Uběhla půlhodinka. Poloha stočeného háděte pod pokrývkou se ani o centimetr nezměnila. „Broučku, vstávej!“ zkouším to po dobrém. Nic. „Že tě z toho pelechu vytáhnu!“, přitvrzuji. Nic. „Máš na stole snídani. Párky,“ lákám ho. Nic. „Tak dobře. Zůstaň, kde jsi. Já do lesa půjdu sama.“
„Babí, to né...“, prudce se posadí a jeho ještě zalepené oči se na mě vyčítavě upřou. Čtu v nich nevyřčenou otázku jako v otevřené knížce. „To bys fakt byla schopná jít beze mě?“,
„To víš, že ne,“ opatrně odhazuju přikrývku stranou. „Jen se ale ještě musíš umýt a nasnídat, nebo polekáš veverky.“
„No jó, babí,“ houkne. „A můžu si vzít s sebou pilku?“, ptá se, i když ví, že zbytečně. Je v sedmém nebi. S darem od jeho táty k desátým narozeninám by nejraději i spal.
„A nepojdeme se raději podívat na nějaký hrad? škádlím ho. „Znám jeden…“
„Babí,“ ztuhne nefalšovaným zděšením. „To nééé!!! Hrad jsem už jeden viděl...!“
„Dělám si jen srandu!“ Vyrážíme. K lesu. Uvelebí se na sedadle a spokojeně zavře oči. Už se zase slastně noří do svého snění. Ticho prolomí až v lese... „Babí, babičko, můžu uříznout tuhle větev... babí, babičko, a porazím taky tenhle strom, jo?“
„No, ale musí být úplně suchý.“
„Babí, já vím... jsem přece dřevorubec.“ Bedlivě se rozhlíží a neomylně vybírá jen ty zkřivené, beznadějně zaschlé a pouští se s neuvěřitelnou vervou do práce.
Jednou náhodně viděl v televizi nějaký pořad o rizikovém kácení stromů. Od té doby prohlašuje že bude dřevorubec. K nelibosti jeho vysokoškolsky vzdělané matky. „Ty budeš studovat přírodovědu, viď?“ Klučina, aby se zavděčil, teď na obvyklou otázku tvrdí, že chce být dřevorubec – a botanik.
„Dávej pozor, ať se nezraníš. Nejsi unavený, nechceš se napít?“ ptám se starostlivě.
„Babí, ne! Neraď! Já to umím... ještě támhle ty dva, jo...?!“
Holé seschlé náletové kmínky sám hned stahuje na hromadu. Jakoukoli pomoc rázně odmítá. „Raději mi uhni!“ velí. Stačí mu, že jsem vděčný pozorovatel. Konečně se zálibně zadívá na své dílo a prohlásí: „To budou dřevorubci rádi, že jsem za ně udělal takový kus práce, že jo?“ Nenápadně se pokusím pohladit jeho zpocené vlásky. Škubne sebou a odtáhne se. „No tak, babí... nech toho!“
Je čas návratu. „Babí, nezajdeme ještě k té skále tam vzadu za pasekou? Chtěl bych na ni vylézt.“ Sport mu sice nic neříká, sledovat ho při nějaké kolektivní hře je o nervy. Zatímco ostatní kluci se honí za míčem, jakoby jim šlo o život, můj vnouček sice taky snaživě běhá, ale často úplně jinde, nežli je právě balón. Ale lození, jak tomu říká? To je jiná. Nejraději má samozřejmě stromy, ale neodolá ani balvanům. Jako kamzík vyšplhá na skalnatou vyvýšeninu. Usadí se na nejvyšším plochém kameni a začne filozofovat. „Babí, co kdyby to byla sopka a teď vybuchla. Kam až bych letěl?“
„No, myslím si, že určitě až k mrakům,“ volám. „Ale nechceš už raději slézt?“
„Ne!“. Opatrně se překulí na záda a dost dlouho se zamyšleně dívá vzhůru, k bělavým obláčkům na blankytném letním nebi.
Raději než s lidmi si povídá se stromy, skalami, potoky, kytkami, a ještě tak s pejsky. Teprve pozdě večer, když se mi konečně podaří zahnalo do postele, mne chytne za ruku a zažadoní. „Pojď si povídat!“ Pohádky ho nikdy moc nebraly, ale do nekonečna by vydrží poslouchat vyprávění o lesích, o oceánech, sopkách, ale hlavně o tropických pralesích. „Až budu dospělý vypravím se do Amazonie. Ale tam asi nebudu kácet, víš. Tam si postavím velikánské skleníky a budu tam pěstovat všechny stromy a kytky... Jo, a ještě tam vybuduju obří akvária a terária, a...“ Přes můj chabý odpor čile vyskakuje z postele a hrne se ke stolu. Bere pastelky, papíry a snaží se mi, jak nejlépe dovede, své odvážné sny ztvárnit.
Tak ubíhá náš společný prázdninový čas. Pevně věřím, že až mému milovanému svéráznému vnukovi uplyne čas jeho dětství, o sny se mu vyplní. Stane se z něj opravdický dřevorubec. A jasně, že taky botanik. V Amazonii bude opatrovat své skleníky, svá akvária a terária s nejrůznějšími živočichy. Teda kromě jedovatých hadů. To mi totiž svatosvatě slíbil.
