Byl to obr, v bílé róbě a plochých sandálech. Tam, kde se objevil pod ním zel kráter z kachlí. Obr dřepěl vedle fontány nehybný jako socha. Všichni lidé poblíž na něj šokovaně upírali zrak.
Potom se ta bytost začala hýbat. Ticho protrhl mocný řev.
,,Aaaargh!" zařval obr a s námahou se postavil na nohy. Byl vysoký. Měřil přibližně osm metrů, ale krom své nadlidské velikosti vypadal jako normální muž. Vousatý a kedeřatý s pevným tělem a silnýma rukama. Vypadal jako bůh, který omylem přistál na zem, možná jím i byl. Dav kolemjdoucích se strachem začal prchat.
,, Počkejte!" okřikl je obr. ,,Prosím počkejte!" prosil obr lidi. Jen pár odvážných přestalo utíkat a otočilo se k obrovi. Nevěřícně ho pozorovali, stále ne dost stateční na to, aby se přiblížili.
Ale po chvíli jedna žena opatrně přistoupila k obrovi ,,Co jste zač?" zeptala se.
,,Co jsem zač? To jste nikdy neslyšela o Titánech, potomcích Gaie a Úrana?" naštval se titán, očividně uražený nevědomostí lidí.
,,To jsem slyšela, ale copak to nejsou jen pověsti? Co by titán jako vy k čertu dělal tady?" ptala se žena, neschopná z titána odtrhnout zrak.
,,To já sám nevím, moje práce je držet oblohu v Atlantidě. Jak jsem se dostal sem, já netuším."
,,Jestli vy teda máte držet oblohu, kdo ji jako drží teď?"
V ten moment titán zamrzl jak ho uvědomění praštilo po hlavě. Jeho úzkostný pohled se upřel k nebesům.
Obloha znovu zahřměla, ale tentokrát hlasitěji a mohutněji. Celá země se začala třást a vzduch houstnul. Padala obloha, už ji nikdo nedržel. Nastala apokalypsa.
