S babičkou si vždycky dokázaly hodiny povídat o knihách, chodily spolu do lesa na houby, a teď je tady. O eldéence už párkrát slyšela, ale až nyní začala chápat, co to vlastně znamená.
Když se trochu uklidnila, pokračovala v přemlouvání matky.
„Já vím, že by to bylo těžký.“
„Nebudeme o tom vůbec diskutovat.“
„Já vím, že by to bylo těžký.“
„Nebudeme o tom vůbec diskutovat.“
Sára si mnula kořen nosu, aby uvolnila těkající tvář. „Za tou paní, která leží u okna přišel její syn. Nebyl tam ani deset minut a už jí říkal: „Ty chceš spát, tak já tě nechám odpočívat.“ Ale ona nechtěla spát. Spí celý den. Jenže to mu neřekla, protože určitě jako naše babička nechce obtěžovat.“
Matka už jen slabě oponovala: „Snažíme se tam jezdit každý den.“
„Já vím, ale to není stejné. Vyprávěla mi, jak její maminka umírala ve své posteli. Chce být taky doma. Mezi svejma. Pro ten personál je to práce. Dřina. Dnes tam byla zase nová zdravotní sestra. Nikdo tam dlouho nevydrží a není se co divit.“
„Tak uvidíme, až se to zlepší...“ ukončila matka diskuzi a odvezla Sáru na vlak do Prahy. Ta cestou stále přemýšlela, co by mohla udělat. Nechtěla se vzdát, ale pracuje daleko, takže dojíždění nepřipadá v úvahu. Třeba by ji v nechali pracovat z domova?
Ještě, než dojela do Prahy, volala matka. Byl to krátký rozhovor.
Matka už jen slabě oponovala: „Snažíme se tam jezdit každý den.“
„Já vím, ale to není stejné. Vyprávěla mi, jak její maminka umírala ve své posteli. Chce být taky doma. Mezi svejma. Pro ten personál je to práce. Dřina. Dnes tam byla zase nová zdravotní sestra. Nikdo tam dlouho nevydrží a není se co divit.“
„Tak uvidíme, až se to zlepší...“ ukončila matka diskuzi a odvezla Sáru na vlak do Prahy. Ta cestou stále přemýšlela, co by mohla udělat. Nechtěla se vzdát, ale pracuje daleko, takže dojíždění nepřipadá v úvahu. Třeba by ji v nechali pracovat z domova?
Ještě, než dojela do Prahy, volala matka. Byl to krátký rozhovor.
Teď už jí v hlavě zůstala jediná myšlenka: „Otevřel někdo okno, aby duše mohla ven?“
