Vystrašeni se tiskneme těsně u sebe, protože je kapitán meziplanetární rakety, začala jsem mu říkat Noe. Pro mě tedy rozhodně v těch chvílích byl kapitán Noe. Jen neměl čas vybírat jednotlivé členy pro rychlý odlet z naší rodné planety Země, matky Gaie (Gaii). Kašlal na předepsaný počet pasažérů a skutečně nás přímo narval do své meziplanetární rakety. Věděl zřejmě víc, víc než my důvěřivci, přitroublé bečící ovečky toho stáda tam dole na naší planetě.
Zrychleně dýchám. Oči stále nevěřícně vytřeštěné, vyschlé, bez jediné kapky slzy, hlava prázdná neschopná kloudného uvažování.
Čím více jsme se vzdalovali od naší zničené Země, tím více jsme se začínali rozhlížet kolem sebe, uvolňovat své stažené svaly.
Hlavou mi prošla myšlenka. Ještě, že už se v raketách nemusejí používat skafandry, to by se nás do ní vešlo mnohem míň, je nás tu odhadem třicet. Zlatý technický pokrok. Zlatý technický pokrok, vývoj a technika? Ale vždyť to nás dostalo až sem do této rakety, směřující neznámo kam. Zanechali jsme za sebou tečku tohoto pokroku, vývoje techniky, zničenou Zemi. Zničili jsme si svou matku, dárkyni života. Její přívětivou náruč i výchovné pohlavky. „Bože,“ už mi to dochází, slzy tečou po tváři a já nemám sílu je utírat. Co jsme to dopustili, každý z nás, ne ten, támhle ten, ona, ono. My všichni jsme vrazi. Zabili jsem tu, která nám dala život. Je mi smutno. Myslím, že většině lidí v průběhu letu došlo, co se stalo, co se stalo s námi, lidmi.
Sedíme v raketě naproti sobě, připomíná mi to prostory, které znám z televizních reklam na tandemový seskok. Jenže mi nemáme kam skočit, a většina z nás, ani s kým. Nesměle a plaše se navzájem pozorujeme, neznáme se, ale později pochopím, že je to moje nová rodina.
„Co s námi bude, kam letíme?“ ptá se blonďatá mladá žena s roztomilým chlapečkem v náručí. „Kde je Pavel, můj manžel?“
Vedle ní pláče o něco starší, postavou menší, korpulentní žena. Smutně vzlyká: „Vy máte alespoň své dítě, já nemám nikoho, všichni zůstali v tom pekle pod námi.“
Prošedivělý pán se choulí v koutku a jakoby se styděl. „Promiňte, já nevěděl, že je to poslední raketa, kdybych to byl tušil, zůstal bych na Zemi, já už mám svůj život za sebou, nechal bych letět někoho mladšího.“ Vedle něj sedí malá, odhaduji pětiletá, rusovláska se zelnýma očima chytne pána za ruku. „Vy jste ale hezký pán, můj dědeček, dodala s jistotou vědoucího dítěte. Budeme si povídat? Řekneš mi pohádku a zazpíváš mi, a umíš malovat?“ zahrnula bezstarostně 'svého dědečka' otázkami. Děvčátko bylo na palubě zřejmě taky osamocené.
Můj pohled se přesunuje na druhou stranu, kde přešlapují dva puberťáci a z výrazu jejich tváře čtu, jak pomýšlejí na to, že až to dají na „instáč“, to bude hustý, budou cool, nebudou muset workovat, budou hrát games a z ostatních kluků se stanou loserové. Holky, holky je budou lajkovat jako o život a…..Tomu vyššímu se právě vybil mobil. Zoufalejší výraz jsem už dlouho neviděla.
„Ty jo, Máro, máš nabíječku? Cože nemáš?“
Kamarád s klidným hlasem odpovídá: „Počkej, mám powerbanku,“ sáhne do kapsy designové bundy, dle množství pruhů asi Adidas. A je tady další nechápavý výraz s děsivou předtuchou.
„Ty vole, ona asi vypadla, když jsme běželi sem. A jsme v prdeli.“
„Klid, jsme v raketě, musí to tady jít nějak nabít.“
Mé zaujaté pozorování přerušil příchod kapitána, mého Noe. Až teď jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Ovšem dámy, páni prominou. Ta podoba, ten úsměv, to musí být Bruce Willis, ne?
Páni, on je fakt sympaťák. A ty svaly, rýsující se i přes jeho kapitánskou košili. Úplně jsem zapomněla na to kde, s kým a proč tam jsem. Musela jsem okřiknout sama sebe, jako tenkrát při pobytu ve tmě, kdy jsem se diagnostikovala na nadrženou workoholičku. Sandro klid, buď zodpovědná a chovej se, jak si situace vyžaduje.
Náš kapitán Noe nám přišel sdělit, že jsme momentálně jediní, kteří se zachránili ze zničené Země, zatím se mu jiná raketa neozvala. „Mám pro Vás návrh a byl bych rád, abychom se společně domluvili, zda budete souhlasit s přistáním na planetě, kterou znám pod názvem „La Belle“.
V rychlém sledu začaly létat otázky. „Ale my ji neznáme, o co jde, dá se na ni dýchat, je tam život, voda, jídlo, auta, práce, obchody, kadeřnictví, bankomaty, bary a restaurace, školy, posilovny, wellness centra, nemocnice, knihovna? A směrem od našich mladých mužů, puberťáků, se ozvalo, internet, je tam internet a jaký telefonní operátor tam je?“ Musela jsem se pousmát, jak rychle se odhalí naše životní priority, že?
Kapitán reagoval. „Víte, já jsem tam byl na návštěvě s vládní delegací před asi 20 lety a bylo tam vše potřebné k životu.“ Všichni si oddychli. Jak jsem ale stále upřeně zírala na našeho kapitána, všimla jsem si jeho nepatrného lišáckého úsměvu v jeho jinak ostře řezané tváři s výrazem hráče pokeru. „Tady, spíš tam, bude nějaký háček. Ale to je teď jedno, hlavně dobře doletět, umýt se, najíst, napít a žít.“
Dobu letu už neodhadnu, noc a den nám splynul v jedno. Hlavně, že na palubě bylo nějaké jídlo, pití a lidé, kteří se chtěli domluvit a pomoci si. I puberťáky přestalo bavit domáhat se nabití telefonu a postupně se víc zapojovali do různých debat a her.
Asi nejhůř cestu nesl jeden zhruba pětatřicetiletý silný kuřák, takový hezounek, tipuji manager asistentek podlahových krytin. Měl několikrát abstinenční příznaky, ale kde nic není, ani kuřák nezapálí. Než jsme jednoho dne přistáli, na cigaretu si ani nevzpomněl.
Na planetě La Belle, o nás už museli vědět, stáli v půlkruhu kolem rakety, která právě přistála a z níž jsme pomalu se strachem, obavami i nadějí vystupovali. Rozhlédla jsem se. „Krásná země, taková jasná, čistá, průzračná. A těch odstínů zelené barvy, nádhera.
Chvíli jsem si připadala jako v ZOO, jen na té druhé straně, v kleci. Obyvatelé planety měli oči upřené na nás s výrazem. „Co je to za druh, odkud pochází, co to žere, je to agresivní, jak se to množí?“ Vzápětí jsem se všem v duchu omluvila.
Přivítání bylo velmi milé, každý z nich nás jednoho po druhém objal a jako by nám tím předali kus něčeho, něčeho ze sebe, energii a lásku. Úsměvy se postupně rozšiřovaly na nás všechny. Zajímavé bylo, že jsme si hned rozuměli, nebylo potřeba žádného tlumočníka.
Postupně nás seznamovali se svým způsobem života. To víte, že se mezi námi našli rýpalové. „Oni nemají domy? Na záchod chodí do přírody? „Cože, peníze, že neexistují, žádná měna?“ Muž středního věku, zřejmě ekonom, možná držitel bitcoinů, nevím, nerozumím ekonomice. Tak ten propukl přímo v hysterický smích. „A já se půlku života honím po všech čertech, vydělávám peníze, obchoduji, skupuji a teď! Zůstal stát s otevřenou pusou, svraštil čelo. Nastalo hrobové ticho. S úlevou a vděkem pronesl. „Teď, teď jsem rád, že jsem“.
Slova se ujal muž v nejlepších letech, oblečený jen ve volné lněné košili a lněných kalhotech. „Kdo je ten, co právě mluví?“, nakloním se k mladé ženě, které se pod košilí rýsuje těhotenské bříško. „Na jeden rok, počítáno od jara do jara si volíme toho, kdo bude vést debaty a společné kruhy rozhodování a plánování.“ Vybírají se ti starší, protože mají zkušenosti a svým příkladem připravují nás mladší na cestu životem. Všichni se postupně vystřídají, jen Ti, co nechtějí, nemusí se věnovat tomuto úkolu. Všichni děláme to, na co máme talent, chuť, sílu a náladu. Pracujeme společně, odpočíváme společně, učíme se a povídáme si.
Na planetě La Belle mě uchvátily koncerty. Koncerty ticha. Měli s námi trpělivost, bylo znát, že o nás vědí dost. Ne, nelitovali nás, byli velmi laskaví. První koncert se odehrál na vrcholu, zřejmě nejvyšší hory této planety. Planeta nebyla velká, dala se projít během jednoho dne, lidí tu nebylo mnoho, proto bylo tolik místa na vše, ano i chození na záchod venku nebyl v malém počtu obyvatel problém. Než jsem si zvykla, bylo to malé mučeníčko. Kdykoli praskla větvička, trhla jsem se sebou a stydlivě se rychle oblékala, většinou to byl naštěstí buď ježek, krtek, nebo nějaký ptáček hledající žížalu.
První koncert se uskutečnil na hoře s výhledem na rozbouřené moře, aby nás ticho nezasáhlo vší silou tak náhle. Duněl vítr, rozbouřené moře pleskalo vlnami o skaliska. Postupně nám dávky hluku snižovali. Jeden z těch opravdových koncertů ticha se odehrál v místě, kde jsme měli krytá záda travnatým kopcem, v dálce klidné moře. Rozhostila se harmonie ticha. Do ticha se, za mými zády, ozvalo „To je hustý, škoda Máro, že to nemůžu nahrát na youtube, to by bylo shlédnutí a sdílení.“
Zazvonil konec a pohádka může začít. A jestli to zase nepo…., tak tam žijeme šťastně na věky věků.
(Kapitána jsem se na vše zeptala až dávno po přistání, bylo to dlouhé, zajímavé, smutné i vzrušující vyprávění toho, co věděl víc a přitom nemohl ovlivnit skoro nic. Jsem moc ráda, že má rád tmavovlásky, splnil se mi můj sen z mládí, jsem partnerkou Bruce Willise.)
Mé zaujaté pozorování přerušil příchod kapitána, mého Noe. Až teď jsem měla možnost si ho pořádně prohlédnout. Ovšem dámy, páni prominou. Ta podoba, ten úsměv, to musí být Bruce Willis, ne?
Páni, on je fakt sympaťák. A ty svaly, rýsující se i přes jeho kapitánskou košili. Úplně jsem zapomněla na to kde, s kým a proč tam jsem. Musela jsem okřiknout sama sebe, jako tenkrát při pobytu ve tmě, kdy jsem se diagnostikovala na nadrženou workoholičku. Sandro klid, buď zodpovědná a chovej se, jak si situace vyžaduje.
Náš kapitán Noe nám přišel sdělit, že jsme momentálně jediní, kteří se zachránili ze zničené Země, zatím se mu jiná raketa neozvala. „Mám pro Vás návrh a byl bych rád, abychom se společně domluvili, zda budete souhlasit s přistáním na planetě, kterou znám pod názvem „La Belle“.
V rychlém sledu začaly létat otázky. „Ale my ji neznáme, o co jde, dá se na ni dýchat, je tam život, voda, jídlo, auta, práce, obchody, kadeřnictví, bankomaty, bary a restaurace, školy, posilovny, wellness centra, nemocnice, knihovna? A směrem od našich mladých mužů, puberťáků, se ozvalo, internet, je tam internet a jaký telefonní operátor tam je?“ Musela jsem se pousmát, jak rychle se odhalí naše životní priority, že?
Kapitán reagoval. „Víte, já jsem tam byl na návštěvě s vládní delegací před asi 20 lety a bylo tam vše potřebné k životu.“ Všichni si oddychli. Jak jsem ale stále upřeně zírala na našeho kapitána, všimla jsem si jeho nepatrného lišáckého úsměvu v jeho jinak ostře řezané tváři s výrazem hráče pokeru. „Tady, spíš tam, bude nějaký háček. Ale to je teď jedno, hlavně dobře doletět, umýt se, najíst, napít a žít.“
Dobu letu už neodhadnu, noc a den nám splynul v jedno. Hlavně, že na palubě bylo nějaké jídlo, pití a lidé, kteří se chtěli domluvit a pomoci si. I puberťáky přestalo bavit domáhat se nabití telefonu a postupně se víc zapojovali do různých debat a her.
Asi nejhůř cestu nesl jeden zhruba pětatřicetiletý silný kuřák, takový hezounek, tipuji manager asistentek podlahových krytin. Měl několikrát abstinenční příznaky, ale kde nic není, ani kuřák nezapálí. Než jsme jednoho dne přistáli, na cigaretu si ani nevzpomněl.
Na planetě La Belle, o nás už museli vědět, stáli v půlkruhu kolem rakety, která právě přistála a z níž jsme pomalu se strachem, obavami i nadějí vystupovali. Rozhlédla jsem se. „Krásná země, taková jasná, čistá, průzračná. A těch odstínů zelené barvy, nádhera.
Chvíli jsem si připadala jako v ZOO, jen na té druhé straně, v kleci. Obyvatelé planety měli oči upřené na nás s výrazem. „Co je to za druh, odkud pochází, co to žere, je to agresivní, jak se to množí?“ Vzápětí jsem se všem v duchu omluvila.
Přivítání bylo velmi milé, každý z nich nás jednoho po druhém objal a jako by nám tím předali kus něčeho, něčeho ze sebe, energii a lásku. Úsměvy se postupně rozšiřovaly na nás všechny. Zajímavé bylo, že jsme si hned rozuměli, nebylo potřeba žádného tlumočníka.
Postupně nás seznamovali se svým způsobem života. To víte, že se mezi námi našli rýpalové. „Oni nemají domy? Na záchod chodí do přírody? „Cože, peníze, že neexistují, žádná měna?“ Muž středního věku, zřejmě ekonom, možná držitel bitcoinů, nevím, nerozumím ekonomice. Tak ten propukl přímo v hysterický smích. „A já se půlku života honím po všech čertech, vydělávám peníze, obchoduji, skupuji a teď! Zůstal stát s otevřenou pusou, svraštil čelo. Nastalo hrobové ticho. S úlevou a vděkem pronesl. „Teď, teď jsem rád, že jsem“.
Slova se ujal muž v nejlepších letech, oblečený jen ve volné lněné košili a lněných kalhotech. „Kdo je ten, co právě mluví?“, nakloním se k mladé ženě, které se pod košilí rýsuje těhotenské bříško. „Na jeden rok, počítáno od jara do jara si volíme toho, kdo bude vést debaty a společné kruhy rozhodování a plánování.“ Vybírají se ti starší, protože mají zkušenosti a svým příkladem připravují nás mladší na cestu životem. Všichni se postupně vystřídají, jen Ti, co nechtějí, nemusí se věnovat tomuto úkolu. Všichni děláme to, na co máme talent, chuť, sílu a náladu. Pracujeme společně, odpočíváme společně, učíme se a povídáme si.
Na planetě La Belle mě uchvátily koncerty. Koncerty ticha. Měli s námi trpělivost, bylo znát, že o nás vědí dost. Ne, nelitovali nás, byli velmi laskaví. První koncert se odehrál na vrcholu, zřejmě nejvyšší hory této planety. Planeta nebyla velká, dala se projít během jednoho dne, lidí tu nebylo mnoho, proto bylo tolik místa na vše, ano i chození na záchod venku nebyl v malém počtu obyvatel problém. Než jsem si zvykla, bylo to malé mučeníčko. Kdykoli praskla větvička, trhla jsem se sebou a stydlivě se rychle oblékala, většinou to byl naštěstí buď ježek, krtek, nebo nějaký ptáček hledající žížalu.
První koncert se uskutečnil na hoře s výhledem na rozbouřené moře, aby nás ticho nezasáhlo vší silou tak náhle. Duněl vítr, rozbouřené moře pleskalo vlnami o skaliska. Postupně nám dávky hluku snižovali. Jeden z těch opravdových koncertů ticha se odehrál v místě, kde jsme měli krytá záda travnatým kopcem, v dálce klidné moře. Rozhostila se harmonie ticha. Do ticha se, za mými zády, ozvalo „To je hustý, škoda Máro, že to nemůžu nahrát na youtube, to by bylo shlédnutí a sdílení.“
Zazvonil konec a pohádka může začít. A jestli to zase nepo…., tak tam žijeme šťastně na věky věků.
(Kapitána jsem se na vše zeptala až dávno po přistání, bylo to dlouhé, zajímavé, smutné i vzrušující vyprávění toho, co věděl víc a přitom nemohl ovlivnit skoro nic. Jsem moc ráda, že má rád tmavovlásky, splnil se mi můj sen z mládí, jsem partnerkou Bruce Willise.)
Varianta pro knihu:
LABELLE
Všude zářivý, oranžovočervený oheň, šedočerný kouř, vyzývavě trčící pahýly výškových budov. Zdá se, jako by plameny šlehaly až k raketě. Průzorem jako z nějakého bunkru sledujeme tu spoušť dole na Zemi. Sedíme naproti sobě a tiskneme se vystrašeně jeden k druhému. Prostor připomíná televizní záběry, které znám z reklam na tandemový seskok. Jenže mi nemáme kam skočit. A většina z nás ani s kým.
Kapitána našeho meziplanetárního plavidla přezdívám Noe. Pro mě tedy rozhodně v těch posledních chvílích na Zemi byl jako biblický Noe. Jen neměl čas vybírat své pasažéry, natož páry. Kašlal na předepsaný počet pasažérů a narval nás do své meziplanetární rakety, co se nás jen vešlo. Ještěže už se ve vesmíru nemusejí používat skafandry, zlatý technický pokrok. Zlatý technický pokrok? Ale vždyť právě vývoj a technika nás dostaly na tuhle naši poslední cestu neznámo kam. Zničili jsme
Co jsme to dopustili? My, každý z nás! Ne ten, támhleten, ona, ono… My všichni jsme vrazi. Zabili jsme si svou matku, která nám dala život. Navždy jsme ztratili její přívětivou náruč i výchovné pohlavky.
Na palubě je nás deset. Neznáme se. Plaše se pozorujeme… ještě mi nedochází, že oni všichni jsou teď moje nová rodina.
„Kde je můj manžel? Co s námi bude, kam letíme?“ pláče blondýnka s chlapečkem v náručí.
„Vy máte alespoň své dítě, já nemám nikoho, všichni zůstali v tom pekle pod námi,“ vzlyká její korpulentní postarší sousedka.
Prošedivělý pán se choulí v koutku: „Promiňte, já nevěděl, že je to poslední raketa. Kdybych to tušil, zůstal bych na Zemia nechal letět někoho mladšího.“
„Vy jste ale hezký dědeček, jako ten můj,“ sedne si mu na klín pětiletá rusovláska, která je na palubě také osamocená, a spontánně spustí: „Budeš mi povídat pohádky? Zazpíváš mi? Umíš malovat?“
Pán povzdechne: „Já jsem ekonom, děvče. Umím jen počítat peníze.“
Dva kluci se sklánějí nad mobilem. Prohlížejí fotky a radují se, že až „to dají na instáč, to bude hustý, budou cool, nebudou muset workovat, budou hrát games a z ostatních kluků se stanou loserové. Holky, holky je budou lajkovat jako o život a…“ Vyššímu puberťákovi zhasne mobil. „Ty jo, Máro, máš nabíječku?“ houkne na kamaráda.
„Počkej, mám powerbanku,“ sáhne do kapsy designové bundy ten menší. Následuje nechápavý výraz: „Ty vole, vona mi někde dole v tom zmatku asi vypadla.“
„A jsme v prdeli.“
„Klid, jsme v raketě, musí to tady jít nějak nabít,“ okřikne je manažer, asi pětatřicetiletý kuřák s posledním vajglem v ruce, který začíná mít abstinenční příznaky. Jenže kde nic není, ani kuřák nezapálí.
Objeví se kapitán Noe. Zachytí můj vyděšený pohled a mrkne na mě. Páni, to je fakt sympaťák. Vypadá jako Bruce Willis… Vnímám jeho svaly, rýsující se pod košilí uniformy. Málem bych zapomněla, kde jsem. Musím se okřiknout: „Sandro klid, buď zodpovědná a chovej se, jak si situace vyžaduje!“
Oznamuje nám: „Momentálně jsme jediní, kteří se zachránili. Zatím se mi žádná jiná raketa neozvala.“ Prý plánuje přistát na planetě LaBelle, odkud se nedávno vrátil z mezigalaktické vládní návštěvy. „Je tam vše potřebné k životu.“
„Ale my LaBelle neznáme!“ zděsí se korpulentní paní.
„Dá se tam dýchat?“ zajímá se kuřák.
„Je tam život, voda, jídlo, auta, práce, obchody, kadeřnictví, bankomaty, bary a restaurace, školy, posilovny, wellness centra, nemocnice, knihovna?“ vypočítává mladá maminka.
„Čím se tam platí?“ ptá se adoptovaný dědeček se zrzavou holčičkou v náručí.
„Mají tam internet… a jakého telefonního operátora?“ volají puberťáci.
Musím se pousmát, zatímco kapitán Noe mi položí ruku na rameno. „Jak rychle se odhalují naše životní priority, že?“ pošeptá mi. Zírám na něj a všimnu si nepatrného lišáckého úsměvu v jeho jinak ostře řezané tváři.
„Jste Bruse Willis?“ špitnu nesměle.
„To je teď jedno,“ odpoví mi s výrazem hráče pokeru a při tom mě důvěrně pohladí po tmavých vlasech. .
Kývnu., ale jsem celá elektrizovaná. Uff! Ano! Teď musíme hlavně dobře doletět, umýt se, najíst, napít a… pak?
Dobu letu neodhadnu. Noci a dny nám splývaly v jedno. Hlavně, že na palubě bylo jídlo, pití a nakonec i lidé, kteří si chtěli pomiáhat. I puberťáky přestalo bavit domáhat se nabití telefonu a postupně se víc zapojovali do různých debat a her. A náš manažer-kuřák? Když jsme na planetě La Belle přistáli, na cigarety už si ani nevzpomněl.
„Krásná země, taková jasná, čistá, průzračná. A těch odstínů zelené barvy, nádhera,“ pomyslím si, když v obavách vystupujeme z vesmírné lodi. LaBellané o nás museli dopředu vědět, neboť stojí v půlkruhu kolem rakety.
Přestože vypadají podobně jako my, lidé, chvíli si připadám jako v ZOO… jen na té druhé straně, v kleci. Zdá se mi, že obyvatelé LaBelle se na nás dívají s výrazem jako: „Co je to za druh ufounů? Odkud to pochází? Co to žere? Je to agresivní? Jak se to množí?“
Ale vzápětí pochopím, že to byly jen mé předsudky a v duchu se jim omlouvám, protože LaBellané nás všechny jednoho po druhém vřele objímají. A v tom objetí, jako by nám předali kus něčeho ze sebe. Svou energii a lásku. Pozoruju, jak se úsměvy postupně rozšiřují na všechny. Od té chvíle si hned rozumíme, nepotřebujeme žádného tlumočníka.
Hned první den nás pak zavedou na vysoký útes nad mořem, kde se koná koncert ticha. Jen duní vlny a šumí vítr. Harmonie přírody. Meditace, během níž vnímáme způsob života zdejších lidí.
„To je hustý,“ ozve se vedle mě. „Škoda, Máro, že to nemůžeme nahrát na youtube, to by bylo lajků.“
Zasměju se na kluky. A při tom mě chytí za ruku kapitán Noe. Pak mi vypráví, že už dlouho věděl, kam se Země řítí a přitom nemohl ovlivnit skoro nic.
Seznamujeme se s LaBellany. Provází nás muž v nejlepších letech, oblečený jen ve volné košili a lněných kalhotách: „Naše planeta není velká, můžete ji projít během jednoho dne. Spíme pod hvězdami a všichni se známe, protože nás není mnoho. Každý dělá to, na co má talent, chuť, sílu a náladu. Pracujeme společně, odpočíváme společně, učíme se a povídáme si…“
Protože jsme Češi, samozřejmě jsou mezi námi i rýpalové:
„Oni nemají domy? Na záchod chodí do přírody?“
„Cože? Peníze neexistují, žádná měna?“ propukne v hysterický smích starý ekonom. „A já se celý život honím po všech čertech, vydělávám peníze, obchoduji, skupuji a teď?“ Nastane hrobové ticho, v němž pětiletá rusovláska chytí „svého“ dědečka za ruku. Ten svraští čelo a s úlevou pronese: „Teď, teď jsem rád, že jsem.“
A já jsem taky ráda, protože kapitán má rád tmavovlásky. Splnil se mi tak sen z mládí. Mám Bruce Willise.
