Na rohu ulice malého městečka vyrostl dům. A krátce nato přibyla střecha. Ti dva se vzájemně nevybrali, ale i tak si brzy začali rozumět. Říkal jí „madam“ a ona ho oslovovala „pane“. On jí vypravoval, co všechno se děje uvnitř. „Á, máme první obyvatele, přistěhovali se i s miminkem, budeme kolíbat. A další. Právě se hádají, kam postavit ledničku.“ Střecha zase vypravovala, o čem štěbetají ptáci. „Za městem prý už rozkvétá louka a v centru města chodili lidé převlečení za různé maškary. Byla tam spousta smíchu. Hrála kapela.“
Povídali si, povídali, jenomže to bylo stále stejné. Jen na jaře na střeše odpočívali tažní ptáci vracející se z dalekých cest. Na ty se střecha těšila stále víc. Toužila rozlétnout se do cizích krajin. Chtěla vidět moře, šimpanze, kteří si stavějí hnízda v korunách stromů v pralesích, palmy obalené banány. „Pane, už mě nudí příběhy, které vyprávíte. Kdybych tak mohla létat jako ptáci, vidět všechny ty divy světa!“ Dům už si delší dobu všímal, že se jeho madam nebaví, dokonce jednou při jeho vyprávění zívla, až vítr utrhl kousek střešní krytiny.
A pak se stalo něco, co nikdo z nich netušil. Sílící větřík oznamoval příchod vichřice. Silný závan větru a mohutný proud vzduchu vnikl pod otevřenou střechu. Ta se nadzvedla, poplašení ptáci vzlétli k nebesům a střecha s nimi. „Letím…“ Poslední slabika zanikla v rachotu padajících plechových cárů, které se rozprostřely u základu domu a rozlétaly se po celé ulici.
Poučení: Ne každý úlet přináší očekávanou slast.
