Před čtrnácti dny se manželovi zmínila o možnosti absolvovat v rekreačním středisku Vystrkov nedaleko městečka Žulová, na úpatí Rychlebských hor, relaxační pobyt spojený mimo jiné i s absolvováním indiánské sauny. Bářina kamarádka Vlasta jí totiž o tomto pobytu nadšeně vyprávěla a lákala ji, aby jela s ní. Bára nebyla schopná sama se rozhodnout a opakovaně se ptala na názor manžela. Jarek Báře ihned řekl, že udělá jedině dobře, když pojede.
Jarek je věčně v práci. Jako úspěšný podnikatel má pracovní dobu neomezenou. Ráno odchází z domova kolem osmé a jen výjimečně se vrací před desátou večerní, a to ještě leckdy sedá k monitoru a do druhé, ba i třetí ráno se moří různými smlouvami, vyhláškami, a změtí zákonů a jejich novel. Na manželku nemá čas. Počít dítě se jim už delší dobu nedaří. Poslední dobou už spolu ani nespí a Bára se pochopitelně doma zoufale nudí.
„A fakt si myslíš, že mám jet?“
„No jasně. Jeď! Já mám stejně víkend zabitej. Musím pracovně do Prahy, potom nějaké resty z minulého měsíce a ještě bych se měl zastavit za matkou alespoň na skok. Volala, že je marod a já tam nebyl už přes měsíc. Mám to po cestě. Takže klidně se sbal a jeď si to užít.“
Jarek mluvil rozumně a tak nakonec zavolala Vlastě a svou účast potvrdila.
A teď plná dojmů se už nemohla dočkat, až Jarkovi vypoví vše o těch úžasných nových věcech, které jí rozšířily obzor a zcela jistě nasměrovaly její budoucí činy. Jarek už byl tentokrát výjimečně doma a tak, jen co v předsíni odložila svá zavazadla, už halasně referovala o svých úžasných zážitcích.
„… no a to není všechno! To nejlepší teprve přijde! Vlastně hlavně kvůli tomu jsme tam jely. Indiánská sauna! To ti je něco fantastického. Obřad. Rozumíš, oni tomu říkají obřad INITI. Ty bláho - úplná paráda! Jsme tam jenom ženský, je to něco jako parní sauna v indiánském teepee. Ale tam se člověče čistí nejen tělo, ale hlavně duše.“
„Cože se tam čistí?“ zpozorněl Jarek.
„Duše. Víš, initi slouží hlavně k očistění mysli či duše. Indiáni jej chápali jako zbavení se zlých duchů a přivolání bytostí dobrých.“
„Prosím tě, o jakých zlých a dobrých bytostech to tu meleš?“
Pragmaticky založený Jarek nikdy nevěřil na žádné duchy a vůbec jakékoliv bytosti, Bohem počínaje a sudičkami nebo čerty konče. Byl naopak zapřisáhlým odpůrcem všech vyznavačů podobných mysteriózních praktik, seancí a podobně. A jeho Bára mu teď začne vykládat cosi o dobrých a zlých bytostech v těle.
„Náhodou, abys věděl, tak kdybys zkusil co já, tak budeš taky nadšený,“ odpověděla mu uraženě Bára.
„Tak mi prosím tě popiš, co jste to tam vlastně dělaly! Řekni, čím vám blbli hlavy?“ se značným despektem vyzvídal Jarek.
„Tak, všechny jsme si svlékly šaty, pak jsme odložily své osobní předměty na hliněný oltář, sundaly si všechny prstýnky, náramky, prostě všechny šperky a taky brýle. To, aby se nespálily. Vůdce obřadu…“
„Jakej vůdce obřadu? Vy jste tam byly nahé a měly nějakého vůdce?!“
„Ale, to se jen tak říká. Vůdce je samozřejmě taky ženská. Tak, vůdce se do teepee proplazil jako první na místo, ostatní jsme lezly hned za ním, dokud jsme všechny neseděly v kruhu, čelem ke středovému otvoru. Na dřevěných vidlicích jsme přinesly dědečky a vchod se uzavřel.“ Bára se při vzpomínce na zážitek zasnila.
„Bavíme se pořád o sauně, nebo už mi jen popisuješ grupáč se starejma dědkama?“ ozval se podrážděně manžel.
„Ty seš fakt blbej! Na co ty hned nemyslíš…?“
„Tak co jste tam teda nahaté s těma dědkama v sauně měly?“
„To jsou kameny, rozumíš? Šutry, no a těm se při tom rituálu říká dědečci. To pro jejich sílu. Seděly jsme v kruhu, uprostřed jsme viděly jen jiskřičky běhající po žhavých kamenech. Všechny jsme cítily obrovskou sounáležitost s ostatními přítomnými. Vůdce nás vyzýval, zda si některá nechceme na některého dědečka sáhnout. Tak jsme sahaly. Potom kameny polil vodou a to se začala z dědečků uvolňovat pára. Víš, a když jí bylo moc, křičely jsme, to jsme se už dřív naučily takový pokřik „HIJA PILAMAJA“. To znamená ne, děkuji, nebo „HO PILAMAJA“, to zase je ano, děkuji. A potom jsme těm rozpáleným kamenům, těm dědečkům vyprávěly o traumatech z dětství, o problémech v manželství a tak dále. Polévaly jsme je studenou vodou - pak ti jeden praskl, protože slyšel příliš mnoho traumat. Ony některý holky…“
„Zadrž, zadrž, Barčo! Prosím tě, vzpamatuj se! Posloucháš se, co říkáš? Větší pitomost jsem v životě neslyšel. Ty vážně věříš tomu, že nějakej blbej šutr vnímá, co mu povídáte za kraviny a ještě pod tíhou informací rupne? Fakt tomu věříš? Protože jestli tomu věříš, pak vážně jdu volat psychiatrovi, nebo rozvodovému právníkovi. Báro, hned uznej, že ten šutr praskl z ryze fyzikálních důvodů, kvůli rozdílu teplot. Jestli hodláš trvat na něčem jiném, tak se fakt rozvedu. Já s magorem žít nehodlám.“
Rozčílený Jarek by možná spíše snesl nevěru, než že by jeho žena podléhala bludům. Jeho přísně vědecky pracující mozek nebyl schopen pochopit, že jeho manželka zažila něco, co ovlivnilo její, jindy normální uvažování natolik, že je schopna věřit takové, do nebe volající, pitomosti.
„Ale Jaroušku, víš, kdybys tam byl, tak bys taky zjistil, že mezi nebem a zemí je spousta věcí, které věda vysvětlit neumí. Takže zrovna jak jsme seděly s těma dědečkama, tak…“
„Dej mě pokoj s dědečkama! Já ti to předvedu hned, jak šutry fungujou. Pojď!“
Jarek odvedl Báru za dům na zahradu. Posbíral kolem okrasných keřů pár kamenných valounů, rozdělal pomocí benzínu oheň, rozpálil dřevěné uhlí a během chvíle měl dost žhavého. Pak k uhlí přihodil pár posbíraných kamenů. Držel manželku za ruku a hleděl do řeřavých uhlíků.
Uražená Bára začala cosi mumlat, vydávala nějaké mručivé zvuky, kolébala se do rytmu těch svých monotónních zvuků a také začala divoce pohazovat hlavou.
„Báro! Přestaň blbnout a polej ty šutry, ať vidíš, že vlhkej šutr praskne, aniž mu cpeš do těla traumata.“
Bára poslechla. Vzala střičku na polévání dřevěného uhlí a polila kameny v ohni.
Po chvíli se ozvala suchá praskavá rána a Jarek se sesul k zemi. Jeden z valounů pukl přesně tak, jak manžel předpokládal. Kousek z něj vystřelil z ohniště jako projektil a zasáhl Jarka přímo do spánku. Byl okamžitě mrtvý.
Prý nešťastná náhoda. My však víme, že tak to dopadá, když naštvete dědečka.
