli. Já se podívala na hodinky 4:30, bezva. Šla jsem se vyčůrat do buňky před zraky všech přítomných kamioňáků a šla si zase lehnout. Ráno jsme vstali (kluci nechtěli) a po „hygieně“ jsme jeli dál. Když jsem ve 12h v Rimini zjistila, že manžel vážně vůbec neví, kam jede, tak jsem řekla, že Rimini je fajn (vzpomněla jsem si na písničku od Žentourů) a dál už nepojedeme. Manžel s úlevou řekl, že dobře, ale nezapomněl dodat, že to je má volba, kdyby náhodou něco. Po dalších útrapách a promáčklém, pro změnu, levém blatníku Hondy, jsme dorazili do kempu, kde byly tak poslední dvě místa (kvalitu jsem neřešila). Po zakotvení jsme s Filípkem šli k moři, které bylo zaplaťbůh blízko. Martinové nechtěli, a tak jsme si to užili po svém, bez pruzení a katastrof. Když se slunce blížilo k západu, upozornila jsem Fildu, že táta bude zuřit, že jsme pryč dlouho, tak řekl: „Ať si říká co chce, hlavně, že si to užijem.“
Sakra, kdybych to taky tak uměla!
Háčky k příběhu Petry:
Ze tmy se ozvalo hlasité zachrápání. Okamžitě jsem věděla, že to byl můj muž Martin a ne žádných z našich synků. Na malou chvíli ten nový zvuk totiž přehlušil dálnici, kterou jsem v tu chvíli měla přímo u hlavy.
Kateřina Sedláčková
Voda tekla tak, že netekla, a to málo protékalo na podlahu. „Toto je ten karavan, kterým pojedeme?“ zeptala jsem se manžela. „Dívej, co to umí! Kluci, pojďte se podívat!“, odvětil, jak kdyby neviděl plíseň a kuchyňské lince.
Jana Venzlů
