Sevřu jeho horké tělo pevně ve své dlani a sehnu se k němu, abych.... Můj znepokojivý sen náhle přeruší zapípání mobilu.
Mžourám rozespale na displej a čtu: „Vyšetřování pokročilo, právě jsme podezřelé individuum identifikovali. Posíláme k Nim služební vůz i s prokurátorem. Bude u Nich za patnáct minut.“
Vstanu a pohlédnu do rozestlaných prostěradel. Ono v nich dál spokojeně oddechuje bez jediného pohnutí. Ono, co kdysi byl on, můj manžel...
Posbírám své svršky a po špičkách doklopýtám tmou do koupelny. Při pohledu do zrcadla mě již vůbec nepřekvapují prohlubující se tmavé kruhy pod očima. Nastřádaly se v nich všechny mé bezesné a neklidné noci od doby, co přijali zákon o genderové nediskriminaci. Když už se mi podařilo usnout, budily mě roztodivné noční můry. Někdy jsem se ocitla na operačním sále pro kastraci novorozenců či při kastraci odsouzených. Jindy na mě dotíraly umělé vagíny a dilda, které se dnes nabízejí na každém rohu, či v nejhorším případě mě pronásledovali vyznavači BDSM v latexových oblečcích s bičíky ve snaze přivodit mi násilně řízený orgasmus. Probouzela jsem se vždy úplně zpocená z toho, jak jsem utíkala ve strachu ze ztráty svého přirozeného ženství, ale i před svým špatným svědomím. Poslední noc se ale od těch předchozích lišila. Můj erotický sen přišel bezděky z minulosti, ale jakoby zvěstoval budoucnost...
Znovu pípne zpráva na mém mobilu. Musím sebou hodit, čekají mě. Narychlo si přetřu rty rudou rtěnkou Chanel, černému kalhotovému kostýmku to dodá potřebný glanc. Na nohy v rychlosti nazuji lodičky Manolo Blahnik, popadnu svou černou koženou aktovku a vydávám se vstříc další misi! Ano, jsem žena, jsem vyšetřující soudkyně, ta vyvolená. Jsem pyšná na to, že jsem stále sama sebou a věřím, že navždy.
Posadím se na zadní sedadlo vozu vedle prokurátora. Ihned přepínám svůj mozek do módu oni a středního rodu, což vyžaduje značný díl sebekontroly.
„Dobré ráno. Co mají nového?“
„Dobré...Jedná se o jistou ...ehm, jisté...“ opravil se, „Klara Scholz“. Podle výpovědi svědků toto individuum drží zřejmě hledaného posledního muže jako rukojmí na neznámém místě. Podepsali prosím sdělení obvinění a příkaz k domovní prohlídce. Tady dole...“ Ukazuje na linku na obrazovce hybridu a podává mi elektronickou tužku. „Jedeme přímo k podezřelému...“
Trochu mě zarazilo to jméno, připadá mi nějak povědomé. Ale navenek nesmím dát svůj údiv znát, jsem profesionálka.
„Ukážou“ a připojím svůj podpis na oba úřední dokumenty. Tento případ si prokurátorem ukrást nenechám a to mu dám také patřičně najevo: „Rádo podrobím podezřelé individuum náležitému výslechu. A oni se postarají s policisty o důkladnou domovní prohlídku. Když to bude nutné, provedeme tělesné ohledání podezřelého a analýzu DNA. Jestli je to rukojmí posledním nositelem mužského pohlaví, nesmí nám uniknout. A únosce musí být exemplárně potrestáno. Jasné?“
Prokurátor se na mě s pokorou podívá a přikývne. Náš vůz ujíždí svítáním k zelenající se poklidné vilové čtvrti na předměstí.
Na chvíli zavřu oči. V hlavě mi však kolují lítostné i vzpurné tváře těch, které jsem poslala na nemilost soudu, odsoudila je tak ke kastraci, ke ztrátě jejich identity, k úzkostným stavům, k rozpolcení jejich osobnosti. V uších mi rezonují jejich zoufalé i zlostné výkřiky: „Prosím, neposílají mě před ten nelidský tribunál!“ „Ne, nechci přijít o pinďoura! To se radši zabiju!“ „Jsou frigidní nebo je nikdo nikdy pořádně neošukal?“ „Ty jedna krutá píčo!“.
Pět let. Už je to pět dlouhých let, co začal hon na čarodějnice. Dennodenně musím vynucovat tenhle zatracený zákon, podle kterého se člověk rodí jako nebinární a má přirozené právo si sám určit, kým se cítí být ze 71 možných variant. Zákon, který navíc zbavuje pohlavních znaků získaných při narození vykastrováním. Zákon vytvářející genderovou a pohlavní identitu úředním prohlášením a nákupem umělé náhražky zvoleného pohlaví v obchodě. Vrchol konzumní společnosti, kde nic není nezvratné, vše se dá vyměnit a nahradit. Dokud nevymřeme...
Když pozvednu svá víčka, vjíždíme právě do ulice vydlážděné žulovými kostkami, jejíž chodníky lemují stromořadí růžově rozkvetlých sakur. Jak se blížíme k mohutné černé mosazné bráně se zlatými bodci na jejím konci, přes vzrostlé zelené túje vysázené podél plotu prosvítá bílé cihlové průčelí vily. Poznávám to místo, před pár lety jsem tu strávila nemálo večerů a nocí. Vracím se na místo činu.
Za námi přijíždějí další policejní vozy. Prokurátor vystoupí jako první a spolu s policisty zazvoní. Něco krátce vysvětluje do interfonu, pak se brána otevře a všichni vejdou do zahrady. Neohroženým ladným krokem se vydám za nimi. Na zápraží stojí ono - vypadající jako tmavovlasá pobledlá žena ve splývavých žlutých šatech sahajících po kotníky - a nervózně si kouše spodní ret, když mu sdělujeme obvinění z únosu posledního muže. Už ani minutu nezaváhám a se suverénním výrazem ve tváři se chopím slova:
„Klara Scholz, v souvislosti s obviněním jsme u nich nařídili domovní prohlídku za účelem opatření dalších důkazů. Zůstanou se mnou na terase, vyslechnu je. Kolegové mezitím provedou potřebné úkony v domě. Pokud budou klást odpor, budou použity donucovací prostředky. Podle všeho netrvají na přítomnosti obhájce.“
Naštěstí se překvapením nezmůže téměř na nic. Jen strnule stojí a dusí v sobě svůj vztek. Pokynu mu tedy, aby se posadilo k šedivému kulatému stolu. Při dosednutí do mosazného křesla ve mně ožívají vzpomínky:
„Ukaž, namasíruji ti ten ztuhlý krk! A co si dáš k pití? Aperol, Martini nebo tvé oblíbené červené?... Nevadí ti, když si zapálím?.. No tak, dej mi ruku. Půjdeme se dovnitř zahřát...“
Ovšem, není čas na sentiment, jsem tu jako zástupce státu a spravedlnosti. Z aktovky vytáhnu diktafon a služební laptop, který pomalu nabíhá.
„Nesu kafe, vyšetřující soudce. Chtějí do něj cukr?“ přispěchá ochotný mladý policista středního rodu.
„Děkuji. Nesladím.“ usměji se na něj. Ano, přesně takovou vzpruhu potřebuji.
Přehodím si nohu přes nohu, usrknu doušek horkého espressa a z kapsy vytáhnu zlatý zapalovač, abych si připálila cigaretu. Můj pohled spočine na obviněném. Sedí vzpřímeně zapřené o opěradlo a zvlněné pramínky do černa obarvených vlasů mu padají do tmavohnědých očí, jejichž nevypočitatelný výraz nahání strach. „Dají si také?“ nabídnu obviněnému cigaretu k navázání kontaktu. „Nekouřím!“ odpoví jednosečně. Potáhnu do sebe malborku a rozhodným tónem pronesu:
„Obvinění je jim známo i trest, který jim v případě podání obžaloby a následného odsouzení hrozí. Zahajuji tímto jejich výslech. Dne 1. září 2040 učinili prohlášení, že se identifikují jakožto heterosexuál s pohlavím žena, přičemž ve spise chybí údaj, kdy proběhla kastrace a následné přidělení umělé vagíny. Mohou nám tyto nesrovnalosti objasnit?“
Pohlédne na mě sebejistě: „Zřejmě mají nepořádek v hlášeních z příslušných úřadů, kastrování jsem podstoupilo před rokem.“
Tu aroganci mu nedaruji, kontroluji: „Podstoupí dobrovolně lékařskou prohlídku za účelem ověření tohoto tvrzení nebo ji budu muset nařídit?“
„Proč bych mělo? Mám přirozené právo na svou intimitu, prohlášení jsem učinilo.“ a připojí jakýsi nevinný výraz. Hraje si se mnou...
„Byli obviněné a o pořizování důkazů, jak v jejich prospěch, tak v jejich neprospěch rozhoduje vyšetřující soudce, já!“ Vyplním v laptopu formulář nařizující se podrobit lékařské prohlídce a podepíši jej, poté obrazovku otočím ke Klara Scholz. „Po výslechu je odvezeme do nemocnice svatého Petra. Pokud se zjistí, že vykastrováni nebyli, bude jim odebrán vzorek z vagíny na stopy mužského spermatu. Je to rozhodnutí soudu!“ Hodím nedopalek cigarety na zem a rozdrtím jej podrážkou o betonovou dlažbu. Vzkaz je zřejmý.
Přeladím na jinou notu, která by ho měla ještě více rozladit.
„Mají to tu příjemné. V té truhle jsou asi polštáře. Jeden si s dovolením vytáhnu.“ Poodejdu k tmavé plastové truhle v rohu terasy a vytáhnu z ní červený naducaný polštář. V předklonu zahlédnu za truhlou zašlapané nedopalky cigaret. Nesmím dát nic znát. Spustím tedy víko, usednu zpět do křesla a pokračuji: „Červená se hodí i do domu, ten červený kožený gauč vybrali moc dobře k té bílé mramorové podlaze. I když je poněkud tvrdý, velurové polštářky mu dodají potřebné pohodlí, že?...“
Ono zarytě mlčí, ale v jeho očích se najednou zračí zmatek. Dnešního rána jsem totiž do obývacího pokoje vůbec nevstoupila. Zamrká a promne si rukou svůj havraní nos. Potřebuji jej teď nějak zabavit a rozhlédnout se nenápadně v onom podezřelém koutě.
„Vraťme se k věci. V identifikačních údajích mají stále uveden stav ženaté. Jejich partnerem je podle všeho jisté Jeroným Scholz. Kde v současnosti žije? Podle výpovědi svědků zde nebylo viděno již více než pět měsíců. Podle našich údajů nikdy neučinilo prohlášení o své genderové a pohlavní identitě.“
S potutelným upírským úsměvem odvětí: „Někdy se partnerství nevydaří a každý si jde svou cestou. To jistě ví? Rozvedeni nejsme, ale nežijeme spolu už delší dobu. Takže na jejich otázku neznám odpověď. Musí si ho najít sami.“
Vstanu a začnu předstírat zneklidnění. Přecházím po terase sem a tam. Při každém úkroku vpravo pozoruji okolí truhly. Na přilehlém trávníku roste pár statných rododendronů.
Snažím se udržet konverzaci. „Máte děti?“
Odpovídá již o něco klidněji. „Ano, dvě.“
„Nechybí jim druhý rodič?“ ptám se s nadějí, že se na moment ponoří do myšlenek a já budu moci prozkoumat terén. Sednu si na truhlu, zapálím si a naslouchám jeho odpovědi. Přitom svůj zrak upírám na vzrostlé keře. Pod jejich listovím se zablyští jakýsi poklop. Obviněné se skutečně na několik cenných minut ponoří do sebe, aby přišlo s rozsáhlou úvahou na téma rodičovství v dnešním světě. Mezitím se sehnu za bednu, abych uhasila svůj oharek, a mimoděk si do kapsy strčím tři špačky pohozené tam neznámou osobou. A hned zase stojím sebejistě na svých deseti centimetrových podpatcích proti obviněnému. Je mi jasné, že více toho neřekne. Ani není potřeba.
Bohudík, prokurátor a policisté právě vycházejí z domu a chystají se s obviněným sepsat protokol. Otočím se směrem k nim a poprosím prokurátora: „Poslala jsem jim emailem rozhodnutí o nařízení lékařské prohlídky obviněného. Mohou se prosím postarat o jeho odvoz do nemocnice a lékařské vyšetření? Musím do kanceláře vyřešit nějaké urgentní záležitosti. Děkuji.“
Usmějí se na mě „Spolehnou se! S co největší péčí!“ a prokurátor na mě přitom mrkne.
Zapomněla jsem na obviněné. Udělám pár kroků k němu a pronesu bez emocí: „Myslí na své děti, nikdy jim žádný chlap nestojí za to strávit zbytek života ve vězení, i kdyby měl posledního pinďoura na světě!“
Nasednu do služebního vozu a požádám řidiče, aby mě vysadil ve forenzní laboratoři.
Vpadnu dovnitř a forenzní technik Šimon mi kráčí vstříc. „Ahoj, mohlo bys mi ihned zjistit DNA na těchto špačcích od cigaret? Je to moc důležité!“ Zašklebí se a řekne „Pro ně cokoliv, Viktorie! Do hodiny mají na emailu výsledky identifikace, pokud to individuum budeme mít v databázi.“ Odměním ho polibkem na čelo a na ulici si okamžitě zastavuji taxíka.
Dorážím do svého bytu, nikde nikdo. Naliju si sklenku šampaňského, sbalím si pár věcí, poohlédnu se po cestovním pasu a klíčcích od auta. Pak si otevřu laptop, abych odpověděla na pracovní emaily. Prokurátor píše, že čeká v nemocnici na vyšetření obviněného Klara Scholz a že policisté právě sepisují zprávu o výsledcích domovní prohlídky a pošlou nám ji ještě dnes. Vtom mi přistane ve schránce zpráva od Šimona. Klepou se mi ruce, když klikám na ikonu otevřít. Identifikované individuum: Jeroným Scholz.
Uháním ve svém Mercedesu k bílému domu na předměstí. Všechno skutečné je náhle v mlze. Jeroným Scholz, poslední muž, poslední pinďour, můj milenec. Vstupní kód se nezměnil. Doběhnu k poklopu v trávě. Všemi silami za něj zatáhnu a zařvu do štoly. „Jero, vylez prosím tě!“
Po chvíli ho slyším stoupat po žebříku vzhůru: „Viktorie?“
Slzy se mi hrnou do očí. Zašeptám jen: „Pojeď někam, kde je lepší svět!“
Sen se stává realitou. Nastartuji a dupnu na plyn.
Původní verze:
Mžourám rozespale na displej a čtu: „Vyšetřování pokročilo, právě jsme podezřelé individuum identifikovali. Posíláme k Nim služební vůz i s prokurátorem. Bude u Nich za 15 minut.“
Vstanu a pohlédnu do rozestlaných prostěradel. Ono v nich dál spokojeně oddechuje bez jediného pohnutí. Ono, co kdysi byl on, můj manžel, pozorný ke každému záchvěvu mého těla...
Posbírám své svršky a po špičkách doklopýtám tmou do koupelny. Při pohledu do zrcadla mě již vůbec nepřekvapují prohlubující se tmavé kruhy pod očima. Nastřádaly se v nich všechny mé bezesné a neklidné noci od doby, co přijali zákon o genderové nediskriminaci. Když už se mi podařilo usnout, budily mě roztodivné noční můry. Někdy jsem se ocitla na operačním sále pro kastraci kojenců či při kastraci odsouzených. Jindy na mě dotíraly umělá dilda, vysokorychlostní vibrátory a anální kolíky, které se dnes nabízejí na každém rohu, či v nejhorším případě mě pronásledovali vyznavači BDSM v latexových oblečcích s bičíky ve snaze přivodit mi násilně řízený orgasmus. Probouzela jsem se vždy úplně zpocená z toho, jak jsem utíkala ve strachu ze ztráty svého přirozeného ženství, ale i před svým špatným svědomím. Poslední noc se ale od těch předchozích lišila. Můj erotický sen přišel bezděky z minulosti, ale jakoby zvěstoval budoucnost...
Znovu pípne zpráva na mém mobilu. Musím sebou hodit, čekají mě. Narychlo si přetřu rty rudou rtěnkou Chanel, černému kalhotovému kostýmku to dodá potřebný glanc. Na nohy v rychlosti nazuji lodičky Manolo Blahnik, popadnu svou černou koženou aktovku a vydávám se vstříc další misi! Ano, jsem žena, jsem vyšetřující soudkyně. Jsem pyšná na to, že jsem stále sama sebou a věřím, že navždy.
Posadím se na zadní sedadlo vozu vedle prokurátora. Ihned přepínám svůj mozek do módu oni a středního rodu, což vyžaduje značný díl sebekontroly.
„Dobré ráno. Co mají nového?“
„Dobré...Jedná se o jistou ...ehm, jisté...“ opravil se, „Klaudia Scholz“. Podle výpovědi svědků toto individuum drží zřejmě hledaného posledního muže jako rukojmí na neznámém místě. Podepsali prosím sdělení obvinění a příkaz k domovní prohlídce. Tady dole...“ Ukazuje na linku na obrazovce hybridu a podává mi elektronickou tužku. „Jedeme přímo k podezřelému...“
Trochu mě zarazilo to jméno, připadá mi nějak povědomé. Ale navenek nesmím dát svůj údiv najevo, jsem profesionálka.
„Ukážou“ a připojím svůj podpis na oba úřední dokumenty. Tento případ si prokurátorem ukrást nenechám a to mu dám také patřičně najevo: „Rádo podrobím podezřelé individuum náležitému výslechu. A oni se postarají s policisty o důkladnou domovní prohlídku. Když to bude nutné, provedeme tělesné ohledání podezřelého a analýzu DNA. Jestli je to rukojmí posledním nositelem mužského pohlaví, nesmí nám uniknout. A únosce musí být exemplárně potrestáno. Jasné?“
Prokurátor se na mě s pokorou podívá a přikývne. Náš vůz ujíždí svítáním k zelenající se poklidné vilové čtvrti na předměstí.
Na chvíli zavřu oči. V hlavě mi však kolují lítostné i vzpurné tváře těch, které jsem poslala na nemilost soudu, odsoudila je tak ke kastraci, ke ztrátě jejich identity, k úzkostným stavům, k rozpolcení jejich osobnosti...V uších mi rezonují jejich zoufalé i zlostné výkřiky: „Prosím, neposílají mě před ten nelidský tribunál!“
„Ne, nechci přijít o pinďoura! To se radši zabiju!“
„Jsou frigidní nebo je nikdo nikdy pořádně neošukal?“
„Ty jedna krutá píčo!“...
Pět let. Už je to pět dlouhých let, co začal hon na čarodějnice. Dennodenně musím vynucovat tenhle zatracený zákon, podle kterého se člověk rodí jako nebinární a má přirozené právo si sám určit, kým se cítí být ze 71 možných variant. Zákon, který zbavuje pohlavních znaků získaných při narození vykastrováním. Zákon vytvářející genderovou a pohlavní identitu úředním prohlášením a nákupem umělé náhražky zvoleného pohlaví v obchodě. Vrchol konzumní společnosti, kde nic není nezvratné, vše se dá vyměnit a nahradit.
Když pozvednu svá víčka, vjíždíme právě do ulice vydlážděné žulovými kostkami, jejíž chodníky lemují stromořadí růžově rozkvetlých sakur. Jak se blížíme k mohutné černé mosazné bráně se zlatými bodci na jejím konci, přes vzrostlé zelené túje vysázené podél plotu prosvítá bílé cihlové průčelí vily. Poznávám to místo, před pár lety jsem tu strávila nemálo večerů a nocí. Vracím se na místo činu.
Za námi přijíždějí další policejní vozy. Prokurátor vystoupí jako první a spolu s policisty zazvoní. Něco krátce vysvětluje do interfonu, pak se brána otevře a všichni vejdou do zahrady. Neohroženým ladným krokem se vydám za nimi. Na zápraží stojí ono - vypadající jako tmavovlasá pobledlá žena ve splývavých žlutých šatech sahajících po kotníky - a nervózně si kouše spodní ret, když mu sdělujeme obvinění z únosu posledního muže. Už ani minutu nezaváhám a se suverénním výrazem ve tváři se chopím slova:
„Klaudia Scholz, v souvislosti s obviněním jsme u nich nařídili domovní prohlídku za účelem opatření dalších důkazů. Zůstanou se mnou na terase, vyslechnu je. Kolegové mezitím provedou potřebné úkony v domě. Pokud budou klást odpor, budou použity donucovací prostředky. Podle všeho netrvají na přítomnosti obhájce.“
Naštěstí se překvapením nezmůže téměř na nic. Jen strnule stojí a dusí v sobě svůj vztek. Pokynu mu tedy, aby se posadilo k tmavě zelenému kulatému stolu. Při dosednutí do hliníkového křesla ve mně ožívají vzpomínky.
„Počkej, přinesu ti polštář, ať je to pro tebe pohodlnější... Že bys neřekla, že je to hliník, je potažený speciálním nátěrem... A co si dáš k pití? Aperol, martini nebo tvé oblíbené červené? Může být trochu silnější? Rioja 2016... Nevadí ti, když si zapálím?...No tak, dej mi ruku. Pojď, vevnitř se zahřejeme...“
Ovšem, není čas na sentiment, jsem tu jako zástupce státu a spravedlnosti. Z aktovky vytáhnu diktafon a služební laptop, který pomalu nabíhá.
„Nesu kafe, vyšetřující soudce. Chtějí do něj cukr?“ přispěchá ochotný mladý policista středního rodu.
„Děkuji. Nesladím.“ usměji se na něj. Ano, přesně takovou vzpruhu potřebuji.
Přehodím si nohu přes nohu, usrknu doušek horkého espressa a z kapsy vytáhnu zlatý zapalovač, abych si připálila cigaretu. Můj pohled spočine na obviněném. Sedí vzpřímeně zapřené o opěradlo a kudrnaté pramínky do černa obarvených vlasů mu padají do tmavohnědých očí, jejichž nevypočitatelný výraz nahání strach. „Dají si také?“ nabídnu obviněnému cigaretu k navázání kontaktu. „Nekouřím!“ odpoví jednosečně. Potáhnu do sebe malborku a rozhodným tónem pronesu:
„Obvinění je jim známo i trest, který jim v případě podání obžaloby a následného odsouzení hrozí. Zahajuji tímto jejich výslech. Dne 1. září 2040 učinili prohlášení, že se identifikují jakožto heterosexuál s pohlavím žena, přičemž ve spise chybí údaj, kdy proběhla kastrace a následné přidělení umělé vagíny. Můžou nám tyto nesrovnalosti objasnit?“
Pohlédne na mě sebejistě: „Zřejmě mají nepořádek v hlášeních z příslušných úřadů, kastrování jsem podstoupilo před rokem.“
Tu aroganci mu nedaruji, kontroluji: „Podstoupí dobrovolně gynekologickou prohlídku za účelem ověření tohoto tvrzení nebo ji budu muset nařídit?“
„Proč bych mělo? Mám přirozené právo na svou intimitu, prohlášení jsem učinilo.“ a připojí jakýsi nevinný výraz. Hraje si se mnou...
„Byli obviněné a o pořizování důkazů, jak v jejich prospěch, tak v jejich neprospěch rozhoduje vyšetřující soudce, já!“ Vyplním v laptopu formulář nařizující se podrobit gynekologické prohlídce a podepíši jej, poté obrazovku otočím ke Klaudia Scholz. „Po výslechu je odvezeme do nemocnice svatého Lukáše. Pokud se zjistí, že vykastrováni nebyli, bude jim odebrán vzorek z vagíny na stopy mužského spermatu. Je to rozhodnutí soudu!“ Hodím nedopalek cigarety na zem a rozdrtím jej podrážkou o betonovou dlažbu. Vzkaz je zřejmý.
Přeladím na jinou notu, která by ho měla ještě více rozladit.
„Mají to tu příjemné. V té truhle jsou asi polštáře na křesla. Jeden si s dovolením vytáhnu.“ Poodejdu k tmavé plastové truhle v rohu terasy a vytáhnu z ní šedý naducaný polštář. V předklonu zahlédnu za truhlou zašlapané nedopalky cigaret. Nesmím dát nic znát. Spustím tedy víko, usednu zpět do křesla a pokračuji: „Šedá se hodí i do obývacího pokoje, ten prostorný gauč vybrali moc dobře. Je pěkně tvrdý, že na něm nebolí záda, a vždy se neutrální šedá dá pozvednout červenými polštáři, že?...“
Ono zarytě mlčí, ale v jeho očích se najednou zračí zmatek. Dnešního rána jsem totiž do obývacího pokoje nevstoupila. Zamrká a promne si rukou svůj vyklenutý nos. Potřebuji jej teď nějak zabavit a rozhlédnout se nenápadně v onom podezřelém koutě.
„Vraťme se k věci. V identifikačních údajích mají stále uveden stav ženaté. Jejich partnerem je podle všeho jisté Jeroným Scholz. Kde v současnosti žije? Podle výpovědi svědků zde nebylo viděno již více než pět měsíců. Podle našich údajů nikdy neučinilo prohlášení o své genderové a pohlavní identitě.“
S potutelným upírským úsměvem odvětí: „Někdy se partnerství nevydaří a každý si jde svou cestou. To jistě ví? Rozvedeni nejsme, ale nežijeme spolu už delší dobu. Takže na jejich otázku neznám odpověď. Musí si jej najít sami.“
Vstanu a začnu předstírat zneklidnění. Přecházím po terase sem a tam. Při každém úkroku vpravo pozoruji okolí truhly. Na přilehlém trávníku roste pár statných rododendronů.
Snažím se udržet konverzaci. „Máte děti?“
Odpovídá již o něco klidněji. „Ano, tři.“
„Nechybí jim druhý rodič?“ ptám se s nadějí, že se na moment ponoří do myšlenek a já budu moci prozkoumat terén. Sednu si na truhlu, zapálím si a naslouchám jeho odpovědi. Přitom svůj zrak upírám na vzrostlé keře. Pod jejich listovím se zablyští jakýsi poklop. Obviněné se skutečně na několik cenných minut ponoří do sebe, aby přišlo s rozsáhlou úvahou na téma rodičovství v dnešním světě. Mezitím se sehnu za bednu, abych uhasila svůj oharek, a mimoděk si do kapsy strčím tři špačky pohozené tam neznámou osobou. A hned zase stojím sebejistě na svých osmi centimetrových podpatcích proti obviněnému. Je mi jasné, že více toho neřekne. Ani není potřeba.
Bohudík, prokurátor a policisté právě vycházejí z domu a chystají se s obviněným sepsat protokol. Otočím se směrem k nim a poprosím prokurátora: „Poslala jsem jim emailem rozhodnutí o nařízení gynekologické prohlídky obviněného. Můžou se prosím postarat o jeho odvoz do nemocnice a lékařské vyšetření? Musím do kanceláře vyřešit nějaké urgentní záležitosti. Děkuji.“
Usmějí se na mě „Spolehnou se! S co největší péčí!“ a prokurátor na mě přitom mrkne.
Zapomněla jsem na obviněného. Udělám pár kroků k němu a pronesu bez emocí: „Myslí na své děti, nikdy jim žádný chlap nestojí za to strávit zbytek života ve vězení, i kdyby měl posledního pinďoura na světě!“
Nasednu do služebního vozu a požádám řidiče, aby mě vysadil ve forenzní laboratoři.
Vpadnu dovnitř a forenzní technik Štěpán mi kráčí vstříc. „Ahoj, mohlo bys mi ihned zjistit DNA na těchto špačcích od cigaret? Je to moc důležité!“ Zašklebí se a řekne „Pro ně cokoliv, Viktorie! Do hodiny mají na emailu výsledky identifikace, pokud to individuum budeme mít v databázi.“ Odměním ho polibkem na čelo a na ulici si okamžitě zastavuji taxíka.
Dorážím do svého bytu, nikde nikdo. Naliju si sklenku šampaňského, sbalím si pár věcí, poohlédnu se po cestovním pasu a klíčcích od auta. Pak si otevřu laptop, abych odpověděla na pracovní emaily. Prokurátor píše, že čeká na gynekologii na vyšetření obviněného Klaudia Scholz a že policisté právě sepisují zprávu o výsledcích domovní prohlídky a pošlou nám ji ještě dnes. Vtom mi přistane ve schránce zpráva od Štěpána. Klepou se mi ruce, když klikám na ikonu otevřít. Identifikované individuum: Jeroným Scholz.
Uháním ve svém Mercedesu k bílému domu na předměstí. Všechno skutečné je náhle v mlze. Jeroným Scholz, poslední muž, poslední pinďour, můj bývalý milenec. Vstupní kód se nezměnil. Doběhnu k poklopu v trávě. Všemi silami za něj zatáhnu a zařvu do štoly. „Jero, vylez prosím tě!“
Po chvíli ho slyším stoupat po žebříku vzhůru: „Viktorie?“
Slzy se mi hrnou do očí. Zašeptám jen: „Pojeď někam, kde je lepší svět!“
Sen se stává realitou. Nastartuji a dupnu na plyn.
Pět let. Už je to pět dlouhých let, co začal hon na čarodějnice. Dennodenně musím vynucovat tenhle zatracený zákon, podle kterého se člověk rodí jako nebinární a má přirozené právo si sám určit, kým se cítí být ze 71 možných variant. Zákon, který zbavuje pohlavních znaků získaných při narození vykastrováním. Zákon vytvářející genderovou a pohlavní identitu úředním prohlášením a nákupem umělé náhražky zvoleného pohlaví v obchodě. Vrchol konzumní společnosti, kde nic není nezvratné, vše se dá vyměnit a nahradit.
Když pozvednu svá víčka, vjíždíme právě do ulice vydlážděné žulovými kostkami, jejíž chodníky lemují stromořadí růžově rozkvetlých sakur. Jak se blížíme k mohutné černé mosazné bráně se zlatými bodci na jejím konci, přes vzrostlé zelené túje vysázené podél plotu prosvítá bílé cihlové průčelí vily. Poznávám to místo, před pár lety jsem tu strávila nemálo večerů a nocí. Vracím se na místo činu.
Za námi přijíždějí další policejní vozy. Prokurátor vystoupí jako první a spolu s policisty zazvoní. Něco krátce vysvětluje do interfonu, pak se brána otevře a všichni vejdou do zahrady. Neohroženým ladným krokem se vydám za nimi. Na zápraží stojí ono - vypadající jako tmavovlasá pobledlá žena ve splývavých žlutých šatech sahajících po kotníky - a nervózně si kouše spodní ret, když mu sdělujeme obvinění z únosu posledního muže. Už ani minutu nezaváhám a se suverénním výrazem ve tváři se chopím slova:
„Klaudia Scholz, v souvislosti s obviněním jsme u nich nařídili domovní prohlídku za účelem opatření dalších důkazů. Zůstanou se mnou na terase, vyslechnu je. Kolegové mezitím provedou potřebné úkony v domě. Pokud budou klást odpor, budou použity donucovací prostředky. Podle všeho netrvají na přítomnosti obhájce.“
Naštěstí se překvapením nezmůže téměř na nic. Jen strnule stojí a dusí v sobě svůj vztek. Pokynu mu tedy, aby se posadilo k tmavě zelenému kulatému stolu. Při dosednutí do hliníkového křesla ve mně ožívají vzpomínky.
„Počkej, přinesu ti polštář, ať je to pro tebe pohodlnější... Že bys neřekla, že je to hliník, je potažený speciálním nátěrem... A co si dáš k pití? Aperol, martini nebo tvé oblíbené červené? Může být trochu silnější? Rioja 2016... Nevadí ti, když si zapálím?...No tak, dej mi ruku. Pojď, vevnitř se zahřejeme...“
Ovšem, není čas na sentiment, jsem tu jako zástupce státu a spravedlnosti. Z aktovky vytáhnu diktafon a služební laptop, který pomalu nabíhá.
„Nesu kafe, vyšetřující soudce. Chtějí do něj cukr?“ přispěchá ochotný mladý policista středního rodu.
„Děkuji. Nesladím.“ usměji se na něj. Ano, přesně takovou vzpruhu potřebuji.
Přehodím si nohu přes nohu, usrknu doušek horkého espressa a z kapsy vytáhnu zlatý zapalovač, abych si připálila cigaretu. Můj pohled spočine na obviněném. Sedí vzpřímeně zapřené o opěradlo a kudrnaté pramínky do černa obarvených vlasů mu padají do tmavohnědých očí, jejichž nevypočitatelný výraz nahání strach. „Dají si také?“ nabídnu obviněnému cigaretu k navázání kontaktu. „Nekouřím!“ odpoví jednosečně. Potáhnu do sebe malborku a rozhodným tónem pronesu:
„Obvinění je jim známo i trest, který jim v případě podání obžaloby a následného odsouzení hrozí. Zahajuji tímto jejich výslech. Dne 1. září 2040 učinili prohlášení, že se identifikují jakožto heterosexuál s pohlavím žena, přičemž ve spise chybí údaj, kdy proběhla kastrace a následné přidělení umělé vagíny. Můžou nám tyto nesrovnalosti objasnit?“
Pohlédne na mě sebejistě: „Zřejmě mají nepořádek v hlášeních z příslušných úřadů, kastrování jsem podstoupilo před rokem.“
Tu aroganci mu nedaruji, kontroluji: „Podstoupí dobrovolně gynekologickou prohlídku za účelem ověření tohoto tvrzení nebo ji budu muset nařídit?“
„Proč bych mělo? Mám přirozené právo na svou intimitu, prohlášení jsem učinilo.“ a připojí jakýsi nevinný výraz. Hraje si se mnou...
„Byli obviněné a o pořizování důkazů, jak v jejich prospěch, tak v jejich neprospěch rozhoduje vyšetřující soudce, já!“ Vyplním v laptopu formulář nařizující se podrobit gynekologické prohlídce a podepíši jej, poté obrazovku otočím ke Klaudia Scholz. „Po výslechu je odvezeme do nemocnice svatého Lukáše. Pokud se zjistí, že vykastrováni nebyli, bude jim odebrán vzorek z vagíny na stopy mužského spermatu. Je to rozhodnutí soudu!“ Hodím nedopalek cigarety na zem a rozdrtím jej podrážkou o betonovou dlažbu. Vzkaz je zřejmý.
Přeladím na jinou notu, která by ho měla ještě více rozladit.
„Mají to tu příjemné. V té truhle jsou asi polštáře na křesla. Jeden si s dovolením vytáhnu.“ Poodejdu k tmavé plastové truhle v rohu terasy a vytáhnu z ní šedý naducaný polštář. V předklonu zahlédnu za truhlou zašlapané nedopalky cigaret. Nesmím dát nic znát. Spustím tedy víko, usednu zpět do křesla a pokračuji: „Šedá se hodí i do obývacího pokoje, ten prostorný gauč vybrali moc dobře. Je pěkně tvrdý, že na něm nebolí záda, a vždy se neutrální šedá dá pozvednout červenými polštáři, že?...“
Ono zarytě mlčí, ale v jeho očích se najednou zračí zmatek. Dnešního rána jsem totiž do obývacího pokoje nevstoupila. Zamrká a promne si rukou svůj vyklenutý nos. Potřebuji jej teď nějak zabavit a rozhlédnout se nenápadně v onom podezřelém koutě.
„Vraťme se k věci. V identifikačních údajích mají stále uveden stav ženaté. Jejich partnerem je podle všeho jisté Jeroným Scholz. Kde v současnosti žije? Podle výpovědi svědků zde nebylo viděno již více než pět měsíců. Podle našich údajů nikdy neučinilo prohlášení o své genderové a pohlavní identitě.“
S potutelným upírským úsměvem odvětí: „Někdy se partnerství nevydaří a každý si jde svou cestou. To jistě ví? Rozvedeni nejsme, ale nežijeme spolu už delší dobu. Takže na jejich otázku neznám odpověď. Musí si jej najít sami.“
Vstanu a začnu předstírat zneklidnění. Přecházím po terase sem a tam. Při každém úkroku vpravo pozoruji okolí truhly. Na přilehlém trávníku roste pár statných rododendronů.
Snažím se udržet konverzaci. „Máte děti?“
Odpovídá již o něco klidněji. „Ano, tři.“
„Nechybí jim druhý rodič?“ ptám se s nadějí, že se na moment ponoří do myšlenek a já budu moci prozkoumat terén. Sednu si na truhlu, zapálím si a naslouchám jeho odpovědi. Přitom svůj zrak upírám na vzrostlé keře. Pod jejich listovím se zablyští jakýsi poklop. Obviněné se skutečně na několik cenných minut ponoří do sebe, aby přišlo s rozsáhlou úvahou na téma rodičovství v dnešním světě. Mezitím se sehnu za bednu, abych uhasila svůj oharek, a mimoděk si do kapsy strčím tři špačky pohozené tam neznámou osobou. A hned zase stojím sebejistě na svých osmi centimetrových podpatcích proti obviněnému. Je mi jasné, že více toho neřekne. Ani není potřeba.
Bohudík, prokurátor a policisté právě vycházejí z domu a chystají se s obviněným sepsat protokol. Otočím se směrem k nim a poprosím prokurátora: „Poslala jsem jim emailem rozhodnutí o nařízení gynekologické prohlídky obviněného. Můžou se prosím postarat o jeho odvoz do nemocnice a lékařské vyšetření? Musím do kanceláře vyřešit nějaké urgentní záležitosti. Děkuji.“
Usmějí se na mě „Spolehnou se! S co největší péčí!“ a prokurátor na mě přitom mrkne.
Zapomněla jsem na obviněného. Udělám pár kroků k němu a pronesu bez emocí: „Myslí na své děti, nikdy jim žádný chlap nestojí za to strávit zbytek života ve vězení, i kdyby měl posledního pinďoura na světě!“
Nasednu do služebního vozu a požádám řidiče, aby mě vysadil ve forenzní laboratoři.
Vpadnu dovnitř a forenzní technik Štěpán mi kráčí vstříc. „Ahoj, mohlo bys mi ihned zjistit DNA na těchto špačcích od cigaret? Je to moc důležité!“ Zašklebí se a řekne „Pro ně cokoliv, Viktorie! Do hodiny mají na emailu výsledky identifikace, pokud to individuum budeme mít v databázi.“ Odměním ho polibkem na čelo a na ulici si okamžitě zastavuji taxíka.
Dorážím do svého bytu, nikde nikdo. Naliju si sklenku šampaňského, sbalím si pár věcí, poohlédnu se po cestovním pasu a klíčcích od auta. Pak si otevřu laptop, abych odpověděla na pracovní emaily. Prokurátor píše, že čeká na gynekologii na vyšetření obviněného Klaudia Scholz a že policisté právě sepisují zprávu o výsledcích domovní prohlídky a pošlou nám ji ještě dnes. Vtom mi přistane ve schránce zpráva od Štěpána. Klepou se mi ruce, když klikám na ikonu otevřít. Identifikované individuum: Jeroným Scholz.
Uháním ve svém Mercedesu k bílému domu na předměstí. Všechno skutečné je náhle v mlze. Jeroným Scholz, poslední muž, poslední pinďour, můj bývalý milenec. Vstupní kód se nezměnil. Doběhnu k poklopu v trávě. Všemi silami za něj zatáhnu a zařvu do štoly. „Jero, vylez prosím tě!“
Po chvíli ho slyším stoupat po žebříku vzhůru: „Viktorie?“
Slzy se mi hrnou do očí. Zašeptám jen: „Pojeď někam, kde je lepší svět!“
Sen se stává realitou. Nastartuji a dupnu na plyn.
