„Nepřijel, má dneska večer rozhovor v rádiu. To víš, prezidentský volby…“
„A že mi nic neřek! Vy jste samá práce, tak pojďte dál. Pavlíku, pusinku!“
Mlask a mlask! Synovi přistane na každé tvářičce obtisk růžovofialové perleťové rtěnky, odstín, o kterém jsem si myslela, že už se nevyrábí. Jí ale ladí s přelivem, stříbrnou trvalou s lila oživeníčkem.
Potlačím nutkání utřít Pavlíkovi tváře kapesníkem.
„Vemte si bačkory. To víš, tady jste v Čechách, tady se přezouváme. A máme tu zimu, moc netopím. Kolik se teď platí za topení, to je hrůza.“
Odevzdaně si nazouvám sešmajdané kostkované důchodky pro návštěvy. Pavlík na rozdíl ode mě klade aktivní odpor a odmítá růžové bačkůrky s Hello Kitty.
Odevzdaně si nazouvám sešmajdané kostkované důchodky pro návštěvy. Pavlík na rozdíl ode mě klade aktivní odpor a odmítá růžové bačkůrky s Hello Kitty.
„No jo,“ směje se, „máš pravdu, Pavlíku, ty jsou po Aničce. Když vy jezdíte tak málo, že tu žádný klučičí nemám. Musíš jezdit častěj, já ti koupím modrý s traktorem, chceš?“
„Lepší s bagrrrem.“
„Říká se raději s bagrem. A kouzelné slovíčko prosím!“
„Prrrosim,“ zamumlá poslušně Pavlík a míří do obýváku.
„Tak on ráčkuje? To má po Pavlovi, ten taky ráčkoval, když byl malej. Ale já jsem ho hned vzala k logopedovi. Dvakrát týdně jsme chodili skoro celej rok. A každej večer jsem s ním procvičovala: trn, trn, tráva, drn, drn, dráha. To se nesmí podceňovat. Navíc, když takhle žijete venku a ve škole ho to nenaučí. No ne nadarmo se tomu říká mateřský jazyk.“
Mlčím, tisknu zuby tak pevně k sobě, že se bojím, že bude slyšet jejich skřípání.
„Ale co, ve Francii se to jeho „r“ ztratí. Dneska už se to tak nebere, když i prezident mohl ráčkovat. A to se opravdu ve školce nepřezouvaj? A jak v poledne spí?“
„V botičkách.“
„A co když prší?“
„V mokrých botičkách.“
„To je teda hygiena. A to by si jeden myslel, že západ, a oni se ani nepřezouvaj. Ukaž, dej mi kabát, já ti ho pověsím. Takovej pěkněj kabát, ten se nesmí zmačkat.“
Hladí látku na rukávu.
„No, ten je! Hebounkej! To je kašmír?“
„Ani nevím,“ zalžu.
„Ale zase černá. Přitom by ti barvy tak slušely. Jsi taková bledule…“
Ona vypadá opáleně i na konci února, na krku má oranžovou demarkační čáru oddělující špatně rozetřený Dermacol.
Jdu za ní do obyváku, nebo se spíš šourám, zahlédnu svůj obraz v zrcadle na chodbě, kostkované důchodky se mi vyzouvají a vypadají ještě o to směšnější v kombinaci s mými dlouhými hedvábnými šaty s vázačkou.
Jdu za ní do obyváku, nebo se spíš šourám, zahlédnu svůj obraz v zrcadle na chodbě, kostkované důchodky se mi vyzouvají a vypadají ještě o to směšnější v kombinaci s mými dlouhými hedvábnými šaty s vázačkou.
Opravdu mám nezdravou barvu a temně modré nekonečné kruhy pod očima. Na okamžik v zrcadle znovu vidím sebe před dvaceti lety, sedmnáctiletou nejistou holku ve vytahaném svetru po dědovi s vlastnoručně ušmiknutou ofinou, co poslouchá za dveřmi. Bačkory důchodky jsou hnusné, ale umožňují neslyšný pohyb po nepřátelském území.
„No bodejť, že se na tebe pověsila, holka z rozvedený rodiny, hledá si mužskej vzor. A pan novinář s barákem, to je jasný, že po tobě skočila. Pavle, já ti nechci radit, ale…“
„Prosim tě, mami, přestaň!“
Přejedu si ruku po tváři a zaženu nepříjemnou vzpomínku, povolím sevřenou čelist a hluboce se nadechnu.
„Pavlíku!“ zalapá po dechu. Pavlík nevzrušeně vzhlédne od dortu na podnose uprostřed stolu, ze kterého užírá marcipánovou růžičku.
„Pavlíku!“ zalapá po dechu. Pavlík nevzrušeně vzhlédne od dortu na podnose uprostřed stolu, ze kterého užírá marcipánovou růžičku.
„Pavlíku, to nesmíš takhle, musíš počkat, až to s babičkou nakrájíme a dáme na talíře,“ předstírám rozhořčení a mateřskou přísnost.
„Prrromiň, babí.“ Pavlík si vyndá z pusy ocumlané torzo růžičky a snaží se ji umístit zpátky na čokoládovou polevu.
„No je vidět, že na něj Pavel nemá čas,“ povzdechne si.
„V kolik má ten rozhovor?“
„V sedm na Radiožurnálu.“
„Ježíš, to už je za chvilku!“
Hrne se k rádiu na poličce, hned vedle fotky manžela s černou páskou přes roh a mušle z Chorvatska.
„Pavlíku, poslechneme si tatínka, chceš?“
Pavlík nadšeně souhlasí.
Nabízím dočasné příměří: „Tak já zatím udělám čaj. Nebo chceš radši kafe?“
„To bys byla hodná, kafe rozpustný, dva cukry. Víš, kde co v kuchyni je, jako doma, Haninko, jako doma.“
Konvice na plotně píská a z rádia zpívá Hana Hegerová. Hledám sváteční cukřenku. Duhový cukr bridž už se nevyrábí, ale kleštičky tu ještě pořád jsou.
„A teď už ve studiu vítáme stálého zpravodaje ČTK v Paříži Pavla Hermana.“
Ale mně v hlavě ještě pořád zní slova písničky: „Já jela domů tmou, tmou hustou jako tér. Co bylo zárukou, že vážně jedu domů, když jízdní řád jsem dala bůhví komu a lístek někam spad - jsem černý pasažér.“
