Přitom její OTUbox byl nejnovější model se zabudovanou chromo a aromaterapií. Se senzory tepu, dechu a teploty pozemského obalu, s napojením na homeLAB, který každé ráno vyhodnocoval spalování tuků, cukrů, PH moči a podíl vlákniny v požité stravě.
Na základě aktuálních údajů jí pak homeCOOKER připravil snídani a odeslal jídelníček do kantýny v Institutu. Vyvážený poměr živin, proteinů, sacharidů, minerálních doplňků a vitamínů. Zatím jí vše perfektně fungovalo, její pozemský obal prospíval a každé ráno vyskočila z boxu jako znovuzrozená.
A teď… Pár dní se trápila, snažila se to překonávat, ale jednou ráno si prostě řekla, že se svět nezblázní, když otužování na pár dní vynechá.
Karolína byla typická žena své doby. Vždy dobře naladěná, usměvavá, v práci precizní a soustředěná. Pracovala jako kontrolorka v Institutu preventivních výzkumů. Prevence se v posledních letech stala novým trendem. Díky dodržování prevence se podařilo vytvořit trvale šťastného člověka! Lidstvo dospělo! Jednou provždy upřednostnilo prevenci před upachtěným a neefektivním napravováním následných chyb.
Karolína byla typická žena své doby. Vždy dobře naladěná, usměvavá, v práci precizní a soustředěná. Pracovala jako kontrolorka v Institutu preventivních výzkumů. Prevence se v posledních letech stala novým trendem. Díky dodržování prevence se podařilo vytvořit trvale šťastného člověka! Lidstvo dospělo! Jednou provždy upřednostnilo prevenci před upachtěným a neefektivním napravováním následných chyb.
V institutu za dvacet let, kdy zde Karolína pracovala, vyvinuli celý systém, který přinášel skutečné výsledky. Díky výzkumu lidského mozku a možnosti úprav konkrétních neurologických synapsí neinvazivními metodami, celá společnost poskočila od nemocí k trvalému zdraví a od válek k míru.
A stačilo tak málo!
Stačil k tomu prostý lidský úsměv! A samozřejmě preventivní stimulace mysli od útlého dětství a dále chirurgické mikrooperace obličeje a laserové zákroky na očních čočkách. Celý komplex zdánlivě drobných opatření. Avšak s úžasnými výsledky a s pozitivními dopady na lidstvo, na celou planetu!
Ráno po další teplé sprše stála v koupelně a pozorovala se v zrcadle. Na skle blikaly zelené kontrolky. Přiblížila tvář a vycentrovala ji na střed světelného terče. Stiskla tlačítko CONTROL. Terč se rozsvítil výstražnou červenou barvou a Karolína si povzdechla. Bude muset na další mikroplastiku koutků úst. Opět je o milimetr nadzvednout, aby se zachovala usměvavá tvář, která dodává mozku trvale pozitivní impulsy.
Pokud by se pokles ukázal při skenování obličeje u vstupu do Institutu, vůbec by ji nemuseli vpustit do práce! Karolína vše vyřeší včas a předejde tak problémům. Nikdo nemusí mít problémy, pokud skutečně využívá všechny preventivní nástroje.
Každý člověk vstoupí do programu prevence hned po narození. Jen tak je zajištěno, že lidé jsou vedeni ke štěstí a spokojenosti.
Každý člověk vstoupí do programu prevence hned po narození. Jen tak je zajištěno, že lidé jsou vedeni ke štěstí a spokojenosti.
Jedním z nástrojů je osobní zrcadlo. Má vestavěnou aplikaci, která upozorní na nežádoucí poklesy úsměvu a na vyhasínání očních čoček. Pokud se tvář přestává usmívat a pohled vyhasíná, vzbuzuje to v protějšku ostražitost. Do mozku putuje negativní impuls a ten pak vytváří v těle hormonální koktejl, který doslova otravuje celý organismus! Už žádný adrenalin či kortizol!
Při pravidelných preventivních kontrolách se mozkové naladění přísně posuzuje. Encefalogram je neúprosný. Pokud vyhodnotí, že mozek nedostává správné impulsy, je nutno nasadit korektivní opatření.
Malé děti mají v tomto výhodu. Jim stačí od narození nasadit hypnopedii, pozitivní působení ve spánku. Od třináctého roku je ale už nutné začít s drobnými plastickými zákroky. Někdy stačí opravdu jen milimetrové povytažení rtů do úsměvu a mozek začne produkovat hormony štěstí.
Malé děti mají v tomto výhodu. Jim stačí od narození nasadit hypnopedii, pozitivní působení ve spánku. Od třináctého roku je ale už nutné začít s drobnými plastickými zákroky. Někdy stačí opravdu jen milimetrové povytažení rtů do úsměvu a mozek začne produkovat hormony štěstí.
Po třicítce je většinou nutné implantovat také oční čočky kvůli vyhasínání pohledu. Po čtyřicítce neúprosná gravitace táhne dolů nejen koutky úst, ale i oční víčka, prsa, břicha a zadky. Nároky na operace stoupají. Ale co? Jsou to jen pozemské obaly. Lidem vlastně nepatří.
Po sedmdesátém roce se korekce úsměvů nedoporučuje. Křehká kůže starých lidí nepřijímá zákroky dobře. Karolíně je dvaapadesát, bude potřebovat jen pár stehů. Domluví se s Juditou, kamarádkou z Kliniky.
Když Judita naskenovala údaje z Karolinina homeLABu, přimhouřila oči. „Koukám, že vynecháváš otužování…“
„Trochu mě zlobí žaludek.“
„Udělám ti sono.“
„To nebude třeba, Judi.“
„Víš, že ano, Karolíno. V žaludeční oblasti se usazují strachy, vzteky, obavy. Pokud se něco takového vyskytne u člena Institutu… u kontrolora. Jestli tvůj mozek nezvládá zachovávat pozitivní vlny a pozemský obal to poškozuje, mohla bys přijít,“ odmlčela se Judita, „minimálně o práci.“
Karolína věděla, že nemusí přijít jen o významný post v Institutu. „Věřím, že to úprava koutků vyřeší.“
„Dělej, svlíkni se v kabince, uděláme to hned.“
Když Judita naskenovala údaje z Karolinina homeLABu, přimhouřila oči. „Koukám, že vynecháváš otužování…“
„Trochu mě zlobí žaludek.“
„Udělám ti sono.“
„To nebude třeba, Judi.“
„Víš, že ano, Karolíno. V žaludeční oblasti se usazují strachy, vzteky, obavy. Pokud se něco takového vyskytne u člena Institutu… u kontrolora. Jestli tvůj mozek nezvládá zachovávat pozitivní vlny a pozemský obal to poškozuje, mohla bys přijít,“ odmlčela se Judita, „minimálně o práci.“
Karolína věděla, že nemusí přijít jen o významný post v Institutu. „Věřím, že to úprava koutků vyřeší.“
„Dělej, svlíkni se v kabince, uděláme to hned.“
Karolína vzala za kliku a vstoupila.
Nemysli na něj. Vypni mozek. Žlutá opice, žlutá opice, představuj si žlutou opici a nemysli na Alberta Kamenského.
Nemysli na něj. Vypni mozek. Žlutá opice, žlutá opice, představuj si žlutou opici a nemysli na Alberta Kamenského.
Karolína se svlékala. Tušila, že se v jejím žaludku usídlila pochybnost. Věděla, kdy se to stalo. Ve chvíli, kdy komise v Oddělení závěrečné kontroly zařadila Alberta Kamenského do jarního obřadu odevzdání. Je to půl roku, kdy přihlížela tomuto slavnostnímu aktu na stadionu za městem. Albert Kamenský, stejně jako další stovka lidí ulehli na měkké plastové podložky ověnčené záplavou květů. Asistenti v bílých tógách procházeli mezi podložkami a vkládali ležícím lidem do nosních dírek malé žluté kapsle. Teplo pozemského obalu postupně kapsli roztavilo, uvolnilo látky, po kterých lidé ochabli a v klidném očekávání konce se odevzdali.
Karolína seděla na tribuně mezi lidmi z Institutu. Dnes byl obřad nějaký jiný. Při pohledu na Alberta Kamenského její srdce divoce bušilo. Vražda... Trest... Ale na tváři se, navzdory tomu, rozléval příjemný úsměv. Poprvé ji napadlo, že by si svůj obličej chtěla rozškrábat.
Karolína s ním, s Kamenským, na rozdíl od komise, hovořila několikrát. Vyšetřovala ho. Silně na ni zapůsobil.
Karolína s ním, s Kamenským, na rozdíl od komise, hovořila několikrát. Vyšetřovala ho. Silně na ni zapůsobil.
„Máte prý tvář, která se neumí usmívat?“ zeptala se namísto pozdravu.
Rozesmálo ho to, ale hned zvážněl. Jeho obličej brázdily hluboké vrásky a jizvy.
„Při vědomí toho, co jsem zjistil, mi úsměv poněkud zamrzl.“
Prohlížela si jeho jizvy zblízka. „Co jste udělal? Rozškrábal jste si to?“
„Rozřezal.“
„Nemůžete si jen tak sundat úsměv! Úsměv chrání lidstvo!“ vykřikla.
„To je jen heslo hlasatelů, nikdo už neověřuje, jestli to funguje.“ Potřásla hlavou. Blázen…
„Dovolíte?“ Vzala průhlednou helmu se senzory a nasadila ji Kamenskému na hlavu.
„Znáte sektor 67?“ zahuhlal a sklo v helmě se orosilo.
„Ano, jistě. Je to někde na severu, že? Dekontaminace tam proběhla úspěšně a teď se hledají důkazy o minulosti. Počátky preventivních programů se datují hlouběji, než jsme si dovedli představit. Je to fascinující!“
„Rozřezal.“
„Nemůžete si jen tak sundat úsměv! Úsměv chrání lidstvo!“ vykřikla.
„To je jen heslo hlasatelů, nikdo už neověřuje, jestli to funguje.“ Potřásla hlavou. Blázen…
„Dovolíte?“ Vzala průhlednou helmu se senzory a nasadila ji Kamenskému na hlavu.
„Znáte sektor 67?“ zahuhlal a sklo v helmě se orosilo.
„Ano, jistě. Je to někde na severu, že? Dekontaminace tam proběhla úspěšně a teď se hledají důkazy o minulosti. Počátky preventivních programů se datují hlouběji, než jsme si dovedli představit. Je to fascinující!“
Spustila přístroj. Kontrolky zablikaly.
„Teď seďte v klidu a snažte se na nic nemyslet.“
„Vypravil jsem se tam minulý rok s expedicí historických jazyků. Víte, že se to tam jmenovalo Švédsko?“
„Snažte se na nic nemyslet, takže přestaňte mluvit.“
„…a to, co jsem tam našel. Počátky prevence nejsou takové, jak se o nich učí. Bohužel jsem všechny materiály musel odevzdat.“
„Vypravil jsem se tam minulý rok s expedicí historických jazyků. Víte, že se to tam jmenovalo Švédsko?“
„Snažte se na nic nemyslet, takže přestaňte mluvit.“
„…a to, co jsem tam našel. Počátky prevence nejsou takové, jak se o nich učí. Bohužel jsem všechny materiály musel odevzdat.“
Křivka mozkových vln na monitoru se prudce zhoupla. „Ale tady u vás v institutu ty dokumenty mají ke zkoumání,“ pokračoval. „Možná byste mi mohla pomoct…“
Zaujalo ji to. Nové informace o historii prevence by mohla využít ve vědecké práci a získat body pro kariérní postup. Na chvíli se zasnila a viděla se v užším vedení Institutu. V horních kancelářích s výhledem na celé město.
Ze zadumání ji vyrušil tanec křivek na monitoru. Kdyby toho její obličej byl schopen, zachmuřil by se.
„Neuvěřitelné,“ potřásla hlavou. „Jak to, že vás neeliminovali hned v zárodku těchto potíží? Vždyť vy jste v hluboké depresi! Služba!“ zavolala do přístrojového mikrofonu, a když se dveře otevřely, požádala strážce o nasunutí plexisklové přepážky s pokovenou vrstvou proti neuropřenosům.
Mezi ní a Albertem vyjela z boční drážky v obkladu průhledná tlustá stěna v rámu.
„Promiňte,“ omluvila se s úsměvem, „ale víte, že deprese je nakažlivá.“
„S tou vaší depresí, všemocnou prevencí a falešnými úsměvy je to jinak, doktorko!“
„Prevence je vším!“ prohlásila nekompromisně.
„Všechno je to lež! Pravda je v dokumentech z expedice! Potřebuju se k nim dostat!“
„Zřejmě vás v sektoru 67 napadla nějaká bakterie. To, co mi říkáte, a v hodnotách, jakých se pohybuje váš mozek... to není normální. Ještě jsem se s tím nesetkala.“
„Poslouchejte mě, doktorko! Měla byste to vědět! Dřív, než mě pošlou k odevzdání, vám musím říct aspoň tohle: Program prevence vymysleli ve Švédsku před třemi stovkami let. Tehdy ještě neprobíhaly eliminace tak masově. Zločince zavřeli do zařízení, kterým říkali věznice, a snažili se je tím potrestat, napravit, převychovat. Ale nechali je žít. Pak začaly pokusy s nervovou soustavou. Propojenost mimiky a mozku. Dělalo se to jen zločincům! Dneska se to dělá všem lidem! I dětem! Není to žádná prevence, ve skutečnosti je to trest! A všechny ty eliminace a obřady odevzdání, jsou prachsprosté vraždy nepohodlných lidí!“
„S tou vaší depresí, všemocnou prevencí a falešnými úsměvy je to jinak, doktorko!“
„Prevence je vším!“ prohlásila nekompromisně.
„Všechno je to lež! Pravda je v dokumentech z expedice! Potřebuju se k nim dostat!“
„Zřejmě vás v sektoru 67 napadla nějaká bakterie. To, co mi říkáte, a v hodnotách, jakých se pohybuje váš mozek... to není normální. Ještě jsem se s tím nesetkala.“
„Poslouchejte mě, doktorko! Měla byste to vědět! Dřív, než mě pošlou k odevzdání, vám musím říct aspoň tohle: Program prevence vymysleli ve Švédsku před třemi stovkami let. Tehdy ještě neprobíhaly eliminace tak masově. Zločince zavřeli do zařízení, kterým říkali věznice, a snažili se je tím potrestat, napravit, převychovat. Ale nechali je žít. Pak začaly pokusy s nervovou soustavou. Propojenost mimiky a mozku. Dělalo se to jen zločincům! Dneska se to dělá všem lidem! I dětem! Není to žádná prevence, ve skutečnosti je to trest! A všechny ty eliminace a obřady odevzdání, jsou prachsprosté vraždy nepohodlných lidí!“
Karolína si povzdechla: „Dobře víte, že dnes už vraždy stejně jako jiné násilí neexistuje, tudíž tresty už nepotřebujeme. Právě díky prevenci a eliminacím!“
Padla na ni únava. Snažila se nepřipouštět si slova Alberta Kamenského. Zločinec. Vražda. Trest. Směšné! Vždyť to patří do slovníku archaických pojmů. Ani v dějepisu už se to neprobírá. Kamenský je nemocný člověk. Kontaminovaný v sektoru, který měl zjevně ještě zůstat zavřený. Dokumenty z expedice jí neuznají jako podklad k vědecké práci, když pochází z nevěrohodného zdroje.
Padla na ni únava. Snažila se nepřipouštět si slova Alberta Kamenského. Zločinec. Vražda. Trest. Směšné! Vždyť to patří do slovníku archaických pojmů. Ani v dějepisu už se to neprobírá. Kamenský je nemocný člověk. Kontaminovaný v sektoru, který měl zjevně ještě zůstat zavřený. Dokumenty z expedice jí neuznají jako podklad k vědecké práci, když pochází z nevěrohodného zdroje.
Škoda! Měla být opatrnější! A teď to má. Nakazila se a její žaludek je první čidlo, které depresi zaznamenalo.
Otevřela dveře a vstoupila do vyšetřovny. Jen doufala, že to zachytila včas. Zločinec. Vražda. Trest…
Probudila se a chvíli jí trvalo, než si vybavila, kde je. Před pár týdny ji z vyšetření žaludku poslali rovnou na pozorování do nemocnice. Komise, její vlastní podřízení, teď rozhodnou, co bude dál. Pošlou ji do ozdravovny? Snad ano. Profesor Berger přistoupil k jejímu lůžku s milým úsměvem.
„Je nám líto, doktorko Vísková, váš neurovegetativní systém je v silné nerovnováze. Žaludek a nyní i střeva vykazují nadlimitní hodnoty stresu. Váš mozek dále vykazuje intenzivní činnost nevhodným směrem. Vy pochybujete, doktorko!“
„Nikdy jsem nepochybovala, pane kolego. Vždyť mě přece znáte!“
Zakroutil hlavou. „Přístroje nám dávají jasná data. Jak říkám, je nám to líto, ale člověk s takovýmto postižením mozku, nemůže působit na pozici kontrolora. Pro pochybující není místo ani jinde v Institutu.“
Měla chuť mu ten jeho úsměv rozpárat!
„A ani ve společnosti,“ dodal tiše. Najednou se nemohla nadechnout. Zavřela oči a nehty zaryla do kůže kolem úst. Berger otevřel žluté desky a začal číst: „Dne 10. srpna roku 2382 Komise v Oddělení závěrečné kontroly Institutu preventivních výzkumů rozhodla, že doktorka Karolína Vísková bude součástí obřadu odevzdání o podzimních svátcích, 2. listopadu 2382. Toho dne odevzdá svůj pozemský obal Institutu preventivních výzkumů.“
Probudila se a chvíli jí trvalo, než si vybavila, kde je. Před pár týdny ji z vyšetření žaludku poslali rovnou na pozorování do nemocnice. Komise, její vlastní podřízení, teď rozhodnou, co bude dál. Pošlou ji do ozdravovny? Snad ano. Profesor Berger přistoupil k jejímu lůžku s milým úsměvem.
„Je nám líto, doktorko Vísková, váš neurovegetativní systém je v silné nerovnováze. Žaludek a nyní i střeva vykazují nadlimitní hodnoty stresu. Váš mozek dále vykazuje intenzivní činnost nevhodným směrem. Vy pochybujete, doktorko!“
„Nikdy jsem nepochybovala, pane kolego. Vždyť mě přece znáte!“
Zakroutil hlavou. „Přístroje nám dávají jasná data. Jak říkám, je nám to líto, ale člověk s takovýmto postižením mozku, nemůže působit na pozici kontrolora. Pro pochybující není místo ani jinde v Institutu.“
Měla chuť mu ten jeho úsměv rozpárat!
„A ani ve společnosti,“ dodal tiše. Najednou se nemohla nadechnout. Zavřela oči a nehty zaryla do kůže kolem úst. Berger otevřel žluté desky a začal číst: „Dne 10. srpna roku 2382 Komise v Oddělení závěrečné kontroly Institutu preventivních výzkumů rozhodla, že doktorka Karolína Vísková bude součástí obřadu odevzdání o podzimních svátcích, 2. listopadu 2382. Toho dne odevzdá svůj pozemský obal Institutu preventivních výzkumů.“
Sklapl desky a s úsměvem odešel.
Karolína se nemohla pohnout. V očích ucítila něco, co dosud neznala. Palčivé horké kapky, které se v nich najednou objevily, se přehouply přes spodní řasy a skanuly dolů po usměvavé tváři.
Karolína se nemohla pohnout. V očích ucítila něco, co dosud neznala. Palčivé horké kapky, které se v nich najednou objevily, se přehouply přes spodní řasy a skanuly dolů po usměvavé tváři.
