Za oknem ubýhala ve svižném rytmu města, vesnice i louky, občas bylo trochu dusno, které v zápětí vystřídaly bouřkové mraky s vydatným deštěm a jako odměna za to všechno se třikrát zbarvila obloha do krásného duhového oblouku. Kolikrát jsem si už říkala, jak by bylo krásné chytit tu duhu za její spodní okraj a jen tak se přehoupnout, jako kdybych byla na provazovém řebříku o jeden stupínek výš a výš a výš.
Měla jsem ve stejnou dobu, co jsem se koukala z toho okna jako spolucestující svoji přítelkyni z Česka. A ona také s radostí hleděla na tu krásu, která nás doprovázela a někdy stihla udělat i fotku té krásné krajiny z vlaku.
Ještě před pár týdny jsme nevěděly ani jedna, že budeme mít možnost takhle prožít pár hodin společně. Vždycky nám to vyjde při nějaké práci, ale takhle jen tak být, bez závazků, termínů, to už jsme ani jedna nezažily roky. Před týdnem absolvovala jakýsi team building v Ženevě a jela pak ve stejnou dobu jako já do Curychu.
Jak ráda jsem ji viděla. Navíc jsem měla možnost jí aspoň trochu nechat nahlédnout do toho, čím jsem se poslední dva roky zabývala.
Moje přítelkyně mohla na vlastní oči vidět to, do čeho jsem dávala svoji sílu, energii, vitalitu i svůj vzdor osudu, naštvání a všechny nadávky, které znám.
Moje přítelkyně viděla na vlastní oči změnu, kterou prošel náš pozemek, náš dům.
Moje přítelkyně byla u nás na návštěvě ještě před tím, než se mojí rodině obrátil život vzhůru nohama.
A já pak po té změně, když jsem tragicky přišla o manžela pokračovala v tom, co jsme si s mužem vysnili. Renovovala jsem, předělávala, dávala tomu všemu duši i srdce a všechen svůj um, pot a slzy celých dvacet měsíců.
Dříve byla mým číslem třináctka. Měli jsme třináct domovů, měli jsme domovní číslo 13. Třináctý prosincový den byl také dnem, kdy jsem naposledy měla možnost mluvit se svým tragicky zesnulým mužem po telefonu.
Od té doby je mým číslem spíše dvacítka. Je to datum jeho narození, je to datum jeho pohřbu. Je to datum, kdy na mě ze schránky vypadlo stavební povolení po čtyřech letech od podání žádosti a já to brala jako blbej vtip a pak právě těch dvacet měsíců vydržela stavět než přišel pravděpodobně syndrom vyhoření. Najednou jsem měla po prosinci pocit, že už nedám ani den.
Vše jsem zastavila a přestala zvát zedníky, truhláře i zahradníky. Vypadalo to, že mi pauza prospěla a že se začínají věci lepšit, nebo jsem tomu aspoň věřila.
Začala jsem cvičit, začala jsem lépe jíst, začala jsem si na sebe dávat více pozor a začala jsem se i radovat a smát se. Uf, je to za mnou, říkala jsem si ještě před pátkem navečer.
A pak jsem dorazila na hotel v Curychu, kde už na mne čekaly holky. V neděli se běží Curych marathon. Byla jsem na něm s Petrem vícekrát a podporovala ho jako vždycky. Letos se do toho pouští Klárka. Je skvělá, už několik marathonů dala a já věřím, že je na ní táta pyšný. I já jsem si už kdysi odklikla jednu trasu závodu a říkala si. Letos už to půjde. Zkusím půlku.
Nějaké signály, že to tak ještě není přicházely už v průběhu února a března. Věřila jsem i tak, že to půjde. Těšila se. Odjížděla jsem v pohodě. Večer vystoupila z vlaku, rozloučila se s přítelkyní a vyrazila být podporující máma a částečný sportovec a výletník v jednom. Holky byly po celém týdnu ve škole unavené. Nevím, proč jsme jely v pátek, ale chtěly to tak. Že si prý více odpočinou. Možná, kdybychom jely v klídku v sobotu… třeba by bylo všechno jinak.
Obloha i hotel na mne působily dost stísněně. Nechtěla jsem to vidět a šla se s holkama přivítat. Budova mne ale vrátila do doby, kdy jsem poprvé bydlela na ubytovně. Dlouhé chodby, nic moc design, taková zašlá sláva konferenčních hotelů. Budovy mají tu moc, že Vás do sebe vtáhnou. A buď Vás pohltí jejich temnota nebo naopak probudí vnímavost, radost. Takový hotel je třeba Besídka ve Slavonicích. Jak tam jste, jakoby jste vstoupili do světa fantazie. Tenhle hotel pro mne takový nebyl. Ale je to jen subjektivní pocit. Je to asi tak stejné, jako když někdo vidí ústřice a hned má na ně chuť a bere je jako delikatesu a někdo jiný zase nemůže ani ochutnat.
S holkama to bylo moc fajn. Jsou šikovné, všechno si zařídily. Já mohla jet do Curychu až dalším vlakem. Ony jely už ze školy. Už mne vlastně na spoustu věcí nepotřebují, i když já mám stále pocit, že tu pro ně musím být. Daly jsme si večeři.
Hotel vedou Indové, tedy menu bylo též ve stejném duchu. A i přesto, že mám ráda olivově zelenou stejně jako moje jedna z dcer, a zařízení sedaček v restauraci bylo přesně takové, moc mi to nepomohlo. Chandra pomalu zkoušela, co dovede.
Kdybych byla na stejném místě v jinou dobu, v jiné konstelaci, asi bych tomu nepřikládala žádný význam. Takhle ale postupně začala prostupovat mojí kůži úzkost. Ještě jsem to nechala být a šla to zaspat.
Ráno jsem nechala holky spát, chtěly to tak. Nechvátala jsem na ně. Nechala vše v jejich rytmu. Teď zpětně vím, že i tohle začalo postupně jako kapka po kapce , která vymýlá horninu natolik, že se pak rozsype skála na kousky přispívat tomu, jak celý výlet pro mne dopadl.
Odešly jsme až kolem poledne. Jedna z mých šikovných dcer zná Curych lépe, dovedla nás zdatně z hotelu k tramvaji, zařídila lístek sestře a hurá do víru velkoměsta. Zatím nic nenasvědčovalo tomu, k jaké změně dojde.
U oběda byla pohoda, jídlo bylo výborné a dezert s kávou tomu dal tu správnou tečku. Původně jsme měli jet do Muzea umění, ale časově jsme to ani jedna moc neodhadly. Hodily jsme to za hlavu a využily možnosti být na sluníčku, které občas rozhrnulo mraky a podívalo se na nás na zem, aby nám udělalo radost. Do naší vycházky projela kolem skupina podporující LGBT komunitu na hezkých kolech a s dobrou náladou.
My vyrazily pro moje startovací číslo.
Oproti Lausanne se čísla nevydávala v plastových přenosných stanech kolem jezera, ale v nejvyšším patře jednoho obchodního domu. Řada čekajících svižně postupovala a já vyzvedla, co bylo třeba.
Najednou se mi začala točit hlava a oči mi začaly trochu vlhnout. Ještě jsem to nechala být. Že by vítr? Kdo ví?
Když už jsem ale šla po chodníku a měla pocit, že se zadusím, protože se mi zdálo, že se proplétám moc velkým množstvím lidí, začala jsem tušit, že něco není v pořádku. Holky zatím nic moc nepozorovaly.
Vlezly jsme do tramvaje. Já šťastná, že se mohu posadit, protože bych se jinak sesunula k podlaze i tak.
Začaly jsme řešit večeři. Koupily si něco na pokoj. Já si myslela, že mi v té mojí nastupující úzkosti pomůže sport a plavání v bazénu. Šla jsem se podívat, jak místo v hotelu vypadá.
Proplétala jsem se labyrintem chodeb, šaten a začala se třást. Když jsem vyšla po schodech k bazénu bylo mi jasné, že to nezvládnu. Rychle jsem vycouvala a šla na pokoj. To už mi tekly slzy proudem. Neměla jsem myšlenku na nic jiného než okamžitě opustit hotel nebo se udusím. Zavolala jsem holky. Mají svůj pokoj, ale bylo evidentní, že už tuší, že něco není v pořádku. Na mysl mi přicházely výčitky, co to dělám, proč mi takhle je. Proč jsem jim zkazila výlet, proč nemůžu normálně zatnout zuby a dělat jakože nic. Proč se nemůžu prostě přemoci a přetvařovat jako to dělaj někdy jiný mámy? Dělala jsem to taky tak dříve. Ale teď už nemůžu ani minutu.
Zabalila jsem tašku a oznámila, že musím okamžitě odjet. Mojí běžkyni přijede podpořit její chlapec. Bylo to od něj překvapení a já jsem za to moc ráda. Ještě v taxiku na vlak jsem se třásla, ale už jsem začala zase trochu lépe dýchat.
Vlak už na peronu, vagony plné lidí. Měla jsem pocit, že vyskočím z kůže. Naštěstí jsem jedno volné místo našla. Ulevilo se mi. Dýchání začalo být klidnější. Výlet za všechny prachy. Někdy se věci nedějí, tak jak si přejeme.
I když vím, že se nemá nic dělat na sílu, někdy to zkrátka ještě neodhadnu. Snad mi holky tenhle konec výletu odpustí. Sprostá slova se snažím používat málokdy, ale znáte to … někdy to prostě ujede. Posranej výlet říkám si. A kouknu z okna, jestli nebude aspoň ta duha. Jenže vidím jen posraný okno od nějakého ptactva. Už jsem si myslela, že jsem zlé věci překonala. Jsou ale pořád události, které mne vrací k tomu, že ten můj život po tak smutné události ještě nějaký čas na vzpamatování se bude třeba. Tak snad se zadaří jindy.
Držte mi palce. A já je držím tobě, dcerunko moje. Jestli dokážeš aspoň nazout běžecké boty, už to bude výhra.
Lea Mandíková, 9. 4. 2022 ve vlaku z Curychu domů do Cartigny
