Byl říjnový podvečer, kdy jsem měla na večeři vlastní posbírané houby. Krásné hnědé hříbky, nakrájené nahrubo. Ze začátku nic nevypadalo neobvykle. Dala jsem si je s kusem chleba, a jelikož jsem v tu dobu byla pod stresem, potajmu jsem si zapálila jednu uklidňující skleněnku na spaní. Usnula jsem i tak obtížně a nedokázala jsem se zbavit zvláštního znepokojujícího pocitu v mém podvědomí.
Ale spánek netrval dlouho. Probudila jsem se uprostřed noci ve studeném potu a s neskutečnou nevolností. Hned jsem byla ve střehu a hned jsem utíkala do chodby. K záchodu jsem stihnout nedošla, tak jsem vběhla do koupelny a přímo do vany vyzvracela veškerý obsah mého žaludku. Motala se mi hlava. Abych zahnala tu odpornou chuť, která mi zůstala v ústech, nalila jsem do sebe slušných pár loků studené vody.
Začala jsem panikařit. To určitě zavinily ty houby. Co jiného? Ale přece jen jsem sama dobře věděla, že byly jedlé, nebylo o tom pochyb. Uklidnila jsem se. Došla jsem k závěru, že to musela být jen nějaká nešťastná kombinace, která mi z nějakého důvodu rozvířila žaludek.
Už jsem o tom moc nepřemýšlela. Po dvojnásobném vyprázdnění žaludku a vypití až příliš velkého množství vody, jsem se soustředila na uklizení toho bordelu, co po mě zůstal ve vaně. Vše jsem umyla a utřela. Ale když jsem si šla do kuchyně pro další sklenku vody, zatmělo se mi před očima.
Když jsem se po bůhvíjaké probrala, ležela jsem na zemi na studených kachlích.
,,No doprdele," prolétlo mi hlavou.
Dobrá, tehdy jsem doopravdy začala panikařit. Vyběhla jsem schody a probudila mámu s tím, že mi není dobře. Ona samozřejmě okamžitě začala také panikařit a vyslýchala mě ,,Co ti je, co se děje? Sakra odpověz mi!"
Ale odpovědět jsem jí už nemohla.
Začala jsem ztrácet vědomí a podlomila se mi kolena. Místo slov ze mě vycházely nesrozumitelné bláboly. Cítila jsem, jak jsem byla odvlečena do koupelny a posazena na mísu. Otevřela jsem oči, ale před sebou jsem viděla jen vypálenou bílou siluetu, kterou byla moje máma. Nedokázala jsem ani sedět, i když jsem se snažila. Moje svaly prostě vůbec nefungovaly a během sekund jsem opakovaně ztrácela a nabývala vědomí. Jen v povzdálí jsem slyšela mámu, jak blázní strachy, a zbytek rodiny, jak se shlukuje kolem. Slova nedávala smysl, nic nedávalo smysl, jen moje vlastní děsivé myšlenky. Tohle byl asi jediný moment v mém životě, kdy jsem si doopravdy myslela, že je se mnou konec.
Nakonec asi po deseti minutách jsem znova nabrala plného vědomí. Mohla jsem znovu mluvit, vidět, slyšet a hýbat se. Byla jsem zcela vzhůru, a nebýt slabosti, kterou jsem cítila po těle, se až zdálo, že se mi vůbec nic nestalo. V ten okamžik už u nás byli záchranáři, kteří mě spořádaně vyvedli z domu v noční košili a mikině.
Už všechno bylo v pořádku. Bez problémů jsem záchranářům a následně i doktorům odpovídala na všechny jejich otázky. Nikdo mi ale nevěřil, že houby, které jsem snědla, byly vskutku jedlé. Všichni si mysleli, že jsem otrávená a že mi nezbývá mnoho času života. Velmi uklidňující. Okamžitě jak jsem přijela do mě narvali celý půllitr rozpuštěného aktivního uhlí, což dodnes zůstává tou nejodpornější věcí, kterou jsem kdy musela vypít, a podrobili mě desítkou krevních testů.
Když přišel výsledek z toxikologie, vskutku se ukázalo, že nic toxického jsem nesnědla. Šlo pouze o špatně upravené a nedovařené hnědé hříbky a jediné, co se v testech odhalilo byla ta trocha trávy, kterou jsem si dala před spaním. Doktoři se nemohli přestat divit, co za případ se k nim dostal.
Byl to trapas. Mamka zuřila, jak se opovažuju ji takhle děsit a jaký jsem to neskutečný hlupák, že ani neumím pořádně uvařit hříbky, a pro jednou jsem s ní musela souhlasit.
Strávila jsem v nemocnici pro jistotu ještě dva dny. Na konec tohoto dobrodružství jsem si odnesla ponaučení ,,nikdy už nejíst lesní houby“ a vysloužila si dva týdny zaracha od mé naštvané mámy, které jsem si popravdě docela zasloužila.
