"Jasný, kdy přijedeš?"
"Stojím u vás před domem."
"Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma."
"Sakra a kdy přijedeš?"
"Bude muset!"
"Co se děje, stalo se něco? Mluv se mnou!"
"Petr měl autonehodu, musím nutně do nemocnice mimo Prahu, je někde u Českých Budějovic, vůbec nevím, co s ním je. Volali mi, že ho odvezla rychlá, nic víc mi neřekli. Jsem úplně šílená!"
"Nebreč, jestli už je v nemocnici, postarají se o něj. Má tě tam kdo odvézt? Sama bys neměla jezdit, jsi hrozně rozhozená!"
"Nemám, ale musím za ním, hrozně se o něj bojím."
"Já tě chápu, ale měla by ses uklidnit."
"Nechceš počkat až přijedu. Odvezu tě tam a psa pohlídá můj manžel".
"Už je za brankou, musím."
"Moniko, neblázni, počkej, Moniko!"
------------------------------------------------------
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
2. verze
Stojím u pokladny a platím nákup. Zvoní mi telefon. Kamarádka Monika mi nesrozumitelně říká: "Julie, pohlídáš mi prosím tě psa, musím nutně odjet!"
"Jasný, kdy přijedeš?" Ptám, se.
"Stojím u vás před domem."
Nechápu to: "Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma."
Monika se už plačky ptá: "Sakra a kdy přijedeš?"
"Nejdřív za hodinu, ale klidně ho dej za branku, tu chvíli to vydrží ne?" Už to udělala několikrát, ale vždy jsme byli doma.
"Bude muset!" hlesne.
Vůbec mi to nedochází, platím nákup a jsem z jejího tónu úplně mimo.
"Co se děje, stalo se něco?" "Mluv se mnou!" Říkám.
Kvílí do telefonu, sotva popadá dech.
"Petr měl autonehodu, musím nutně do nemocnice mimo Prahu, je někde u Českých Budějovic, vůbec nevím, co s ním je. Volali mi, že ho odvezla rychlá, nic víc mi neřekli. Jsem úplně šílená!"
Pokládám nákup uprostřed rušného supermarketu a polévá mě pot. Mojí nejlepší kamarádce je zle a já s ní nejsem.
"Nebreč, jestli už je v nemocnici, postarají se o něj". Má tě tam kdo odvézt? Sama bys neměla jezdit, jsi hrozně rozhozená!"
"Nemám, ale musím za ním, moc se o něj bojím". Už vzlyká a potahuje, jak jí teče rýma.
"Já tě chápu, ale měla by ses uklidnit," snažím se ji nějak ukonejšit.
"Nechceš počkat až přijedu. Odvezu tě tam a psa pohlídá můj manžel".
Monika jen odpoví: "Už je za brankou, musím."
Do už hluchého telefonu volám: "Moniko, neblázni, počkej, Moniko!"
Po třech hodinách mi volá, že dobře dojela, Petr přežije, je na JIP, má zlomených několik kostí, ale zvládne to. Teď už brečí jinak. Na tu situaci trochu šťastněji.
-------------------------------------------------
"Jasný, kdy přijedeš?" Ptám, se.
"Stojím u vás před domem."
Nechápu to: "Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma."
Monika se už plačky ptá: "Sakra a kdy přijedeš?"
"Nejdřív za hodinu, ale klidně ho dej za branku, tu chvíli to vydrží ne?" Už to udělala několikrát, ale vždy jsme byli doma.
"Bude muset!" hlesne.
Vůbec mi to nedochází, platím nákup a jsem z jejího tónu úplně mimo.
"Co se děje, stalo se něco?" "Mluv se mnou!" Říkám.
Kvílí do telefonu, sotva popadá dech.
"Petr měl autonehodu, musím nutně do nemocnice mimo Prahu, je někde u Českých Budějovic, vůbec nevím, co s ním je. Volali mi, že ho odvezla rychlá, nic víc mi neřekli. Jsem úplně šílená!"
Pokládám nákup uprostřed rušného supermarketu a polévá mě pot. Mojí nejlepší kamarádce je zle a já s ní nejsem.
"Nebreč, jestli už je v nemocnici, postarají se o něj". Má tě tam kdo odvézt? Sama bys neměla jezdit, jsi hrozně rozhozená!"
"Nemám, ale musím za ním, moc se o něj bojím". Už vzlyká a potahuje, jak jí teče rýma.
"Já tě chápu, ale měla by ses uklidnit," snažím se ji nějak ukonejšit.
"Nechceš počkat až přijedu. Odvezu tě tam a psa pohlídá můj manžel".
Monika jen odpoví: "Už je za brankou, musím."
Do už hluchého telefonu volám: "Moniko, neblázni, počkej, Moniko!"
Po třech hodinách mi volá, že dobře dojela, Petr přežije, je na JIP, má zlomených několik kostí, ale zvládne to. Teď už brečí jinak. Na tu situaci trochu šťastněji.
-------------------------------------------------
3. verze
Stojím u pokladny a platím nákup. Přemýšlím, co uvařím k večeři a v tom mi zvoní telefon. Kamarádka Monika. Zaplatím a zavolám ji zpět. S Monikou je to vždy na delší dobu. Druhé volání, třetí volání. To musím vzít, určitě se něco děje. Do telefonu mi nesrozumitelně říká: "Julie, pohlídáš mi prosím tě psa, musím nutně odjet!" Uf už jsem myslela, že to je něco vážného.
"Jasný, kdy přijedeš?" Ptám, se.
"Stojím u vás před domem."
Nechápu to. "Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma". Co blbne, takhle narychlo. Vždycky se vykecává, Bůh ví, jak dlouho a vše musí být přesně naplánované.
Monika se už plačky ptá: "Sakra a kdy přijedeš?"
"Nejdřív za hodinu, ale klidně ho dej za branku, tu chvíli to vydrží ne?" Už to udělala několikrát, ale vždy jsme byli doma.
"Bude muset!" hlesne. Hlavou se jí honí ta hrůza, co jí ještě čeká. Pes, nepes.
Vůbec mi to nedochází, platím nákup a jsem z jejího tónu úplně mimo.
"Co se děje, stalo se něco? Mluv se mnou!" říkám.
Kvílí do telefonu, sotva popadá dech.
"Petr měl autonehodu, musím nutně do nemocnice mimo Prahu, je někde u Českých Budějovic, vůbec nevím, co s ním je. Volali mi, že ho odvezla rychlá, nic víc mi neřekli. Jsem úplně šílená!"
Pokládám nákup uprostřed rušného supermarketu a polévá mě pot. Mojí nejlepší kamarádce je zle a já s ní nejsem. Hlavou se mi honí, co se mu mohlo stát, jak vážné to je, dokonce představa, že by o něj úplně přišla, mi přilítne do mysli, ale tu hned vytěsním.
Snažím se ji marně uklidnit. "Nebreč, jestli už je v nemocnici, postarají se o něj. Má tě tam kdo odvézt? Sama bys neměla jezdit, jsi hrozně rozhozená." Petr je i můj kamarád. Sama nevím, co bych jí měla říct. Klepu se.
"Nemám, ale musím za ním, hrozně se o něj bojím". Už vzlyká a potahuje, jak jí teče rýma. Pane Bože, jak ji mám pomoc! Už brečím taky.
"Já tě chápu, ale měla by ses uklidnit," snažím se ji nějak ukonejšit. Hrozně pláče. A já s ní. Bojím se.
"Nechceš počkat až přijedu. Odvezu tě tam a psa pohlídá můj manžel."
"Jasný, kdy přijedeš?" Ptám, se.
"Stojím u vás před domem."
Nechápu to. "Jako teď stojíš před naším domem? My ale nejsme doma". Co blbne, takhle narychlo. Vždycky se vykecává, Bůh ví, jak dlouho a vše musí být přesně naplánované.
Monika se už plačky ptá: "Sakra a kdy přijedeš?"
"Nejdřív za hodinu, ale klidně ho dej za branku, tu chvíli to vydrží ne?" Už to udělala několikrát, ale vždy jsme byli doma.
"Bude muset!" hlesne. Hlavou se jí honí ta hrůza, co jí ještě čeká. Pes, nepes.
Vůbec mi to nedochází, platím nákup a jsem z jejího tónu úplně mimo.
"Co se děje, stalo se něco? Mluv se mnou!" říkám.
Kvílí do telefonu, sotva popadá dech.
"Petr měl autonehodu, musím nutně do nemocnice mimo Prahu, je někde u Českých Budějovic, vůbec nevím, co s ním je. Volali mi, že ho odvezla rychlá, nic víc mi neřekli. Jsem úplně šílená!"
Pokládám nákup uprostřed rušného supermarketu a polévá mě pot. Mojí nejlepší kamarádce je zle a já s ní nejsem. Hlavou se mi honí, co se mu mohlo stát, jak vážné to je, dokonce představa, že by o něj úplně přišla, mi přilítne do mysli, ale tu hned vytěsním.
Snažím se ji marně uklidnit. "Nebreč, jestli už je v nemocnici, postarají se o něj. Má tě tam kdo odvézt? Sama bys neměla jezdit, jsi hrozně rozhozená." Petr je i můj kamarád. Sama nevím, co bych jí měla říct. Klepu se.
"Nemám, ale musím za ním, hrozně se o něj bojím". Už vzlyká a potahuje, jak jí teče rýma. Pane Bože, jak ji mám pomoc! Už brečím taky.
"Já tě chápu, ale měla by ses uklidnit," snažím se ji nějak ukonejšit. Hrozně pláče. A já s ní. Bojím se.
"Nechceš počkat až přijedu. Odvezu tě tam a psa pohlídá můj manžel."
Prosím, řekni mi, že počkáš, honí se mi hlavou.
Monika jen odpoví: "Už je za brankou, musím."
Do už hluchého telefonu volám: "Moniko, neblázni, počkej, Moniko!" Odjela a já jen doufám, že nám jejich pes nezůstane napořád.
Po třech hodinách mi volá, že dobře dojela, Petr přežije, je na JIP, má zlomených několik kostí, ale zvládne to. Teď už brečí jinak. Na tu situaci trochu šťastněji. A já si nalévám panáka, a jsem šťastná za ni.
Monika jen odpoví: "Už je za brankou, musím."
Do už hluchého telefonu volám: "Moniko, neblázni, počkej, Moniko!" Odjela a já jen doufám, že nám jejich pes nezůstane napořád.
Po třech hodinách mi volá, že dobře dojela, Petr přežije, je na JIP, má zlomených několik kostí, ale zvládne to. Teď už brečí jinak. Na tu situaci trochu šťastněji. A já si nalévám panáka, a jsem šťastná za ni.
