Četla jsem, že údy jsou z toho všeho zmatené, nevyužité, ochabují. Psali, že do těla vysílají signály nepotřebnosti, nemluvě o reprodukci. Mohou tudíž zakrnět. A já křičím: Nemohou, nemohou přeci! Co my holky? Ženy všech profesí a nátur. Nás se na to nikdo neptal. Zkrátka, kde nic, tu nic.
Rozhodnu se jednat. Vzpomněla jsem si na jeden vyhlášený sexshop v Dejvicích. Nutno dodat, vlastní ho moje kamarádka. Ve skříni rozčísnu početnou řádku ramínek, odhrnuji tu flitry, tu koženku, nakonec sahám po bóžohodovém tygrovaném body a vyrážím. Neonové srdíčko v dáli mi dodá kuráž. Cestou vzpomínám na staré dobré časy, kdy jsme za plentou v onom růžovém obchůdku pánům osobně ukazovaly, jak s čím pracovat a co dělá manželce radost. Ano. I v jalových večerech, když došli amanti, bylo co na práci. Teď už ani sem klienti nechodí.
Ve dveřích mne vítá posmutnělý výraz majitelky.
„Blaženo,“ hrne se k mně, „co ty tady?“
„Čau, ani se neptej. Ve zprávách říkali, že teď v tejdnu přijali u Apolynáře posledního chlapa na kastraci. Už ani To tam není třeba. Slyšelas to? Pořád nechápu, kde se to v chlapech vzalo. Když si vzpomenu na ty dlouhý noci, kdy jsem v Žitný musela odmítat zajíčky a občas skoro nemohla chodit, zasním se. Věřila bys?“
„Ne. Myslela jsem, že na to nikdy nedojde. Představ si, že mladý holky tady kolem toho choděj a vůbec neví, co s tím. Jedna se tady toho lekla,“ kývne hlavou směrem k jednomu obzvlášť vydařenému exempláři.
Opět se mne zmocní strach. To není možný.
„Kolik stojí?“ ukazuji na onen produkt a doufám, že si nebudu muset půjčovat.
„Blážo, dám ti ho. Stejně se mi tady na něj akorát práší. Je jedinej, poslední. Co s ním budeš dělat?“ diví se.
„Na památku, ať časem nezapomenu, co bylo na světě krásy,“ prohodím sarkasticky. Přece jí nebudu vyprávět, jaký se mi před chvílí v hlavě zrodil plán.
My ženy máme taky své pudy. Evidentně silnější a smysluplnější než ty mužské. A jestli jim každá z nás naslouchá stejně jako já, nastane krize. Dovolím si říct ženské pnutí, což je, jak jistě uznáte milé dámy, hotové nebezpečí.
Otevřu si půjčovnu posledního pinďoura. Ještě, že mně táta donutil vystudovat ekonomku. Psát na počítači umím, Má dáti Dal ovládám jednoznačně, podnikání bude hračka. Hned ráno začnu obcházet kostely. Vezmu s sebou plastelínu a zvýrazním tam chloubu tomu, no, tomu ukřižovanýmu. Ať mají paničky v lavicích na co koukat. To by bylo, aby se jim pak nechtělo. Billboardy. Jasně, musím si zajistit billboardy. Už to vidím, bude se tam tyčit, jak to říkala ta ve Slunce seno… jó to Álois.
Neměla bych si to začít psát?
Nespím. Tramvaje právě začínají vozit první lidi do práce a já ještě nezabrala. Urvaná podnikatelka přece nemůže modelovat v kostele Ježíškovo přirození. Beru si prášek na spaní. Děj se vůle Páně. V jednu mně probudí dusavé bouchání na dveře.
„Paní Blaženo, paní Blaženo, otevřete. Vím, že tam jste,“ slyším hluboký mužský hlas.
„Co chcete, kdo jste?“ odpovídám podrážděně.
„Prosím, otevřete mi. Byl jsem u vás před půl rokem, teď potřebuji poradit. Nechci tady křičet na chodbě, pojďte mi otevřít,“ zazní za dveřmi skoro prosebně. Začíná mně to zajímat.
„Vydržte, obleču se,“ šourám se pomalu z postele. Ani náhodou mně nenapadne přidat, takových hrr, hrr už jsem zažila, pche.
„Dobrý den, paní Blaženo, víte, kdo jsem?“ tázavě na mně pohlédne vysoký fešák, když konečně otevírám. Samozřejmě, že ano. Nedopadlo to. Ať jsem dělala, co jsem mohla, kladnýho výsledku jsme se tenkrát nemohli dobrat.
„Nebojte,“ všimne si mého udiveného výrazu, „nepřišel jsem si pro repete. Už nejsem obdařen, nechal jsem se strhnout davem, jestli rozumíte. Jenže manželka se rozpomněla na dávné radosti a chce po mně zázraky. Říkal jsem si, že kdo jiný, než vy by mi mohl poradit. Byla jste tenkrát milá,“ usměje se na mně.
„Chlape, vy jste mi spadl z nebe,“ vykulím ještě stále zalepené oči a radostně mu vlepím pusu na tvář. Podle jeho překvapeného výrazu soudím, že šťastnou dámu z podsvětí ještě neviděl.
„Paní Blaženo, to mně těší. Dokážete mi pomoci?“
„To se ví, pojďte dál, ať to neřešíme mezi dveřmi,“ mávám rukami, halím se do hedvábného župánku a srdce se mi tetelí blahem.
„Máte štěstí, neskutečný štěstí. Jestli dobře chápu, vaši paní už nemáte, jak oblažit, že? Jak je to dlouho? Promiňte mi indiskrétní dotaz, to víte, vše si při mé profesi úplně pamatovat nemohu, ale… jakých rozměrů byla vaše chlouba? Tak nebo tak?“ zahrnuji ho nadšeně dotazy. Proč se ptám, když mám jen jeden exemplář, nevím, ale působí to efektně, odborně.
„Asi tak,“ roztáhne ruce chlapík. Nevěřícně na něj kouknu, myslím si své. „Hlavně zachovat dekórum,“ opakuji si v duchu, „kšeft je kšeft.“
„Blážo, dám ti ho. Stejně se mi tady na něj akorát práší. Je jedinej, poslední. Co s ním budeš dělat?“ diví se.
„Na památku, ať časem nezapomenu, co bylo na světě krásy,“ prohodím sarkasticky. Přece jí nebudu vyprávět, jaký se mi před chvílí v hlavě zrodil plán.
My ženy máme taky své pudy. Evidentně silnější a smysluplnější než ty mužské. A jestli jim každá z nás naslouchá stejně jako já, nastane krize. Dovolím si říct ženské pnutí, což je, jak jistě uznáte milé dámy, hotové nebezpečí.
Otevřu si půjčovnu posledního pinďoura. Ještě, že mně táta donutil vystudovat ekonomku. Psát na počítači umím, Má dáti Dal ovládám jednoznačně, podnikání bude hračka. Hned ráno začnu obcházet kostely. Vezmu s sebou plastelínu a zvýrazním tam chloubu tomu, no, tomu ukřižovanýmu. Ať mají paničky v lavicích na co koukat. To by bylo, aby se jim pak nechtělo. Billboardy. Jasně, musím si zajistit billboardy. Už to vidím, bude se tam tyčit, jak to říkala ta ve Slunce seno… jó to Álois.
Neměla bych si to začít psát?
Nespím. Tramvaje právě začínají vozit první lidi do práce a já ještě nezabrala. Urvaná podnikatelka přece nemůže modelovat v kostele Ježíškovo přirození. Beru si prášek na spaní. Děj se vůle Páně. V jednu mně probudí dusavé bouchání na dveře.
„Paní Blaženo, paní Blaženo, otevřete. Vím, že tam jste,“ slyším hluboký mužský hlas.
„Co chcete, kdo jste?“ odpovídám podrážděně.
„Prosím, otevřete mi. Byl jsem u vás před půl rokem, teď potřebuji poradit. Nechci tady křičet na chodbě, pojďte mi otevřít,“ zazní za dveřmi skoro prosebně. Začíná mně to zajímat.
„Vydržte, obleču se,“ šourám se pomalu z postele. Ani náhodou mně nenapadne přidat, takových hrr, hrr už jsem zažila, pche.
„Dobrý den, paní Blaženo, víte, kdo jsem?“ tázavě na mně pohlédne vysoký fešák, když konečně otevírám. Samozřejmě, že ano. Nedopadlo to. Ať jsem dělala, co jsem mohla, kladnýho výsledku jsme se tenkrát nemohli dobrat.
„Nebojte,“ všimne si mého udiveného výrazu, „nepřišel jsem si pro repete. Už nejsem obdařen, nechal jsem se strhnout davem, jestli rozumíte. Jenže manželka se rozpomněla na dávné radosti a chce po mně zázraky. Říkal jsem si, že kdo jiný, než vy by mi mohl poradit. Byla jste tenkrát milá,“ usměje se na mně.
„Chlape, vy jste mi spadl z nebe,“ vykulím ještě stále zalepené oči a radostně mu vlepím pusu na tvář. Podle jeho překvapeného výrazu soudím, že šťastnou dámu z podsvětí ještě neviděl.
„Paní Blaženo, to mně těší. Dokážete mi pomoci?“
„To se ví, pojďte dál, ať to neřešíme mezi dveřmi,“ mávám rukami, halím se do hedvábného župánku a srdce se mi tetelí blahem.
„Máte štěstí, neskutečný štěstí. Jestli dobře chápu, vaši paní už nemáte, jak oblažit, že? Jak je to dlouho? Promiňte mi indiskrétní dotaz, to víte, vše si při mé profesi úplně pamatovat nemohu, ale… jakých rozměrů byla vaše chlouba? Tak nebo tak?“ zahrnuji ho nadšeně dotazy. Proč se ptám, když mám jen jeden exemplář, nevím, ale působí to efektně, odborně.
„Asi tak,“ roztáhne ruce chlapík. Nevěřícně na něj kouknu, myslím si své. „Hlavně zachovat dekórum,“ opakuji si v duchu, „kšeft je kšeft.“
„Mám pro vás řešení. Nový produkt. Manželka bude vrnět blahem. Je ale pouze k zapůjčení, to víte, takový rozměr není jen tak k sehnání. Chcete ho?“ mávám mu před očima alfou a omegou mého podnikání. „Ženská, vy jste anděl. Na jak dlouho?“ vyhrkne nadšeně on.
„Počkejte, přemýšlím. Sepíšeme to. Tady máte stvrzenku. Bude stačit týden?“ Zrodila se obchodnice. Ať žije poslední pinďour v Čechách.
