Očima pamětníka volejbalistyZ jedné strany zarostlý prudký kopec k železniční trati, kudy vylézt byla pro každého přísná prověrka fyzické kondice.
Z druhé strany potok hledající si vždy tu nejhezčí cestu nádherně zanedbanou roklí. Často sloužil jako ta nejromantičtější umývárna uříceným sportovcům. Zbývající dva směry končily kousek za hřištěm v kopci tribunkami z pražců a povalených stromů...
A pak už jen les, křoví, houby a kdoví co dál. Možná i spousta neprobádaných druhů zvířat a rostlin. Teď tady stojím a napadá mě jediný slovo, o kterým jsem si vždycky myslel, že je jen gumovou botou… HOLINA. Pár posledních smrkových mohykánů, které přežily loňskou kůrovcovou kalamitu sfouknul nedávný vítr přímo na náš plácek.
Věřím, že si tu ještě někdy zahraju, každopádně ani můj volejbal ani les už rozhodně nevypadají jako před těmi šedesáti lety.
Tak tady prý někde je zapotřebí odklidit padlé stromy.
Už to vidím. To bude fuška.
Stromy jsou vyvrácené tady z té nepropustné rokle a končí na nějaké ploše támhle nahoře. Koukám, vzaly s sebou nějaký plot a zalehly i podivnou malou boudu.
Je v ní snad lajnovačka nebo co. No jó, ono je to nějaký hřiště.
Tady se mi to bude dobře řezat, ale z tý rokle to někam tahat?! A vůbec, kam a kudy s tím dřevem. Cesta nikde žádná, krpál na trať bych nevylez ani sám. Když o tom tak dumám, těch stromů je pár, jsou sice docela velký, ale ničemu tu nepřekáží. Jen provozu hřiště.
Jestli jsou to sportovci a chtějí hrát, tak ať si to odklidí sami.
Já balím pilu a frčím dál.
