Ozývá se zaklepání na dveře.
Ženský hlas - sestra: „Dobré odpoledne, pánové.“
Sborová – trochu na přeskáčku tříhlasová mužská odpověď: „Dobré odpoledne, sestři.“
Sestra: „Tak jaký byl oběd? Chutnalo vám? Pánové, vyvětrejte si tady. Máte tu jak v opičárně.“
Pavel: „Sestři, dyť je venku zima. Ráno byla jinovatka.“
Sestra: „Ráno! A teď jsou dvě odpoledne. A vůbec, jak to že nejste na rehabilitacích?“
Ivan: „Já mám cvičení až za čtvrt hodiny. To stihnu ještě aj cigárko.“
Sestra: „No, zrovna vy, pane Mašek, vy byste kouřit vůbec neměl.“
Pavel: „Já mám za chvíli košíkárnu.“
Sestra: „A už jste nějaký košík upletl? Budou Velikonoce, tak ať má manželka do čeho dát vajíčka.“
Pavel: „“Upletl, sestři, ale jestli bude mít manželka odvahu do toho výtvoru něco vložit, to nevím. Tak, první pokus. Určitě udělám i lepší!“
Sestra: „Pane Kulíšek, vy se zastavte na sesterně pro pichulku, jo?“
Radovan: „Ještě, že jsem si na ty každodenní vosičky zvykl. Doma si inzulín píchám sám.“
Pavel: „“Upletl, sestři, ale jestli bude mít manželka odvahu do toho výtvoru něco vložit, to nevím. Tak, první pokus. Určitě udělám i lepší!“
Sestra: „Pane Kulíšek, vy se zastavte na sesterně pro pichulku, jo?“
Radovan: „Ještě, že jsem si na ty každodenní vosičky zvykl. Doma si inzulín píchám sám.“
Pavel: „Doufám, že nám na pokoj nevrznou ještě čtvrtého. To bysme se tady s těma vozíkama ani neotočili.“
Radovan: „Nedaji. Nikde nejsou čtyry. Leda by byl mimořadny přisun kriplu. Teď sme parta tak akurat. Cukrovkař, mrtvičkař a ty si tu s čim, Pavle?“
Pavel: „Nádor v míšním kanále a po operaci vozík. Už šestnáct let.“
Ivan: „Ty, vole. Tak to je nářez. A jak to snášíš?“
Pavel: „Nejdřív jsem si myslel, že to rozchodím, ale primář na spinálce mě vyvedl z omylu. Tak jsem si časem zvykl. Zvykneš si na všechno. Akorát jsem nehorázně přibral. Málo se hýbu a žeru.“
Ivan: „Já jsem si teda nezvykl. Dřív jsem hrál v kapele. Kytaru jsem měl na krku furt. Hrávali jsme o dušu. V okolí všechny zábavy. A hráli jsme všechno. Olympiky, Citróny, Queeny aj ACDC a pak třeba naše Nedvědy a ty jejich Stánky nebo lidovky a dechovky bez dechů. Normálně dvě kytary, basa, bicí, klávesy. A stačilo to na všechno. A před třema rokama sem se vracel dom, bylo nad ránem, když mě šlahlo. Našli mně až za světla. Ruka a noha v hajzlu, hlava v pořádku. A tak tu su na rehabilitaci už podruhé. Je to boj. Nejvíc to odnesla ruka. Pravá paže mě jen vyrovnává postoj. Ale neudělám s ní nic. Vlastně něco ano. Na desce stolu ju mám jako závaží. A noha. Šak vidíte, jak chodím. Su jak ten výrobce zlata Joffreye de Peyrac z Angeliky.
Radovan – rozverně-zprvu skoro vesele: „ To ja su ten sladky hoch. Diabetes vyšší levl. Musime shazovat. Nežrat. Tak je to jednoduche. Já ty kila shodím rychleji, než ty, Pavle. „Mě až ufiknu tady tu sviňu, tak budu mět zrazu o deset kil miň. A co všechno ušetřim!“
Pavel: „Co ušetříš?“
Pavel: „Co ušetříš?“
Radovan: „Tak třeba boty. Víš, co stojí dneska boty? Ty já už nebudu potřebovat, aj ponožky a gatě jenom kratke. Tuž to je vyhoda, ni? Akurat jednu zasadni nevyhodu to bude mit, že nebudu moct nikoho z hajzlu, co znam, nakopat do řiti. Tak to je velka nevyhoda. Ale nebudou mě smrdět nohy. Mě dycky strašně smrděly. Tak nebudou. To je tež velka vyhoda. Ale strach mam. Už teď s tu jednu haxnu těžko lezu z vuzku na zachod. Jak budu lezt na tu misu bez noh, to nevim. Učiněny hrůzinec. To by mě měli tady naučit, ne?“
Pavel: „Neboj,“ říkám, „dostaneš nohy umělé a zvládneš to, jako nic. Chodit budeš. To se naučíš! Umělé nesmrdí, alespoň myslím. Někteří, co tu sou, tak už chodí. Nemají nohy a chodí. Protézu dostaneš, a botky si koupit budeš muset, tam neušetříš. Ale kila by jít dolů měla, to teda jo. Aj moje.“
Předělová hudba.
Pavel: „Ty, Ivane co ty si pořád takový zasněný. Hledíš furt do blba, to asi dělá to jaro, co?“
Ivan: „Už vloni sem se tady zamiloval. Taková krásná holka, rehabilitační sestra.“
Pavel: „ A co ona? Ví to?“
Ivan: Nevím. Ještě jsem jí to neřekl, ale asi něco tuší. Šak kvůli tomu trpím jak kůň.“
Pavel: „Ale ty jsi ženatý, ne?“
Ivan: „Nejsu ženatý. Byl jsem, ale už dávno nejsu. Jo s jednou jedibabou žiju, to jo, ale ta, kdyby mně neoprala a sem tam něco neuvařila, tak ju dávno vykopnu, kdyby bylo kam. Ale není. Ona ví, že mám invalidní důchod, a prachy na bezmoc ze sociálky. Všechno shrábne za to, že se o mě stará. Su zlatý důl. Stará se minimálně a sebere mně všecko, ani na ty blbý cigára nemám, no věřil bys tomu?“
Pavel: „Ale to jsou přece tvoje peníze, ty máš rozhodovat, komu je dáš, ať se o tebe postará.“
Ivan: „Já vím, ale je to složité, znáš to… Já na to nemám sílu, toto řešit, chodit po úřadech. Ona je generál, jak se říká, semetrika. Já když su nasranej na ňu, což je skoro furt, tak se seberu a du ven. Chodím a přemýšlím si. To mě uklidní. A když mám cigára, tak je mi nakonec aj fajn. Ale jenom se vrátím dom, už mám nervy zase na pochodu. Kdybych nebyl mrzák, šak já bych jí ukázal! Třeba, abys věděl, jak to u nás chodí, chcu, aby udělala na oběd francouzské brambory. A co myslíš? Přinese je ze sklepa, hodí mi k nohám škrabku na brambory a řekne, chceš zapékačky, chceš? Tak si je oškrab! Rozumíš. Oškrab! Já s tím pahýlem…“
Pavel: „Ale nakonec je sama oškrábe, ne? Přece ví, že jednou rukou je neoškrábeš.“
Ivan: „Ví. Právě proto mě tyto naschvály dělá furt. Řekne, že na takovou babravou prácu nemá čas, že když mám hlad, si mám ohřát sáčkovou gulášovou polívku ze včerejška s chlebem, ten mě ukrojí. A sama má tolik práce, že čumí na televizu a kouří. “
Pavel: „Ivane, já si myslím, že kdybys opravdu chtěl a šel cíleně za tím, tak to ke svému dobru dotáhneš do lepšího konce. Čí je barák, kde bydlíte?“
Ivan: „Můj.“
Pavel: „Tak vidíš. Svoji nejste, ona by neměla, vlastně nemá žádný nárok. A když říkáš, že je s tebou jen kvůli tvým prachům… Má tě vůbec ráda?“
Ivan: „Prdlajs! Moje peníze má ráda. Fakt! Aj o pár kaček na cigára musím žebrat.“
Pavel: „No to musíš sám vědět, jak s takovým stavem věcí něco udělat. Já bych udělal, než se trápit.“
Ivan: „Šak já se netrápím. Já sem se tady zamiloval. Já tady mám svoju lásku. Víš, která to je?“
Pavel: „To nevím. Jak bych to asi tak mohl vědět. Ukážeš mi ji, jo? Hlavně aby ona to věděla a opětovala. Už jsi jí něco naznačil, nebo rovnou řekl?“
Ivan: „Jenom naznačil. Ona je vdaná, tak se ošívá.“
Pavel: „Která to je?“
Ivan: „Dole, tam jak je košíkárna, jak jsou cvičebny, tak tam má svůj rajón.“
Pavel: „Ale dole jich maká hodně. Jak ji poznám?“
Radovan – lehce nabručeně: „Kurňa, chlapi, nechte si to na ráno. Takove řeči nejsou Hajaja. Já po nich neusnu ani za sviňu. Laska, baby, to není nic uklidňujícího na dobru noc. Tak ticho a dobru.“
Po chvíli ticha:
Ivan- šeptem: „Ona je úplně boží, chápeš? Krásná, asi pětatřicet let, vlasy jak anděl, trochu zrzy, trochu blond. Aj pár pih uvidíš na sluníčku. A když se směje, je nejhezčí. Má veselé oči. To neumí každá.“
Pavel – taky šeptem: „Co neumí každá?“
Ivan: „Smát se očima. Má v nich jiskru. Takovou, co zapaluje. Celý jsem se rozklepal, srdce v krku. A jak chodí! Úplně tušíš pružiny, co má v těle jak každý krok, každý pohyb jí ladí. Jak akordy na kytaře… Jarka se menuje a já sem ju miloval tajně už vloni. Myslíš, že bych jí měl napsat dopis?“
Pavel: „Tož můžeš, co bys nemohl. A to ti nevadí, že je vdaná? To by ses hrnul nejspíš do dalšího zklamání. Jestli je na tebe hodná, tak to oni mají asi v popisu práce, ale pouštět si pacienty k tělu, nevím, to asi ne. Ty vole, Ivane, já si myslím, že narazíš.“
Ivan: „Já vím, že je nešťastná, že je na tom s tym svým chlapem stejně, jak su já doma. To jsem tak nějak pochopil z toho, jak si spolu povídáme. Ona se mnou cvičí. Teda cvičí tak i tak. Rozumíš. Cvičí rehabilitačně a se srdcem. Ale když jsme mluvili o soukromí, tak vždycky jiskra zhasne. Posmutní. Tak si myslím, že je nešťastná. Já jí napíšu.
Radovan - nahlas: Kurňa, úplně ste mně rozebrali spani. Teď neusnu. Vite co? Pavle, ty si takovy psavec, furt neco pišeš nebo nám čteš a ty bys mohl složit, jestli to zvládneš, no zvládneš, co bys nezvladl, nějakou milostnou báseň pro Ivana. Teda pro tu jeho lasku, co? Tak si na to placnite a poďte už spat. Šak už je skoro pulnoc, boha jehjo…“
Pavel: „Ivane, teď jsi tak pěkně mluvil o tom, jak na tebe působí, tak si myslím, že bys nějakou básničku pro ni zvládl snadno aj sám. Stačí, abys, co si zrovna myslíš, hodil na papír a do veršů. Když jsi hrál v kapele na kytaru a určitě taky skládal, tak to dáš, ne?“
Ivan: „Kdybych jí měl složit melodiju, tak to bych rád, to bych asi zvládl. Ale texty ne. Mě to nikdy nešlo. Radovan má pravdu. Na básničky si machr. Tak složíš? Prosím!
Pavel: „Složím, není problém, ale mám pocit, že si zahráváš a budeš ještě víc zklamaný.“
Radovan už naštvaně: „A teď už doopravdy ticho. Stači, že Pavel v noci chrápe. Dobru…“
Pavel i Ivan: „Dobrou.“
Předělová hudba rocková milostná balada – úryvek.
Pavel: „Tak, Ivane, bude tě to stát aspoň kafe z automatu. Víš, ono psát milostnou poezii, když nejseš zabouchnutej, jde těžko. Já, když jsem zamilovanej byl, jsem pod vlivem Jaroslava Seifrta a jeho Jarního ronda napsal toto. Na. Přepiš to, Ivane, ať je básnička tvojí rukou.“
Ivan: „Dej, dej, hned si to přečtu.“
Ivan: Ty, vole, tak to je úplná paráda. Su normálně úplně nadšený. Jestli tohle nezabere, tak už nic.“
Předělová hudba – romantická.
Pavel: „ Vám řeknu, kluci, že ty neděle jsou tady úplně na zbláznění. Nuda, nuda, nuda. Ještě že je venku fakt teplo. Vyjedu si na čumendu ven. Prý je za léčebnou v zatáčce kavárna. Ivane, jdeš se mnou? Ne? Tak ahoj.“
Jarka: „Tak jedem! Kde ten váš vozik ma brzdy? Aha tady.Tak piva se vam zachtělo. Ale je zavřene a stejně, tam byste nedojel na zachod. Ne, že byste to nestihl, ale tam wecko pro vozičkáře neni, vime? Vite, že chlapi jsou hajzli? To mě řeknite, jak to jenom muže chlap udělat? A ja jsem mu tak věřila. Ale už vim, že mu věřit nemužu. Hajzl! Copak vy byste ženskou podvedl a potom ještě mlatil? Ale, co se ptam, šak vy jste chlap…. Tak udělal?“
Pavel: „Kam mě vezete? Já jsem si doopravdy chtěl dát jedno nedělní pivo. A vůbec, já na vás nevidím. Kdo mě to vlastně unáší?“
Jarka: „Tak já sem unosce? To si ještě povime. Jedem do Spartaka na hřiště. Chcete pivo, nebo ne?“
Pavel: „Váš partner vás bije?“
Jarka: „Mě? Ne. Kamoš kamaradku. Ale už to neni muj kamoš, teď už ne. Hajzl! A ja jsem mu tak věřila! Boha! Jak ja ho nenavidim!“
Pavel: A já už vím, odkud vás znám. Z chodeb léčebny. Vy jste fyzioterapeutka. Ještě jsem se onehdá divil, jak taková křehule může s náma, co máme sto a víc kil cvičit a nesedřít se u toho.
Jarka: „Prostě to umíme. Víme kde jak a za co chytit. Od toho jsme fyzioterapeutky, mame na to školy, kurzy a praxi. Ale stejně… Nemate cigaro?“
Pavel: „Ne. Já nekouřím.“
Jarka: „To dělate dobře, že nekouřite.“
Pavel: „Šak vy byste taky neměla.“
Jarka: „Hmm. Hajzl! Ale ja mu to nedaruju.“
Pavel: „Aha, tak teď už vás vidím. Jste to doopravdy vy, co jsem si podle hlasu myslel. Jste hezká. Kdo vám to udělal?
Jarka: „Myslíte toho moncla pod levym okem?“
Pavel: „No před chvílí jste mluvila o kamarádovi, co už jim není, ale to nebyl on, co? Jestli vás bije manžel, tak to s váma souhlasím.“
Jarka: „S čim souhlasite?“
Pavel: „No, že je v každém ohledu hajzl. Kamaráda jste si vymyslela, aby svěřování nebylo tak osobní, že jo? Máte doma italiáno. Vít, mně by do toho nemělo nic být, že jo? Já jsem tady jen pacient na vycházce. Ale vy sama jste si začala…“
Jarka: „ Já? S čím jsem si začala?“
Pavel: „S tím svěřováním. Já, úplně cizí chlap. Vůbec mě neznáte. Ale já vás chápu. Vrba.“
Jarka: „Kápl ste na to. Potřebuju se vykecat. Nic vám do toho není, ale právě proto je to lepší, než kdyby bylo. Mám stres. Stres je sviňa.
Změní se zvuky v pozadí na typický hospodský hluk.
Servírka: „Dobrý den, tak co si dáte?“
Pavel: „Pivo.“
Jarka: „Ahoj, Evčo. Mě přines dvojku červeneho. Dík.“
Pavel: „Tak povídejte. Mimochodem, já jsem Pavel.“
Jarka: „Ja vim. Vas nejde přehlednout. Ja su Jarka.“
Pavel: „To je u vás často? Že vás bije?“
Jarka: „Mě se nechce o tom teď a tady mluvit. Je tady hodně lidi. Hodně uši. Některe asi hodně zvědave.“
Pavel: „Tak kde vám budu dělat vrbu?“
Jarka: „Dopijeme a ja vas vezmu ke mně.“
Pavel: „Jo a dostanu pěstí i já…“
Jarka: „Není doma. A hned tak nebude. Nebojte. Vy si myslite, že piju, že su furt liznuta… Já vam něco řeknu. Já mam rada svoju pracu. Tu v obci neni jina k sehnani. Ja si nemožu dovolit dostat z lečebny vypověď, že piju. Vite, co chcu řict? Nechte si to pro sebe. Jo, dneska jsem si trochu vypila, že nevim, jak dal. A co. Šak to není denně.“
Předělová hudba.
Pavel: „Ty, Ivane co ty si pořád takový zasněný. Hledíš furt do blba, to asi dělá to jaro, co?“
Ivan: „Už vloni sem se tady zamiloval. Taková krásná holka, rehabilitační sestra.“
Pavel: „ A co ona? Ví to?“
Ivan: Nevím. Ještě jsem jí to neřekl, ale asi něco tuší. Šak kvůli tomu trpím jak kůň.“
Pavel: „Ale ty jsi ženatý, ne?“
Ivan: „Nejsu ženatý. Byl jsem, ale už dávno nejsu. Jo s jednou jedibabou žiju, to jo, ale ta, kdyby mně neoprala a sem tam něco neuvařila, tak ju dávno vykopnu, kdyby bylo kam. Ale není. Ona ví, že mám invalidní důchod, a prachy na bezmoc ze sociálky. Všechno shrábne za to, že se o mě stará. Su zlatý důl. Stará se minimálně a sebere mně všecko, ani na ty blbý cigára nemám, no věřil bys tomu?“
Pavel: „Ale to jsou přece tvoje peníze, ty máš rozhodovat, komu je dáš, ať se o tebe postará.“
Ivan: „Já vím, ale je to složité, znáš to… Já na to nemám sílu, toto řešit, chodit po úřadech. Ona je generál, jak se říká, semetrika. Já když su nasranej na ňu, což je skoro furt, tak se seberu a du ven. Chodím a přemýšlím si. To mě uklidní. A když mám cigára, tak je mi nakonec aj fajn. Ale jenom se vrátím dom, už mám nervy zase na pochodu. Kdybych nebyl mrzák, šak já bych jí ukázal! Třeba, abys věděl, jak to u nás chodí, chcu, aby udělala na oběd francouzské brambory. A co myslíš? Přinese je ze sklepa, hodí mi k nohám škrabku na brambory a řekne, chceš zapékačky, chceš? Tak si je oškrab! Rozumíš. Oškrab! Já s tím pahýlem…“
Pavel: „Ale nakonec je sama oškrábe, ne? Přece ví, že jednou rukou je neoškrábeš.“
Ivan: „Ví. Právě proto mě tyto naschvály dělá furt. Řekne, že na takovou babravou prácu nemá čas, že když mám hlad, si mám ohřát sáčkovou gulášovou polívku ze včerejška s chlebem, ten mě ukrojí. A sama má tolik práce, že čumí na televizu a kouří. “
Pavel: „Ivane, já si myslím, že kdybys opravdu chtěl a šel cíleně za tím, tak to ke svému dobru dotáhneš do lepšího konce. Čí je barák, kde bydlíte?“
Ivan: „Můj.“
Pavel: „Tak vidíš. Svoji nejste, ona by neměla, vlastně nemá žádný nárok. A když říkáš, že je s tebou jen kvůli tvým prachům… Má tě vůbec ráda?“
Ivan: „Prdlajs! Moje peníze má ráda. Fakt! Aj o pár kaček na cigára musím žebrat.“
Pavel: „No to musíš sám vědět, jak s takovým stavem věcí něco udělat. Já bych udělal, než se trápit.“
Ivan: „Šak já se netrápím. Já sem se tady zamiloval. Já tady mám svoju lásku. Víš, která to je?“
Pavel: „To nevím. Jak bych to asi tak mohl vědět. Ukážeš mi ji, jo? Hlavně aby ona to věděla a opětovala. Už jsi jí něco naznačil, nebo rovnou řekl?“
Ivan: „Jenom naznačil. Ona je vdaná, tak se ošívá.“
Pavel: „Která to je?“
Ivan: „Dole, tam jak je košíkárna, jak jsou cvičebny, tak tam má svůj rajón.“
Pavel: „Ale dole jich maká hodně. Jak ji poznám?“
Radovan – lehce nabručeně: „Kurňa, chlapi, nechte si to na ráno. Takove řeči nejsou Hajaja. Já po nich neusnu ani za sviňu. Laska, baby, to není nic uklidňujícího na dobru noc. Tak ticho a dobru.“
Po chvíli ticha:
Ivan- šeptem: „Ona je úplně boží, chápeš? Krásná, asi pětatřicet let, vlasy jak anděl, trochu zrzy, trochu blond. Aj pár pih uvidíš na sluníčku. A když se směje, je nejhezčí. Má veselé oči. To neumí každá.“
Pavel – taky šeptem: „Co neumí každá?“
Ivan: „Smát se očima. Má v nich jiskru. Takovou, co zapaluje. Celý jsem se rozklepal, srdce v krku. A jak chodí! Úplně tušíš pružiny, co má v těle jak každý krok, každý pohyb jí ladí. Jak akordy na kytaře… Jarka se menuje a já sem ju miloval tajně už vloni. Myslíš, že bych jí měl napsat dopis?“
Pavel: „Tož můžeš, co bys nemohl. A to ti nevadí, že je vdaná? To by ses hrnul nejspíš do dalšího zklamání. Jestli je na tebe hodná, tak to oni mají asi v popisu práce, ale pouštět si pacienty k tělu, nevím, to asi ne. Ty vole, Ivane, já si myslím, že narazíš.“
Ivan: „Já vím, že je nešťastná, že je na tom s tym svým chlapem stejně, jak su já doma. To jsem tak nějak pochopil z toho, jak si spolu povídáme. Ona se mnou cvičí. Teda cvičí tak i tak. Rozumíš. Cvičí rehabilitačně a se srdcem. Ale když jsme mluvili o soukromí, tak vždycky jiskra zhasne. Posmutní. Tak si myslím, že je nešťastná. Já jí napíšu.
Radovan - nahlas: Kurňa, úplně ste mně rozebrali spani. Teď neusnu. Vite co? Pavle, ty si takovy psavec, furt neco pišeš nebo nám čteš a ty bys mohl složit, jestli to zvládneš, no zvládneš, co bys nezvladl, nějakou milostnou báseň pro Ivana. Teda pro tu jeho lasku, co? Tak si na to placnite a poďte už spat. Šak už je skoro pulnoc, boha jehjo…“
Pavel: „Ivane, teď jsi tak pěkně mluvil o tom, jak na tebe působí, tak si myslím, že bys nějakou básničku pro ni zvládl snadno aj sám. Stačí, abys, co si zrovna myslíš, hodil na papír a do veršů. Když jsi hrál v kapele na kytaru a určitě taky skládal, tak to dáš, ne?“
Ivan: „Kdybych jí měl složit melodiju, tak to bych rád, to bych asi zvládl. Ale texty ne. Mě to nikdy nešlo. Radovan má pravdu. Na básničky si machr. Tak složíš? Prosím!
Pavel: „Složím, není problém, ale mám pocit, že si zahráváš a budeš ještě víc zklamaný.“
Radovan už naštvaně: „A teď už doopravdy ticho. Stači, že Pavel v noci chrápe. Dobru…“
Pavel i Ivan: „Dobrou.“
Předělová hudba rocková milostná balada – úryvek.
Pavel: „Tak, Ivane, bude tě to stát aspoň kafe z automatu. Víš, ono psát milostnou poezii, když nejseš zabouchnutej, jde těžko. Já, když jsem zamilovanej byl, jsem pod vlivem Jaroslava Seifrta a jeho Jarního ronda napsal toto. Na. Přepiš to, Ivane, ať je básnička tvojí rukou.“
Ivan: „Dej, dej, hned si to přečtu.“
Mojí milované
Máš vlasy z čarodějných trav,
lehounce voní tak a
mysl matou,
tu moji, a to již od
výprav,
kde mámily mě před touhle chatou.
Ach bože, jaký zvláštní stav,
duši mám cele jen tebou jatou,
máš vlasy z čarodějných trav,
lehounce voní tak a mysl matou.
Mám právo na lásku? Mám vzdát se práv?
Zavrhnout navždy tu tvář pihovatou,
jak nad jinými jsem lehce rukou máv?
Ne! Dávno jsem prohlásil tě za svoji svatou.
Máš vlasy z čarodějných trav,
lehounce voní tak a mysl matou.
Kdybych tak uměl říci
dost! To stačí!
Kdybych tak uměl lásce
poroučet.
Se srdcem rozum těžce válčí,
bojují tiše – tolik let …
A ty si zatím hrdě kráčíš,
omamný mladý svěží květ,
kdybych tak uměl říci
dost! To stačí!
Kdybych tak uměl lásce
poroučet.
A ty nic nevíš o válce, nic o pláči
neslýcháš srdce zakřičet.
Usmíváš se a snílku, hledači,
uvěřit
nechceš žádnou z vět.
Kdybych tak uměl říci
dost! To stačí!
Kdybych tak uměl lásce
poroučet.
Miluji tě…
Ivan: Ty, vole, tak to je úplná paráda. Su normálně úplně nadšený. Jestli tohle nezabere, tak už nic.“
Předělová hudba – romantická.
Pavel: „ Vám řeknu, kluci, že ty neděle jsou tady úplně na zbláznění. Nuda, nuda, nuda. Ještě že je venku fakt teplo. Vyjedu si na čumendu ven. Prý je za léčebnou v zatáčce kavárna. Ivane, jdeš se mnou? Ne? Tak ahoj.“
Jarka: „Tak jedem! Kde ten váš vozik ma brzdy? Aha tady.Tak piva se vam zachtělo. Ale je zavřene a stejně, tam byste nedojel na zachod. Ne, že byste to nestihl, ale tam wecko pro vozičkáře neni, vime? Vite, že chlapi jsou hajzli? To mě řeknite, jak to jenom muže chlap udělat? A ja jsem mu tak věřila. Ale už vim, že mu věřit nemužu. Hajzl! Copak vy byste ženskou podvedl a potom ještě mlatil? Ale, co se ptam, šak vy jste chlap…. Tak udělal?“
Pavel: „Kam mě vezete? Já jsem si doopravdy chtěl dát jedno nedělní pivo. A vůbec, já na vás nevidím. Kdo mě to vlastně unáší?“
Jarka: „Tak já sem unosce? To si ještě povime. Jedem do Spartaka na hřiště. Chcete pivo, nebo ne?“
Pavel: „Váš partner vás bije?“
Jarka: „Mě? Ne. Kamoš kamaradku. Ale už to neni muj kamoš, teď už ne. Hajzl! A ja jsem mu tak věřila! Boha! Jak ja ho nenavidim!“
Pavel: A já už vím, odkud vás znám. Z chodeb léčebny. Vy jste fyzioterapeutka. Ještě jsem se onehdá divil, jak taková křehule může s náma, co máme sto a víc kil cvičit a nesedřít se u toho.
Jarka: „Prostě to umíme. Víme kde jak a za co chytit. Od toho jsme fyzioterapeutky, mame na to školy, kurzy a praxi. Ale stejně… Nemate cigaro?“
Pavel: „Ne. Já nekouřím.“
Jarka: „To dělate dobře, že nekouřite.“
Pavel: „Šak vy byste taky neměla.“
Jarka: „Hmm. Hajzl! Ale ja mu to nedaruju.“
Pavel: „Aha, tak teď už vás vidím. Jste to doopravdy vy, co jsem si podle hlasu myslel. Jste hezká. Kdo vám to udělal?
Jarka: „Myslíte toho moncla pod levym okem?“
Pavel: „No před chvílí jste mluvila o kamarádovi, co už jim není, ale to nebyl on, co? Jestli vás bije manžel, tak to s váma souhlasím.“
Jarka: „S čim souhlasite?“
Pavel: „No, že je v každém ohledu hajzl. Kamaráda jste si vymyslela, aby svěřování nebylo tak osobní, že jo? Máte doma italiáno. Vít, mně by do toho nemělo nic být, že jo? Já jsem tady jen pacient na vycházce. Ale vy sama jste si začala…“
Jarka: „ Já? S čím jsem si začala?“
Pavel: „S tím svěřováním. Já, úplně cizí chlap. Vůbec mě neznáte. Ale já vás chápu. Vrba.“
Jarka: „Kápl ste na to. Potřebuju se vykecat. Nic vám do toho není, ale právě proto je to lepší, než kdyby bylo. Mám stres. Stres je sviňa.
Změní se zvuky v pozadí na typický hospodský hluk.
Servírka: „Dobrý den, tak co si dáte?“
Pavel: „Pivo.“
Jarka: „Ahoj, Evčo. Mě přines dvojku červeneho. Dík.“
Pavel: „Tak povídejte. Mimochodem, já jsem Pavel.“
Jarka: „Ja vim. Vas nejde přehlednout. Ja su Jarka.“
Pavel: „To je u vás často? Že vás bije?“
Jarka: „Mě se nechce o tom teď a tady mluvit. Je tady hodně lidi. Hodně uši. Některe asi hodně zvědave.“
Pavel: „Tak kde vám budu dělat vrbu?“
Jarka: „Dopijeme a ja vas vezmu ke mně.“
Pavel: „Jo a dostanu pěstí i já…“
Jarka: „Není doma. A hned tak nebude. Nebojte. Vy si myslite, že piju, že su furt liznuta… Já vam něco řeknu. Já mam rada svoju pracu. Tu v obci neni jina k sehnani. Ja si nemožu dovolit dostat z lečebny vypověď, že piju. Vite, co chcu řict? Nechte si to pro sebe. Jo, dneska jsem si trochu vypila, že nevim, jak dal. A co. Šak to není denně.“
