Něžně políbila spícího muže do vlasů, potichu vyklouzla z postele a zamířila do hotelového bazénu. Dnes to byl právě rok, kdy si v Loučeni v zámecké zahradě řekli své ano.
Před měsícem se rozhodla, že výročí svatby chce oslavit právě tady, a bez jeho vědomí pro ně na tři dny rezervovala luxusní apartmán v zahradním domečku knížete Alexandra. Trochu ji v duchu píchlo při vzpomínce, jak spontánně zareagoval, když mu to oznámila.
„To nemyslíš vážně,“ vyjelo z něj bez přemýšlení. Bylo jí do pláče, ale neústupně trvala na svém. V duchu se utěšovala, že si Alexandr nechce připomínat jejich zpackanou svatební noc. Opil se s kastelánem, a když za ní nad ránem přišel, vyhodila ho.
„Tentokrát to bude jinak,“ umiňovala si, když se po plavání vracela do apartmánu zpátky. Trochu ji rozladilo, že tam nebyl, jen z okna zahlédla, jak běží parkem. Když pak uslyšela jeho kroky na schodech, objala ho hned, jakmile vstoupil dovnitř. Zdálo se jí, že cítí závan ženského parfému.
Lehce ji odstrčil: „Promiň, jsem zpocený, nejdřív se osprchuju.“ Letmo ji políbil na tvář a pohladil po zádech, jakoby tím chtěl zahladit předchozí strohost. Teď už si tou vůní nebyla jistá, a když spolu pak po milování leželi v posteli, už na ni nemyslela vůbec.
Po obědě odjel na lov do obory, který mu domluvil kastelán, a Marie se rozhodla strávit odpoledne v parku. Byla zvyklá, že společně netrávili mnoho času. On měl rád společnost a všude ho bylo plno. Ona ráda unikala do svého vlastního vnitřního světa. Malování a psaní, to byla její vášeň. Posadila se na lavičku, o nohy se jí otřela místní kočka a jí se před očima začal odvíjet příběh, ve kterém ta kočka každou noc hlídá klidný spánek dětí na zámku a odhání od nich zlé duchy. Začala se těšit, až ho napíše.
Ze snění jí vytrhl ženský hlas: „Nebude vadit, když si na chvilku přisednu?“
Před ní stála černovlasá dívka, sotva dvacetiletá, s miminkem v náručí. Marie si ji pamatovala z jejich svatby, obsluhovala je u stolu.
„Potřebuji ho nakojit, víte?“ vysvětlovala.
Marie se usmála, pohled na dítě ji rozněžnil. Také se s Alexandrem pokoušeli o rodinu, ale zatím se to nepodařilo. Se zájmem se zeptala: „Jak se jmenuje?“
Dívka se usmála: „Saša, po tátovi. Budou mu tři měsíce.“
Pohladila dítě po tváři a Marie si všimla náramku, který jí sklouznul ze zápěstí. Byl stejný jako ten, který měla na ruce ona.
